pondělí 31. května 2010

.zajímavé hudební tipy: Shining - Blackjazz [2010]


Pod názvem Shining se po světě vyskytuje asi šest skupin různého žánrového zaměření. Soundtrack k šílenství s názvem Blackjazz má ve svém portfoliu pouze jediná. Tato norská hudební formace existuje již od roku 1998 a zpočátku hráli experimentální jazz, ale postupně se dostali až k velmi alternativnímu pojetí progresivního metalu. Specifickým prvkem v této hudbě je (krom řevu) saxofon Jørgena Munkebyho. Nejprve jsem chtěla uvést, že tak šílený/skvělý saxofon jsem slyšela snad jen na ohromném Ihsahnově posledním albu "After" [2010], ale pak jsem zjistila, že ten nahrál taky Munkeby. OMG, ano! Podobnost je úplně jasná v "Helter Skelter". Svět je malý.

Po předchozích třech nebo čtyřech spíše jemných hudebních tipech tedy opět zveřejňuji cosi černého a zlého. Album "Blackjazz" obsahuje rozhodně určitou základní esenci jazzu, o tom se nebudeme hádat. Ale ty další, mnohdy o dost intenzivnější prvky vás zavádějí do daleko temnějších myšlenkových zákoutí. Místo melancholie agrese, místo jemných náznaků řev, který vám zní v hlavě, zatímco se snažíte mlčet a nosit ztuhlou masku, vhodnou do kanceláře. A spousta opravdu skvělých hudebních prvků. Na první pohled chaotické, ve skutečnosti však velmi systematické změny rytmu, trhání kytarových strun, řev davu v "Blackjazz Deathtrance". Nejvíc!

Páté studiové album norských Shining je dokonalé, ale chce rozhodně více poslechu a určitou "náladu". Pokud ovšem nejste šílení anebo nechápete avantgardní metal, utečte.

Linky na youtube se mi teď nechce hledat, ale jsou tam :)


Tracklist:

01. The Madness And The Damage Done, Pt. 1
02. Fisheye
03. Exit Sun, Pt. 1
04. Exit Sun, Pt. 2
05. Helter Skelter
06. The Madness And The Damage Done, Pt. 2
07. Blackjazz Deathtrance
08. Omen
09. 21st Century Schizoid Man (King Crimson Cover)

neděle 30. května 2010

.anketa: jakému webovému prohlížeči dáváte přednost?

Během dubna a května jste mohli hlasovat v anketě, která se zajímala o váš subjektivně nejoblíbenější internetový prohlížeč. Výsledky jsou opět značně ovlivněny zájmovým složením návštěvníků blogu (nerdi, linuxáři, úchylové a různé další výjimečné osobnosti :)).

Medailové pozice:

1. Mozilla Firefox / Iceweasel - 19 hlasů
2. Chrome / Chromium - 10 hlasů
3. Opera - 7 hlasů



V anketě bylo možné hlasovat pro více možností, takže na procentuální hodnoty nehleďte. Na prvním místě je každopádně můj oblíbený Firefox, to mě těší. Internet Explorer získal pouhý jediný klik. Když jsem byla předevčírem u našich, bratr se přiznal, že mi to tam naklikal on. Asi provokace :)

Osmadvacet hlasujících také znamená, že návštěvnost od minulé ankety hezky stoupla :) Všem tedy děkuji za jejich hlasy a zájem!

No a šup hlasovat v nové anketě ;)

.ne, tohle vám nepodepíšeme

Jistá čínská společnost své zaměstnance údajně nutí, aby podepsali písemné prohlášení, že se nepokusí o dobrovolný odchod ze života a v případě potřeby vyhledají psychiatrickou pomoc. Když jsem to viděla v RSSku idnesu, zůstala jsem s otevřenou pusou zírat. Fakt netuším, co bych pověděla svému zaměstnavateli, kdyby za mnou poslal slečnu s takovým papírem. Může po vás tohle někdo žádat?

