.deník linuxačky: rok poté

Tak už jsou tu zase Vánoce. To znamená, že váš nejoblíbenější blogísek o nojbůcích, ajtý ženách a komičnosti života už existuje rok. No, to je mi pěkné.

Z příběhu o tom, jak jsem přišla o Windows, už se stala urban legend, kterou dnes bavím lidi na akcích - jednadvacátého prosince minulého roku jsem sem prostě nutně potřebovala napsat větu "Ve středu (16.12.) mi zemřel disk". A tak to celé začalo.

Dovolme si tedy malé patetické ohlédnutí: co přinesl a odnesl poslední rok?

Prosinec 2009: Instaluju "ten linux", co jsem vždycky chtěla vyzkoušet a uvědomuju si, že mě baví si s tím hrát. Propadám značně černým a mrtvým metalům. Na Štědrý den taje a já fotím bahno. Nesměle bloguji.


Leden 2010: Nastavuji si zelené Ubuntu. Téměř zcela opouštím IM, protože nenacházím uspokojivý komunikační program. Nesměle se vracím k hrátkám s webem.

Únor 2010: Slavím nalolrozeniny a dochází mi, kolik těch lidí už jsem tak dlouho neviděla (příští rok to bude stejné). Nadávám na zálohování, cenzuru internetu, tmu a Barbie ajťačku. Zírám na hokej, ale prošvihnu dva zajímavé koncerty.

Březen 2010: Linux mě stále fascinuje, všechny s tím otravuju. Dvě skvělé kamarádky slaví narozeniny, vzápětí onemocním a 14 dní nadávám. Divně filozofuji o citech, vynalézám #roflživot a seriál Live distro.

Duben 2010: V březnu a dubnu píšu kvůli delší nemoci strašně často a nejen, že to není na škodu, naopak to dokonce láká nějaké čtenáře! Lezu snad prvně na IRC. Ne, podruhé v životě, aha. Objevuji CBL, Dobrou čajovnu a přitažlivost tečky na začátku řádku. S kolegy z práce beru z recese útokem diskotéku. Jsem cynický.

Květen 2010: Jsem stále cynický. Začínám po dlouhé pauze opět psát povídky. Bystrčtí komunisté mi nabízejí buchty. 24.5. slavím svátek, 25.5. zase Ručníkový den. V práci se dějí razantní updejty. Na čas ze mě stává technická potvora/podpora (zkoušeli jste to vypnout a zapnout?) a brácha se mnou poprvé zkouší Linux Mint.

Červen 2010: Vyrážím na časté divné výlety a fotím věci. Rozjedu internetové bankovnictví pod Linuxem a vydávám úspěšné pojednání o dámských kabelkách. Zdají se mi divné sny, které se postupně plní.

Červenec 2010: Konečně mám chuť a čas vyrazit mezi lidi. Fotím přátele, festivaly a staré domy po Brně. Mám zapůjčený iPod a netbook Dell, takže se asi 14 dní v kuse zabývám jen možnostmi jablka. V autobuse nečtu, ale hraju AngryBirds.

Srpen 2010: Vítězím ve vtipné anketě #pctslecna, pokračuju v hrátkách s iPodem. Srpen je ve znamení geekgirls, různých výletů, LARPů a akciček. V ranní mlze zachytávám obrázky končícího léta.

Září 2010: Skoro pořád jsou nějaké akce, koncerty a hospody, kde fotím vtipné lidi. Barvím si vlasy na tmavě failovo. Hodně bloguju a reaguju na své oblíbené blogovače v ehm, té blogosféře. Neúspěšně se snažím zachytit nostalgii podzimu v obrazech. Hrozně moc čtu a kreslím.

Říjen 2010: Stále moc čtu. Nesměle zvažuji účast na konferenci LinuxAlt, vždyť tam nikoho neznám a ani nejsem ten administrátor! V práci se dějí nové updejty. Zjišťuji, že jsem nestihla další dvě akce, co mě zajímaly, ale zas mám aspoň nafocené nádraží. Píšu první blogísek pro LinuxExpress.

Listopad 2010: Mám pocit, že jsem neustále v práci. Odreagovávám se tedy u čaje. Navštívím skvělý LinuxAlt a až do rána se bavím s neznámými Dušany o kofolách (a později o mlöku). Zřejmě jsem se jim líbila, někteří se se mnou sešli dokonce opakovaně. A to jsem opravdu neměla v úmyslu balit linuxáky. Úspěšně si registruji dvě CZ domény. Je mi veselo.

Prosinec 2010: Ne, že bych nechtěla blogovat, ale pořád jsem v práci a vynořují se i nejrůznější večírky a čajovny. Ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekala, jsem potkala někoho velmi zajímavého. Najednou mám pocit, že od Ježíška už nic nutně nepotřebuju. No, třeba dostanu aspoň nějaké ty ponožky.