.šmírbuch týdne: rybník je kulatej potok!

"Aniž bych chtěl prdět vysoko, mám troufáka tvrdit, že Ouředníkova kniha, obsahující zdaleka nejúplnější sbírku českých argotismů druhé poloviny 20. století, znamená průlom do české prudérie," začíná proslov M. Hyblera na samém začátku Šmírbuchu.

Tento slovník nekonvenční češtiny (Patrik Ouředník, Paseka, 2005), který mi včera večer zničehonic padl do spárů, může být pro mnohé až nestravitelný, ale já mám slovíčkování i češtin rád a tudíž se chechtám!

Šmírbuch není typickým slovníkem. Je v něm sice shromážděno na 16 000 výrazů pocházejících z argotu, slangu, expresivní češtiny a hantýrky (tj. "mluvy tuláků, žebráků, nevěstek, falešných hráčů a vůbec lidí zločinných"), kniha se ale rozhodně nesnaží být odbornou jazykovou příručkou ani popsat absolutně všechny výrazy, vyskytující se v Čechách v letech 1945 - 1989. Úvodní poznámka vysvětluje, že cílem projektu bylo zejména shromáždit dostatečné množství materiálu, jímž lze poukázat na barvitost a vtip "nekonvenční češtiny". Šmírbuch pak díky šikovným rejstříkům může posloužit k práci původní i překladatelské.

Posledním argumentem, proč tuto knihu nevšímavě neminout, bude následující výňatek z toho nejlepšího. Hezké nedělní odpoledne všem a dejte si nějakou knihu...!

...

být magor - viklá se mu mícha; má o čtvereček víc

smrkat - honit hejly

rybník - kulatej potok

být pohlavně nakažen - mít pochroumanýho hulána

blbě zírat - jak když kocour sere do řezanky

být rozzloben - posrat se do vejšky

zapáchat - to je smrad, jak když se vodkope selka

být zbytečný:

jak rybě lejtka;

myší hovno v kroupách;

nahýmu hovno v kapse;

parní válec v kanceláři

jdi do háje:

Vyser si voko a dej si tam kaštan.

Dej mi hubičku na tu zadní trubičku.

Vyliž mi prdel a zakukej.

Vodprejskni, emajle.

Lehni si pod hrušku a hraj si s čurákem.

Huš, huš, ošklivé sele.

.čtivé drogy: Jeff Noon - Vurt / Pyl

Blíže nedefinovaný rok, Manchester, Anglie. Město, ve kterém lidé už nepotřebují brát drogy, protože si ujíždějí na lehce dostupných snech. Ten svět snů se jmenuje Vurt. Odněkud z jeho černočerného centra prorůstají do reality šlahouny nebezpečných rostlin. S nimi i květy. A s nimi mračna pylu. Lidé nejprve jen kýchají - ale pak začínají i umírat. Někde je chyba.

Je těžké v pár větách naznačit, jakým směrem se ubírá fantastická obrazotvornost v románech Jeffa Noona. S náznaky kyberpunku, poetikou Lewise Carrolla a brutalitou šílence zavádí čtenáře už s prvními písmenky do světa, kde se spolu kříží lidé, psi, zombie, kytky i roboti, kde se vyplatí disponovat pistolí i telepatickými schopnostmi, kde si jakékoli vaše soukromé šílenství svobodně zavrtí ocasem a rozvalí se na zádech, abyste ho mohli polaskat kvetoucím oddenkem nejbližšího jedovatého šlahounu...

První román ze série, pojmenovaný jednoduše Vurt, představuje svět, v němž jsou smrtelným nebezpečím a zároveň vyhledávanou rozkoší tzv. vurtová pírka, po jejichž zhltnutí se dostanete do rozličných složitě vykonstruovaných snů. Brány do jiné reality, drogy, Síť - všechny ty významy se prolínají v pojmu Vurt. Vurtuální realita. Platí v ní jediný zákon - když si ze sna něco odnesete, něco jiného v přibližně stejné hodnotě se propadne zpět do Vurtu. Což může být trošku problém, pokud se jedná třeba o vaši milenku nebo dítě.