Tyto věci s vesmírem, životem a vůbec nejsou jako obvykle vůbec černobílé. Vlastně to není ani ta jednoduchá šeď. Z hlediska náboženského, ideologického, morálního i všeobecně "dnešně" společensky veselého není pěkné, abychom se sebevrahů zastávali. Je to divné, úchylné, určitě to přece musí být úplní magoři a navíc je to ošklivá věc a o takových se nemluví. Ehm, moment. Lidé, kteří přemýšlí o takových věcech, jako je dobrovolné ukončení života, jsou přece až do určitého okamžiku stejní jako my. Jen více přemýšlí, více hloubají a někdy jsou prostě mnohem víc zoufalí z věcí, které vnímají, aniž by byli schopni nalézt východisko. Často bývají velmi inteligentní, vzdělaní a citliví - a to je právě zabíjí, protože si toho nakládají více, než by mohli unést.

Okolí málokdy ví o jejich starostech a smutcích, které ústí do deprese. Deprese není smutek nad tím, že je dnes venku hnusně. Je to dlouhý, nesouvislý tok měnících se myšlenek. Zásadní problém vzniká ovšem tehdy, když si takový temnou náladou posedlý člověk nemá s kým otevřeně promluvit. Z toho lidem hrabe. A samozřejmě i z různých těžkých ztrát, nemocí, ideálů, beznadějí, lásek, smrtí.

Nezastávám se psychopatů, úchylů, drogově závislých ani sebevrahů. Jen to, popravdě řečeno, tak nějak vnímám z obou stran. Už jste se o někoho báli tak, že jste si mysleli, že zešílíte? Už jste leželi na zemi a doufali, že se nevzbudíte? Už jste si někdy uvědomili nějakou bezvýchodnou situaci z více úhlů, než z toho vašeho bezvýchodného? Jak byste mluvili na člověka, který chce utéct z tohoto světa? Ne, opravdu mu nedonesu papír, aby podepsal, že se nezabije. Tahle planeta je jeden velký boj. Ale to slunce musí sakra ráno zase vyjít, musí. Slyšíš?


(Takže pokud tam někde nahoře/dole jste, - ta moje víra je dost nepopsatelná věc, ale ano, myslím vás - tak prosím, aby někdo "hlídal" toho jednoho člověka, ať se mu nic nestane. To je asi tak všecko, nic víc snad ani nepotřebuju. Dík.)

čtvrtek 27. května 2010

.kometar podleha schvaleni autora

Blogujete? A 'cenzurujete' komentare ke clankum ve svem blogu? Je to zajimava myslenka, takova snaha udrzet si nad tim "svym" malym kouskem internetu nejakou kontrolu. Je to ale z dlouhodobeho hlediska mozne a udrzitelne?

Ja jsem to zpocatku delala naprostro striktne. Kazdy komentar podlehal schvaleni. Myslim, ze za tim byly urcite moje obavy, strach z toho, ze by me nekdo mohl napadnout, psat ruzne sproste posty atakdale. Vy to vlastne nevite, vazeni ctenari, ale tohle je muj v poradi uz druhy blog. Ten prvni je dnes jiz neaktivni, byla to spis takova pubertalni emoblbost.

Setkala jsem se jiz jak se sprostymi komentari od lidi, jejichz totoznost jsem znala, tak i s anonymnimi urazkami. Zatim nejvyssi level byly sproste SMSky, nuze - od te doby mi proste z netu zpravu neposlete, uz to nejde :) Ono je to s temi internety totiz hrozne jednoduche. Nikdo na vas nemuze, jste prece v podstate opravdu anonymni (no... skoro), ani ta IP adresa na vas nic nepraskne (treba ja mam IP adresu, ktera vas posle do Prahy a ted koukam, ze ackoli ted vubec nejsem v Brne, IP adresa tohohle nojbuku ukazuje umisteni: Brno, no to je proste super :))

Takze se nekde podepisete jako MocnyTemnyHrdina_7337H4x0r a nic vam nebrani valit do lidi, co vas napadne. Prikladem takove fakt desive diskuse jsou flamy na idnesu. Od prispevatelu na svem blogu ovsem cekam neco jineho. Co? No, pisu vtipne, zajimave, uchylne a se soucasnosti a novymi technologiemi (:D) spjate clanky, takze cekam reakce podobneho typu. Cenzurovaci tool jsem po nejake dobe deaktivovala, takze komentujte, jak je libo. Otevreny system komentaru se mi proste libi vice. Nejspis proto, ze za obsahem sveho blogu vnitrne stojim - a kritika vaseho "vlastniho" kousku internetu je pro vas prece jen jistym vnejsim jevem, ktery vas jako autora vlastne nemuze rozhodit. Tedy, nemel by.



