.co na sobě nesnáším

Inspirováno článkem od MissAnarchy :)


Co na sobě nesnáším?
Nerozhodnost. Radši bych si ukousala nohu, než se vrhat bez rozmyslu do věcí a někdy to spíš škodí.
Že vždycky načnu miliardu věcí a většinu nedokončím.
Že někdy raději mlčím, místo abych se s někým hádala.
Schopnost uvažovat rozumově až chladně.
Vztahovačnost. Lítost. Občas si věci hrozně beru.
Že mám ve stresu tendence kouřit, nejíst, mlátit se do hlavy a nesmyslně utrácet.
Že jsem v partnerských vztazích pasivní. A tak vůbec nějak nepatřičná.
Že mám pořád strašnej kopr, zvlášť, když se to fakt nehodí.
Že nedokážu říkat důležité věci, i když je uvnitř cítím, protože se cítím jako takovej nějakej chladnej hnusák.
Že zbytečně často flamuju o Fejsbůkách, růžových blogískách a smyslu života, i když je mi to vlastně úplně ukradený.
Že zapomenu skoro všechno, co si hned nenapíšu.
Že jsem přecitlivělá a cítím věci, které cítit vůbec nemám. A taky neschopnost je vyjadřovat, takže mi tam pořád leží a blbě na mě čumí.
Některé blíže nedefinované kousky končetin, trupu, mozku a hlavy.
Že nedokážu pořádně šetřit na důležité věci.
Že mám mentální věk buď asi šest let, nebo devadesát.
Že jsem se nedokázala dostat na vysokou, když jsem chtěla. A že jsem to už nezkusila znovu.
Že si nenajdu čas na to, abych si zašla k rybníku, meditovala nebo napsala povídku, ale viset pět hodin na internetech a číst si o blbostech, to zas jo!

A co na sobě naopak zbožňuju?
Všestrannou, životadárnou, ujetou kreativitu. Já nekreslím, nepíšu a nevyrábím věci proto, abych vydělávala, ale prostě proto, že potřebuju a miluju ten proces růstu pod rukama.
Pocit, když čtu něco skvělého a hlavou mi protékají hromady informací.
Oči a vlasy.
Slabost pro inovaci a zároveň sklony ke konzervatismu.
Schopnost uvažovat rozumově až chladně.
Schopnost dělat některé věci prostě tak, jak chci, i když je to pro některé lidi přímo megatrn do oka.
Že jsem schopná jít skoro kamkoli sama, aniž bych to nějak řešila.
Že tu prostě od těch šestnácti tak různě přežívám a pořád to ještě zvládám.
Že si po určité době vezmu i ze škaredých věcí něco hezkého.
Že jsem odmaturovala a sehnala si několikrát za sebou práci.
Věci mezi nebem a klávesnicí.
Že sice neumím věci říkat, ale velmi dobře je cítím.
Že vidím z více úhlů.
Tričko s tučnákem.
Že umím vařit, psát, fotit, blbě kecat i skládat počítač.
Že jsem na sebe po napsání tohohle článku vlastně hrdá.

.nesmysl o kočce, rezavých kolejích a břečťanu

Až se zase půjdu projít podél kolejí na nádraží v Králově Poli, připomeňte mi, že si s sebou mám vzít foťák. Dnes mi chyběl. Jen by to chtělo ještě trochu více kaluží.

Břečťanem obrostlé mosty, rezavé pletence kolejí, počmáraná vrata garáží a vymlácená slepá okna budovy, jejíž účel si už nikdo nepamatuje. Z nějakého ne úplně logického důvodu jsem dnes po práci nejela domů, ale šla jsem se projít po nádraží. V jeho zadní části narazíte na most, který vede přes koleje i skládkou skoro zasypanou řeku. S údivem jsem zjistila, že za křovinami se tam nachází i tiše opuštěný hřbitov. Cestu kolem něj jako krajka lemují staleté stromy a oprýskané lampy bez žárovek.


