.ne, tohle vám nepodepíšeme

Jistá čínská společnost své zaměstnance údajně nutí, aby podepsali písemné prohlášení, že se nepokusí o dobrovolný odchod ze života a v případě potřeby vyhledají psychiatrickou pomoc. Když jsem to viděla v RSSku idnesu, zůstala jsem s otevřenou pusou zírat. Fakt netuším, co bych pověděla svému zaměstnavateli, kdyby za mnou poslal slečnu s takovým papírem. Může po vás tohle někdo žádat?

Tyto věci s vesmírem, životem a vůbec nejsou jako obvykle vůbec černobílé. Vlastně to není ani ta jednoduchá šeď. Z hlediska náboženského, ideologického, morálního i všeobecně "dnešně" společensky veselého není pěkné, abychom se sebevrahů zastávali. Je to divné, úchylné, určitě to přece musí být úplní magoři a navíc je to ošklivá věc a o takových se nemluví. Ehm, moment. Lidé, kteří přemýšlí o takových věcech, jako je dobrovolné ukončení života, jsou přece až do určitého okamžiku stejní jako my. Jen více přemýšlí, více hloubají a někdy jsou prostě mnohem víc zoufalí z věcí, které vnímají, aniž by byli schopni nalézt východisko. Často bývají velmi inteligentní, vzdělaní a citliví - a to je právě zabíjí, protože si toho nakládají více, než by mohli unést.

Okolí málokdy ví o jejich starostech a smutcích, které ústí do deprese. Deprese není smutek nad tím, že je dnes venku hnusně. Je to dlouhý, nesouvislý tok měnících se myšlenek. Zásadní problém vzniká ovšem tehdy, když si takový temnou náladou posedlý člověk nemá s kým otevřeně promluvit. Z toho lidem hrabe. A samozřejmě i z různých těžkých ztrát, nemocí, ideálů, beznadějí, lásek, smrtí.

Nezastávám se psychopatů, úchylů, drogově závislých ani sebevrahů. Jen to, popravdě řečeno, tak nějak vnímám z obou stran. Už jste se o někoho báli tak, že jste si mysleli, že zešílíte? Už jste leželi na zemi a doufali, že se nevzbudíte? Už jste si někdy uvědomili nějakou bezvýchodnou situaci z více úhlů, než z toho vašeho bezvýchodného? Jak byste mluvili na člověka, který chce utéct z tohoto světa? Ne, opravdu mu nedonesu papír, aby podepsal, že se nezabije. Tahle planeta je jeden velký boj. Ale to slunce musí sakra ráno zase vyjít, musí. Slyšíš?


(Takže pokud tam někde nahoře/dole jste, - ta moje víra je dost nepopsatelná věc, ale ano, myslím vás - tak prosím, aby někdo "hlídal" toho jednoho člověka, ať se mu nic nestane. To je asi tak všecko, nic víc snad ani nepotřebuju. Dík.)

Love and The Art of The Making

Jaro je ve vzduchu. Příchod světlejšího období vnímám celým tělem. Nejen, že roztály hory sněhu a po ulicích se honí hovínka a papíry, ale také se probouzejí stromy. A s nimi moje tvořivé bláznovství.

Stromy jsou silné, klidné, pozitivní bytosti, disponující ochotou a energií. Dnes ráno jsem u jednoho takového čekala na autobus do práce, nebylo mi zrovna nejlíp (mám snad nějakou prasečí chřipku, nebo kravskou, nebo ptačí, nebo kurňa co?) a on si mě sám nějak přivolal, prostě jsem najednou zjistila, že stojím úplně u něj a hladím ho :)


Je celkem málo věcí, u kterých si dovolím nějak veřejně se rozplývat. Vlastně, poslední dobou je dost málo věcí, ve které bych vůbec veřejně či vnitřně věřila. Například, současné horoskopy jsou výsměch. Pohanská náboženství prošla nechutnou metamorfózou. Numerologii lze aplikovat na cokoli, když nejste blbí (a váš cíl je). Teorie o barvách aury i psychologické rozbory typu Jak váš školní idol smrká? nechme úplně stranou, dík. Ale víru v reinkarnaci, vnímající stromy a mnohem vzdělanější vesmírné civilizace mi neseberete. Ty druhé občas kreslím. Ti třetí se nám smějí.


A mimochodem, ano... Myslím, že ten dotek měl určitý vliv. Ten den jsem přežila a ani mi nebylo moc špatně. A to jsem v sobotu chcípala. Chce se mi věřit, že mi půjčil kousek své energie. On ví, že jsem mu poděkovala. Po zbytku světa je nám houby.

Má i ten zbytek světa nějakou svou víru?


Použité malby pocházejí z mého osobního autorského účtu na deviantart.com.