Samozrejme, mam rada prehled o tom, kde mi co pribylo a proto pouzivam modul pro zobrazovani poslednich 10 nejnovejsich komentaru, ktery muzete videt vpravo dole ve sloupci :) Takze si budte jisti, ze vse, co mi napisete, si prectu. A ano, muzu to smazat treba za rok, kdyby se mi chtelo ;)

A tedy filozoficka otazka na zaver: Moderujete komentare na svem blogu? Co vas k tomu motivuje? Potreba kontroly, snaha o vytvareni co nejkvalitnejsiho obsahu, strach z kritiky? A umite zachazet s touchpadem, nebo z nej taky tak rostete jako ja? (OMG, AAAA! :)) A napada vas nejaka zakladni otazka zivota, vesmiru a vubec, na kterou by byla idealni odpoved "42"? Myslim, ze to neni cislo idealni politicke strany. Tak nic.



Tento post byl sepsan na Ubuntu SE Live USB, ktere si s sebou posledni tyden nosim na klicich a tak nemusim pouzivat ani na cizich kompech Windows. Ani to uz s nima skoro neumim. Absence diakritiky tedy budiz omluvena. Haleluuuja! Dobrou noc.

úterý 25. května 2010

.dnes je ručníkový den

O víkendu jsem si nachystala ručník, leží mi tu připravený, za hodinku si ho vezmu a půjdu do práce :) Předpokládám, že i vy, čtenáři a návštěvníci tohoto blogu, víte, kde máte svůj ručník. Dnes byste ho měli mít všude s sebou. Bojíte se, že by vás měli lidé za blázna? Stačí schovat se za svůj ručník, dokud ti otravové neodejdou. (Tito lidé jsou nepředstavitelně tupí a myslí si, že když je nevidíte, nevidí ani oni vás - blbí jak tágo, ale jinak nebezpeční. Doufám, že to skutečně zabere, dnes to otestuji v provozu:))

Kdo neví, kde má svůj ručník, případně proč, klikne si na níže umístěný banner. Nepropadejte panice.


.motýlí tanec

Křišťálové nebe se zatáhlo temnými mraky. Pak začaly dusným vzduchem poletovat první kapky. Nejprve jen nesměle zaťukaly na okraje osychajících kalužin jako ptáčci, kteří se přišli napít. Ale za pár vteřin už přišel skutečný příval a ptačí krůčky vystřídaly dlouhé provazy deště, které se tříštily o asfalt a tančily po jeho zrcadlovém povrchu jako hejno stříbrných motýlů.

Na horním konci ulice se zablesklo; bílá postava procházela stádem spěchajících lidí, rozlézajících se jako mravenci po odhozeném koláči, jedna jediná, beze spěchu, bez tváře. S každým dalším krokem však záskávala jasnější obrysy, s každým dotekem nevidoucích lidských těl krásněla. Stačilo jí proplétat se mezi chodci, ochutnávat špičkami prstů jejich příběhy, nechat je protéct svými žilami a zase je nechat jít, ubíhat, trmácet se mokrou ulicí. Po deštěm vybělených průsvitných šatech se plazily dlouhé liány jejích černých vlasů, v jejich neprostupných mokřadech vykvétaly ohnivě rudé květy. V krocích té bytosti se mokré kočičí hlavy proměňovaly ve stříbřitou cestičku a zatažené nebe v okenních rámech se rozzářilo tisícem drobných světýlek.



Víla tančila, svobodná jako sama voda, prudký příval deště se stal sloupy jejího chrámu a louže jejími zrcadly. Tančila v rytmickém zvuku dopadajících kapek a ze zatuchlých ztemnělých koutů okolních domů ji pozorovaly řady očí opuštěných bláznů. Vždyť tančila v dešti! Nikdo z těch oprýskaných domů by se ničeho takového neodvážil. A to ona věděla, četla jim to v očích a v křečovitě ztuhlých prstech a tak šla dál, na špičkách se vznášela nad potokem nedopalků a odpadků a ulicí se linulo jasné světlo.