Vlastně jediná bytost, kterou jsem tam potkala, bylo šedobílé mourovaté koťátko, co vyskočilo na zeď a zíralo na mě zelenýma očičkama vykulenýma přes půl hlavy, jako by mi potřebovalo něco důležitého říct. Nejdřív se mě to pochopitelně bálo, páč jsem děsivý, ale poté, co mi očichalo ruku a já jsem ho ujistila o přátelských úmyslech, se začalo úplně šíleně lísat. Skoro se tam válelo po zádech a strkalo mi hlavičku do ruky. Tohle jsem zatím viděla jen u psů. Normálně na cizí věci vůbec nesahám, no... výjimka potvrzuje pravidlo. Kočičku jsem podrbala po hlavě a ona začala strašně vrnět. Všimla jsem si, že je docela hubená a něco jí teklo z očí, tak asi úplně v pohodě nebyla. Když jsem chtěla jít pryč, nejdřív na mě tak zoufale zírala a snažila se seskočit z té vysoké zdi za mnou, ale razantně jsem jí sdělila, že má jít 'domů' (nebo prostě někam, kde má pelíšek), že se mnou jít nemůže a ať na sebe dává pozor. Argument přijala a jen za mnou koukala, když jsem odcházela. Připomnělo mi to všechny ty psy, které jejich majitelé uvazují v lese, aby se jich zbavili poté, co je omrzí; koťata, co se prostě hážou do vody; ty řady koček, co u nás vždycky spaly na půdě a chodily se k nám nažrat, protože jakmile vyrostly, tak je někdo prostě už nechtěl... Před naším domem má někdo na autě nálepku 'DOG IS FOR LIFE, NOT JUST FOR CHRISTMAS', pro kočku platí samozřejmě totéž. Je IN označovat se jako dog/cat person, ale já funguju na obě strany.

Běžně jsem sarkastický cynik, protože je to jednodušší. A jednou za půl roku mě dojme nějaká hovadina, takže tak. Samozřejmě jsem během dnešní procházky potkala i spoustu šnečků, kobylky, pavouka a housenku. Živé věci zásadně nezabíjím. To jenom lidi se chovají jako hovada a někdo by je asi měl zašlápnout, aby to bylo fér.



BTW: Blechy nemám a na zvířata mluvím beze slov. A jinak jsem úplně normální, áááno.

.jablko oknem viděti

Vypadá to, že dnes jdu spát s nojbukem. V posteli se mi zabydlel zapůjčený prťavý Dell, který mě i přes několik svých trošku vypasenějších much velmi zaujal. I přesto, že Facebooku nefandím, musela jsem po chvíli s ním strávené neoriginálně dodat: "Líbí se mi".

Spíš než recenzi tohoto nečekaně získaného kusu HW (třeba i na tu časem dojde) jsem se chtěla věnovat jistému zajímavému psychologickému aspektu, který představuje notebook, tulící se k nám v pelíšku. (Mimo to, ten Dell je stejně jen prostředník k tomu, abych si mohla přes iTunes narvat nějakou hudbu do, ehm, lesklé krabičky s logem Apple. A testovat, co se stane. Viz nadpis. Z toho bude ještě komický seriál o několika dílech, jen počkejte.)

Pro ty, kdo zvedají hustodémonsky prst, aby mi vyčinili za nevěru, dodávám, že ač nevlastním plyšového tučňáka, tulím se aspoň k plyšové kačence o rozměrech 40 x 40 x 12 cm a Linuxu v podobě primárního OS se vzdát nehodlám. Mít v posteli na klíně notebook (byť s Win 7) je ale pocit lepší, než plyšová kačenka. Pokud jste alespoň jednou v životě byli opuštěným nerdem, nejspíš si vybavujete, jak neuvěřitelně mohou působit věci, které vás najednou nezištně zahřejí. Stolní počítač bude v této oblasti vždy poněkud neosobním společníkem, ale nojbuky se svými žhavými podvozky nikdy nezklamou. Zvlášť začátkem července se to hodí :)

Ano, vážení přátelé, skutečně mě dojímá fakt, že prťavé displejovaté věcičky kromě svícení do tmy nabízejí také neživé teplo, obohacené romantickým aromatem pálícího se tišťáku. O nějakém drobnějším netbooku jsem už uvažovala dříve a asi si to nechám znovu projít hlavou. Člověk by měl mít v posteli společnost, haha :) Ano, opravdu jsem nerdoúchyl, to se vám teda nezdá. Plyšové tučňáky, finanční dary a nabídky k sňatku zanechte prosím na recepci. Přejeme dobrou noc. A žádné sny o oknech.

.ne, tohle vám nepodepíšeme

Jistá čínská společnost své zaměstnance údajně nutí, aby podepsali písemné prohlášení, že se nepokusí o dobrovolný odchod ze života a v případě potřeby vyhledají psychiatrickou pomoc. Když jsem to viděla v RSSku idnesu, zůstala jsem s otevřenou pusou zírat. Fakt netuším, co bych pověděla svému zaměstnavateli, kdyby za mnou poslal slečnu s takovým papírem. Může po vás tohle někdo žádat?