Když tu náhle jakoby déšť ustával, houf motýlů z roztančené kapaliny se usadil a už nevzlétl, to ne - opravdu?! A skutečně, jakoby někdo otočil kohoutkem, deště ubývalo a nad krajinou se klenula sedmibarevná brána duhy. Všichni přihlížející to viděli, v jejích očích se usadil děs - oči barvy vody a bílá tvář se obrátily k nebi, jako by ještě žadonily o pár kapek esence života. Vždyť to tak je - ona je déšť, ona je sama voda, ona ten život s sebou zase nosí a to i do těch nejzapadlejších uliček mezi plesnivé zdi a vybledlé papíry. Tisíce a stovky takových papírů už byly popsány myšlenkami, které se nemají říkat nahlas a každé písmenko bylo takovou kapkou živé vody. Běloskvoucí bytost stála zhroucená sama do sebe uprostřed kdysi rušné ulice a vzpínala bledé ruce k nebi jako dvě zažehnuté svíce, dvě andělská křídla v němé modlitbě za bezejmenného cizince. A samo nebe ji vyslyšelo, olověná oblaka zatáhla oblohu a na dlažbu se snesla další průtrž.

A ze stavů se vyvalila slova, věci zadržované až doteď za hradbou mlčení, nevyslovená přání a ututlávaná tajemství, co kapka, to písmenko; lidé plakali a lomili rukama nad tíživým mokrem pravdy, které smylo líčidla stejně jako přetvářku; voda vynesla na povrch země odpadky, které jsme se snažili odhodit, abychom je neviděli; a bytosti na zemi přestaly sledovat andělský tanec a začaly sledovat samy sebe v odrazu v čerstvých kalužinách, protože tu najednou bylo tolik věcí, které bylo možné objevovat a tolik věcí, které bylo možné obdivovat.

A potom, konečně a definitivně, přestalo pršet.

pondělí 24. května 2010

.nedáte si buchtu?

To jsem takhle včera chtěla jet šestatřicítkou z Bystrce na Českou. Tak tam na té zastávce sedím, nad hlavou se mi zatahuje, v uších mám Nightwish a najednou se přede mnou zastaví taková starší paní s velikým plechem plným buchtiček. No, já na ni zírám jako puk! Vytáhnu si sluchátka z uši: "Prosím?!" "Vemte si!" strká mi buchtu. Jsou takový malý a je v nich červená náplň. Nechápu, ale vezmu si buchtu. OK.

Tu přikvačí druhá paní: "A něco ke čtení!" Vrazí mi do ruky pár papírů, jsou to propagační materiály bystrckých komunistů :) Na každé druhé stránce jsou jejich životní příběhy umně střídány lákavými recepty typu bažant s brusinkami a srnčí guláš. Trochu jsem se rozhlídla a ejhle, kousek za zastávkou mají ty potvory hnízdo. Maminkám s malými dětmi rozdávají balónky, na mě šli s buchtou. Tak jsem do ní kousla a ona byla třešňová. Wow.

Po nahých fotkách žen v propagační kampani České pirátské strany je tohle druhá nejvtipnější srážka s politickou stranou, co se mi letos zatím přihodila. Ne, svůj papírek jim nedám, ale ta buchta mě fakt dostává. Příště by mohli rozdávat ten guláš.

sobota 22. května 2010

Ubuntu Satanic Edition: opravdu temný linuxový desktop

Ať už se to 'skutečným pravověrným linuxářům, pracujícím pouze v textovém rozhraní' líbí nebo ne, Ubuntu je stále přístupnější a rozšířenější. Komunita kolem něj se během let rozrůstá a mění - výjimkou nejsou ani úplní nováčci, kteří se celí zvědaví do toho Linuxu zřítí po hlavě, aniž by tušili, že už se nedostanou ven. A to ještě nezkusili mocné Ubuntu SE.

Ubuntu neboli "Linux for human beings" je k dispozici v mnoha odnožích, často odlišných jen v otázce grafického rozhraní - po oficiálně podporovaných variantách Kubuntu, Xubuntu a Edubuntu tedy můžete narazit například na Fluxbuntu (obsahuje prostředí Fluxbox), Lubuntu (LXDE) nebo třeba Ubuntu Christian Edition. Tuto distribuci vytvořilo několik křesťanských nadšenců na základě tehdejšího aktuálního Ubuntu 7.04 Feisty Fawn. Obsahuje tematicky laděné wallpapery a specializovaný software pro studium bible. Ubuntu Sabily - Muslim Edition pak nabízí studium Koránu a programy pro přesné načasování vašich každodenních modliteb.

Po vydání křesťanské edice se ovšem z řad komunity zvedl odpor proti využití Ubuntu ve prospěch náboženské propagandy. Hlavně jako recese tehdy vznikla první verze Ubuntu SE - a ne, nejedná se o Second Edition, ale o Satanic Edition. Narozdíl od křesťanské a muslimské verze ovšem neobsahuje žádný specializovaný software, nic děsivějšího než polonahé ženské vnady, počítačově generované pekelné ohně a pentagramy tedy nečekejte. A pokud vás to pohoršuje, zavřete okno a utečte.

Ubuntu SE je operační systém, vytvořený na bázi Ubuntu 8.04 Hardy Heron. Obsahuje odlišná vzhledová témata a zvuky, v základě najdete dva vyladěné styly Inhuman (defaultní tmavá) a Recant (světlá). V praxi se jedná jen o několik málo rozšíření oproti klasice, takže si je můžete jednoduše nainstalovat do vašeho Ubuntu třeba pomocí apt-get. Satanizace vašeho desktopu je tak otázkou chvilky.




Jelikož tato distribuce vlastně v zásadě nic neobvyklého nepřináší, omezím se dále pouze na jednoduchý výčet plusových a mínusových bodů:

+ Tmavé téma je velmi pěkně sladěné, opravdu dobře se na to zvyká, zvláště, když sedíte u PC v noci. Narozdíl od běžného Ubuntu zde najdete světlá písmenka na tmavém pozadí, což oceníte například u spodní a horní lišty. V normálním Ubuntu (9.04) jsem nepřišla na to, jak defaultní černou barvu textu změnit, nepovedlo by se mi to, ani kdybych si ukousala nohu!

+ Hudba: Součástí instalačního .iso souboru je také free EP 'Music For The Damned', které po spuštění systému najdete na ploše. Obsahuje 7 temných a zlých deathmetalových tracků ve formátu .ogg, které si můžete pustit k instalaci či osahávání nového systému, aniž byste museli hned řešit chybějící pluginy pro přehrání mp3 (musím přiznat, že tahle vlastnost mě u Ubuntu štve. Člověk jednou zkusí Mint a hned je protivnej, co?).



+ Pekelné bonusy: Celý systém je (překvapivě) sladěný do pěkných pekelných barviček, součástí jsou také rudé ikonky u menu i ve spouštěných programech. Kromě široké nabídky wallpaperů, které se hezky hodí k prostředí, lze využít i efekt hořících oken a exkluzivní, lebkami osázený screensaver Eternal Damnation.

+ Podpora: na oficiálním webu http://ubuntusatanic.org je k dispozici nejen sbírka wallpaperů, ale také rozsáhlá nabídka tipů k instalaci, různé konfiguraci nebo vyladění (poměrně netradičního) tmavého tématu. K dispozici je také pomocný skript s názvem sataniconf :)



- Barevné bugy: Firefox si přebírá některé barvy z nastavení uživatelského prostředí (a dělají to i další programy, ale to tolik nevadí. Například takový temný Gedit, to je věc). Při použití tmavého tématu se tak můžete setkat s tmavě šedými okénky u webových formulářů či se světlounce šedým písmem na bílých tlačítkách Googlu. (Tento nedostatek lze podle http://ubuntusatanic.org řešit konfigurací CSS souboru, umístěného v adresáři vašeho firefoxího uživatelského profilu.)

- Aktivní prvky jsou bohužel velmi málo rozlišené od neaktivních. U tmavého i světlého tématu jsou aktivní okna a panely podbarvené tmavě červenou barvou, ale na tmavém pozadí to skoro není vidět. Ve Firefoxu jsem díky tomu často netušila, jaký panel chci zavřít. U světlého tématu Recant je to o dost lepší.