Tyto věci s vesmírem, životem a vůbec nejsou jako obvykle vůbec černobílé. Vlastně to není ani ta jednoduchá šeď. Z hlediska náboženského, ideologického, morálního i všeobecně "dnešně" společensky veselého není pěkné, abychom se sebevrahů zastávali. Je to divné, úchylné, určitě to přece musí být úplní magoři a navíc je to ošklivá věc a o takových se nemluví. Ehm, moment. Lidé, kteří přemýšlí o takových věcech, jako je dobrovolné ukončení života, jsou přece až do určitého okamžiku stejní jako my. Jen více přemýšlí, více hloubají a někdy jsou prostě mnohem víc zoufalí z věcí, které vnímají, aniž by byli schopni nalézt východisko. Často bývají velmi inteligentní, vzdělaní a citliví - a to je právě zabíjí, protože si toho nakládají více, než by mohli unést.

Okolí málokdy ví o jejich starostech a smutcích, které ústí do deprese. Deprese není smutek nad tím, že je dnes venku hnusně. Je to dlouhý, nesouvislý tok měnících se myšlenek. Zásadní problém vzniká ovšem tehdy, když si takový temnou náladou posedlý člověk nemá s kým otevřeně promluvit. Z toho lidem hrabe. A samozřejmě i z různých těžkých ztrát, nemocí, ideálů, beznadějí, lásek, smrtí.

Nezastávám se psychopatů, úchylů, drogově závislých ani sebevrahů. Jen to, popravdě řečeno, tak nějak vnímám z obou stran. Už jste se o někoho báli tak, že jste si mysleli, že zešílíte? Už jste leželi na zemi a doufali, že se nevzbudíte? Už jste si někdy uvědomili nějakou bezvýchodnou situaci z více úhlů, než z toho vašeho bezvýchodného? Jak byste mluvili na člověka, který chce utéct z tohoto světa? Ne, opravdu mu nedonesu papír, aby podepsal, že se nezabije. Tahle planeta je jeden velký boj. Ale to slunce musí sakra ráno zase vyjít, musí. Slyšíš?


(Takže pokud tam někde nahoře/dole jste, - ta moje víra je dost nepopsatelná věc, ale ano, myslím vás - tak prosím, aby někdo "hlídal" toho jednoho člověka, ať se mu nic nestane. To je asi tak všecko, nic víc snad ani nepotřebuju. Dík.)

Kdo jsme? Co jsme? a hlavně... nejsme náhodou úplně špatně?

Poslední dobou se ke mně obracejí různé bytosti a chtějí si se mnou povídat "o životě". Ano, přesně o tomhle, o té neuspořádané chaotické změti představ a snů, na jejichž plnění jsem chtěla rezignovat a už se o tom nikdy s nikým nebavit. A že se mi to povedlo! Moc pěkně se mi to povedlo. Nadlouho. Nevidět, nevnímat, neřešit. A teď přichází jaro. I se svou létavě-tvořivou atmosférou. A já pozoruju lidi a jejich příběhy do mě pronikají.

Těžko říct, zda je to dobře, nebo špatně. Tak třeba dnes mi takový děda na zastávce sdělil, že jsme zadlužení a všechno to jde do prdele. A že máme rozmazlené moderní blbé děti (jop.) Minulý týden po cestě do práce mi zase v autobuse vykládala o svém mládí jedna stará paní. Vlastně mám pocit, že to celé začalo pánem bez prstu, ten byl první. Po něm jsem začala potkávat osamělé lidi, dávné přátele, smutné solitéry. Nejen potkávat. Vnímat.


Bůh ví, co mi to má naznačit, ale pravda je, že čím víc se pokouším světu vzdálit a uzavřít, tím víc mě tyhle projevy citu šokují a to i ze strany přátel a kolegů... Jako bych někdy fakt byla strašně stará a už mě nic nečekalo, jen práce a spousta vysmátého nadneseného cynismu. A pak někdo projde kolem a zvláštním způsobem mě nakopne, takže na chvíli vidím tu spoustu hvězd nad hlavou a vím, že mě některý z těch snů ještě čeká. Někde. Asi. Tak abych věděla.

A mimochodem... není nic lepšího než Tabasco do krku! Bolí to, ale strašně dobře! :)