- Software: Live CD, stejně jako systém po instalaci, obsahují méně předinstalovaného SW než klasická distribuce Ubuntu. Kancelářskou sadu Open Office byste tu hledali marně, překvapit vás mohou také starší verze programů, svázaných s Ubuntu z roku 2008 (možná se mi to zdálo, ale Nautilus nějak neuměl taby). Samozřejmě, že to, co vám chybí, si můžete ihned doinstalovat a aktualizovat třeba přes Synaptic.

- Zdání ďábelskosti: Distro bohužel opravdu neobsahuje žádné ďábelské aplikace, narozdíl od křesťanské verze je 'evil feel' přítomen pouze na povrchu. Ano, je to jenom recese, temný ani okultní SW prostě nebude. Prostě se to 'jenom' a 'pouze' dá normálně používat. Což je v dnešní době spíš bonus :)

Verdikt: Prostě takové extra černé Ubuntu... a já mám černé věci rád!






pondělí 17. května 2010

.strašně se mu líbila už první den, co vešla do dveří

Strašně se mu líbila už první den, co vešla do dveří. Každé ráno ji nenápadně pozoroval z rohu, nejprve jen kradmo a s obavami. Měla ten smích, který rozzáří každou nepohodu; cítil se pak o tolik radši na světě, až měl strach si tu jasnou spojitost přiznat.

Její dlouhé lesklé vlasy voněly kokosem a větrem a ještě něčím zvláštním, co vás nutilo celou noc se převalovat beze spánku a dychtit a umírat současně. Opakoval si, že tak to prostě je, je mnohem mladší a úplně jinde a stejně by si ho nikdy nevšimla, ale přesto každé ráno bloudil pohledem po desítkách židlí a stovkách hlav, aby našel tu jedinou, která zářila ve slunci, a každý pohyb její drobounké postavy byl vždy doprovázen starostlivým pohledem jeho modrých očí. Přesto se však neuvěřitelně tiše několik měsíců míjeli a nikdy spolu o samotě nepromluvili jediné slovo.

Byla by slepá a necitlivá, kdyby nevnímala toho skoro stále přítomného člověka, který se sám stylizoval do role jejího ochránce. Připomínal se ne vychloubačnými větami, ale slovy tlustých starých knih, čokoládou, uschlými lístky růží, pomocí, kdykoli byla třeba, dveřmi, které se před ní samy otevíraly. Dobře cítila pohledy lidí kolem sebe a mezi nimi i ten jeho. Kůži jí ovšem skrznaskrz propaloval pohled někoho dalšího. Strašně se jí líbil už první den, co vešla do dveří. Kdykoli ucítila jeho vůni poblíž, musela si poposednout a zapomněla celou větu. Ohromně se jí líbily jeho ruce, hlas, vtípky, kdeco! Kdyby do jejich zatuchlé místnosti někdy nahlédlo slunce, téměř jistě ho uvidí zářit jen v jeho vlasech. Když vedle něj půjde po chodbě, bude se vznášet a večer ve vychladlé posteli se bude zalykat závějí ledových slz. Tak čaruje dokonalé šílenství, tak lidi rozvíjí a zároveň zabíjí neopětovaný cit.

Nemysleme si, že nevnímal, jak tančila na špičkách, když vedle něj šla po chodbě; nebyl slepý, nebyl hluchý, tušil, že sní o tom posadit ho na kopírku, skočit mu na klín a zabořit rty do jeho vlasů. Byl to zvláštní povznášející zářivý detail každého všedního dne. Když ale po každém nabitém dni odemykal dveře svého ztemnělého bytu, jeho duši znovu a znovu objímala ledová paže vědomí, že je opravdu, skutečně, napořád, stoprocentně prázdný. Nikdo se už nevrátil, nikdy. Nemělo smysl vařit, nemělo smysl rozsvěcet. Věci padaly na zem, nebylo proč je zvedat. Po skle se valily potoky prudkého deště, stejně jako po tváři každého, komu zůstal jen postupně mizející závan vůně kdysi blízké přítelkyně, pár kdysi společných chvil, pár kdysi osobních věcí a ohromná, osamělá, nevýslovná tma.

Byla vysoká, byla nádherná, černovlasá a absolutně svá, jako vítr se kdysi zjevila a jako tajfun zase zmizela, poté, co převrátila několik životů. Někdy ji bavilo jen tak si hrát s lidmi jako s loutkami, ale několikrát to skutečně byla láska. Nebylo to tak pokaždé, jistě, že nebylo... Kdysi to samozřejmě bylo poprvé, nejvíc a doopravdy. S bílou postelí s nebesy, jahodami se šlehačkou, stovkami svíček a tisícovkami nikam nespěchajících dotyků. Se všemi mladými, nerozvitými sny, rozsypanými po louce jako moře pupenů, které čekají na první dotek slunečního paprsku. Jenže pak odešel. Nechal ji jako malou holčičku v džungli popelnic, cikánů a oloupaných činžáků, kdoví proč už nikoho tak hodného v životě nepotkala, nebo si to aspoň namlouvala. Měla jen svůj sen, svého zesnulého muže, svůj ideál, obraz, který tolik toužila vidět v jiných. A zase se to nepovedlo, utekla z toho bytu jako uhrovatý puberťák z trapného prvního rande. Někdy se cítila neskutečně stará. Potká ještě někdy někoho s očima jako nebe, s rukama, které vás pohladí i podrží, se smyslem pro humor, s láskou k literatuře, se schopností odpouštět a s hlavou ve hvězdách?

Míjela lidi, ani se na ně pořádně nedívala, ale náhle ji jeden pohled přikoval k zemi. Pár zářivě modrých očí, jinak člověk v podstatě obyčejný, nesměle se usmál, když zachytil její pohled, v ruce má tlustou knihu - ano! - ale pokračoval dál, dolů po ulici a přes křižovatku, jakoby utíkal za někým, kdo mu stále unikal, za nějakou třeba zrzavou bláznivou holkou, která ho stejně vůbec nevidí, i když kolem ní krouží v opatrně vykrouženém krajkoví tiše šeptaných slov - musí ho zastavit! musí mu něco říct, alespoň zlomeček!

Pršelo. Spěchal, pod paží tlustou sbírku povídek, pod nohama se mu rozstřikovala silnice a šedivá přítomnost; když si pospíší, třeba stihne její vlak, třeba uvidí její zářivou hlavu ve vedlejším kupé. Nenápadně se jí zeptá, jestli si může přisednout a ještě nenápadněji, zda nemá chuť na jahodovou čokoládu. Svět se mu roztančil před očima v milionech dešťových kapek.

Pršelo, od rána pršelo, šedo a mlhavo. Vozovka klouzala a řidičům šla sprostá pára od pusy. Od rána už došlo k několika dopravním nehodám. To, že velké auto na křižovatce srazilo chodce, k tomu už nějak patřilo. Během okamžiku se vždycky shlukne moře kolemjdoucích, aby zírali, co se kde stalo. Ležel odhozený stranou jak hadrová panenka, z vlasů mu odkapávala krev a vsakovala se do listí a bahna. Nechápali jen jedno: proč je na jeho rtech stále úsměv, i když už dávno ztratil vědomí a jeho silná kniha a diář a červená růže a čokoláda se rozprskly po ulici jako kuličky rtuti a odkutálely se tiše kamsi do kanálu.

neděle 16. května 2010

.vezmi si ho

Ten den byl vlhký jak namočená houba a rozfoukaný do všech světových stran. Kroky kolemjdoucích vířily závěje spadaných listů, jejichž jásavé barvy se postupem času spíjely do neurčité beznadějné šedi, tolik podobné anonymní dlažbě ulic. Lidé se při chůzi jen málokdy dívají výš než přímo před sebe na cestu, ani je nenapadne zkoumat domy, nebe nebo stromy. Až na pár výjimek.

Byl malý - a příliš často slýchával, že "je na tohle ještě moc malý" a že "uvidí, až bude starší". Půlku toho, co se takovému malému děcku honí v hlavě, "velcí" nikdy nezaslechnou. Druhé půlce se obvykle zasmějí, jakkoli je to míněno vážně. Když ten malý chlapec stál před obchodem, čekal na matku a pozoroval stromy, jimž podzimní vítr rval po hrstech jejich husté vlasy, opět si to začal uvědomovat. "To je jenom tvoje blbá hra, ve skutečnosti to neexistuje," překřikovaly ho jeho starší sestry. Jakpak by se tvářily, kdyby jim řekl, že i stromy mluví? Vnímal je. Stromy v parku na sídlišti vyprávěly jiné příběhy než stromy u babičky v sadě. Starý modřín v lese znal dávné legendy, růže na zahrádce špitaly tenkými hlásky své verše o lásce. Už dlouho věřil, že se jednou stane spisovatelem a ty myšlenky-smyšlenky splete do vět na papíře. A pak přišel ten veliký vítr a rozhodl se skácet park, les i zahradu.

Zářivě oranžové nakadeřené kupole podél cest prořídly a chomáče listí se válely pod jeho nohama. Matně si uvědomil, že zrovna takovou barvu má jeho oblíbená čepice. Nevyslovený smutek v hlavě přehlušila touha aspoň trochu stromům pomoci. Bezmyšlenkovitě doběhl k tomu nejbližšímu a zvedl krásný pestře zbarvený list k obloze. "Tady ho máš, na, vezmi si ho."

"Honzo!" ozvalo se najednou z druhé strany. Matka nakoupila, odvázala psa a teď hledala syna. "Honzo, pojď sem." Natáhl ještě jednou ruku a přál si, aby mohl takhle opravit celý svět. Natáhne strom ruku? Slyší ho? Nebyly všechny ty jeho fantazie o příbězích a naslouchání pouhými pohádkovými nesmysly?

Zadul mocný vítr a ze stromu se odlomila tlustá větev. Rudé listí se rozprsklo po chodníku jako ohňostroj. Pohádku přerušil prázdný list.

pátek 7. května 2010

.zahoďte ideály, jde jen o prd!

Tak jsem si náhodně projela statistiky přístupů na tenhle blog a zas mi spadla brada až pod stůl mezi kabely. Domnívala jsem se, že pomyslné první místo mezi nejzajímavějšími slovními spojeními, pocházejícími z vyhledávačů, si zaslouží "jen růžová to může bít", ale ne! Na tenhle blog, plný nadějí, iluzí a idejí se nejrychleji dostanete přes Seznam a heslo "prd ženy". No není to krásné?


čtvrtek 6. května 2010

.co je "zdravé" pro internetovou společnost?

"Anonymní internet je už v podstatě minulost. Uživatelé by měli nést zodpovědnost za jakýkoli svůj zveřejněný materiál - a také být dohledatelní." Zajímavý článek, dívající se na tuto problematiku až nevyhnutelně pozitivní optikou, přinesl blog BadGuy.cz. Vlastně jsem takto logicky a zodpovědně vyjádřený názor "z druhé strany" ještě neviděla - zato křičet, že máme "právo na anonymitu", to dokáže každý (a mnohem méně sofistikovaně).

Neznamená to, že s autorovým postojem plně souhlasím. Ze spojení "stát by přidělil každému člověku ověřovací emailovou adresu, pevně spojenou s jeho jménem, vydávanou například s občanským průkazem" se mi zvedají všechny chlupy na zádech. Copak stát je tohoto schopen? Idea zodpovědnosti, cti a mravnosti je bezesporu přitažlivá, ale nemůže nikdy stoprocentně fungovat. Není možné, abychom nechali rozhodovat jeden subjekt o tom, co je "správné" a "přijatelné", případně "zdravé pro společnost". Mám obavy, že takováhle snaha by se stejně časem opět zvrhla jen v bitvu o prachy - jako všechny dobré myšlenky před tím. Peníze jsou totiž vždycky až na prvním místě. Na dalším jsou ideje jiných/mocných, často velmi odlišné od těch našich "obyčejných".

Užívám již delší dobu skoro všude jednotný nick a jsem pod ním k nalezení na spoustě míst v internetu - a ve chvíli, kdy si vzpomenu na Google účet a ověřený account na Aukru, připadám si v současné síti verifikovaná až příliš. Bydliště a reálné jméno na web tahat nebudu a nechci. Žádný právnický subjekt v rámci internetu IMHO ještě nedorostl k tomu, abychom si mohli dovolit sdělovat mu své osobní údaje. A tím míň všecky ty vaše fejsbůky. Téma neanonymního internetu tu stále je, ale zůstává nevyřešené - a ještě chvíli takové bude.