Děj románu Pyl pokračuje o několik let později a boj realita versus Vurt se poněkud vyostřuje. Všechny sny totiž původně vznikly jako příběhy a pokud se některý z těch příběhů rozhodne, že by rád ovládnul skutečný svět, je velmi těžké mu říct ne. A tak se z říše snů vynořují mocná chapadla tropických rostlin, ovládaných nemilosrdnou touhou po moci. Jak už to tak bývá, každý záporák to ze začátku myslel dobře, než mu něco strašlivě ublížilo...

Svět Pylu je přesycen kytkami, mrtvolami, krví, sexem a zrníčky pylu, která devastují přelidněné město. Je to zfetovaná jízda rozjařeného blázna, stejně jako díl první. Knihy Jeffa Noona jsou rozhodně divné, ať už ten výraz znamená cokoli. Dobrý překlad to jen umocňuje. A jelikož si na divných věcech nesmírně ujíždím, nemohu toto dílo nedoporučit. Troufnu si říct, že Vurt si mě prostě jednoho dne našel sám a rozhodl se, že se mu líbím. Zkuste se mu také ukázat, možná vás chytí za ruku, za kouř, za šlahoun nebo za chlupy... Jenom se pořád dívejte, kam jedete. A bacha na kulky.

.muž, který se stal sluncem

Byl jednou jeden muž, klavírista, obyčejný kluk a uvnitř dobrák. Opustila ho žena a on odcestoval na vzdálenou studenou planetu, aby zapomněl. Tam mu nabídli práci jakéhosi "testera" umělého slunce. Měl za úkol fyzicky reagovat na sluneční svit - a umělé slunce reagovalo na jeho vjemy a přitápělo či ubíralo nad planetou teplotu podle toho, jak se cítil. Byl Mužem, který se stal sluncem.

Po čase si ale všiml zajímavé věci: když je mu skvěle, na planetě je příjemné letní počasí, ale když je smutný, lidé mrznou... Snažil se účelně si udržovat dobrou náladu, ale samota ho ničila a zpětná vazba v podobě mrazivé zimy začala kosit obyvatelstvo světa... "Přepadaly mě stále větší antipatie, odpor, absolutní zhnusení... a teplota klesala. Jsem slunce - a třesu se zimou."


O vědeckofantastické až pohádkové Petiškově sbírce povídek jsem se tu už zmiňovala v souvislosti s příběhem o modrých chlupech a o normálnosti, ale povídka, na kterou jsem narazila včera v noci, mě svým významem zaujala a skoro až zaskočila... Je to přece tak logické. Muž, který byl sluncem, v depresi nejen umíral vnitřním chladem, ale zabíjel tím i své široké okolí. Zažili jste někdy ten pocit bolestného odosobněného chladu? On ho znal - i autor ho znal - a s nadnesenou lehkostí bajky, eseje či pohádky vykreslil nad tou emocí příběh s dobrým koncem. Ale kdo z nás, chladných bastardů, někdy v takový "dobrý konec" uvěřil?

Chlad uvnitř je zima, která vás žere; je černá a nepomáhá ani panák, ani horká vana. Jsou lidé, kteří mají sklony k žhavé výbušnosti, blízkosti, vášnivým emocím - a pak jsou ti, kdo se snaží distancovat, zůstat neovlivnitelní, chladní, nespoutaní... Ti první v krizi rozsévají žhavou lávu, ti druzí mrznou ve své černé díře.

Umění žít s lidmi je nesmírně složitá dovednost. Vyžaduje schopnost odosobnit si situace, které by nám mohly ublížit tím, že si je vezmeme příliš k srdci, ale přitom musíme zůstat schopní se k někomu přiblížit natolik, aby nás cítil a nezůstal sám. Ten, kdo se zapomene příliš daleko od toho druhého, nakonec skutečně sám zůstane. Máte svou smutnou chladnou díru, nebo ve smutku vzplanete a zabíjíte? Možná existuje i více nuancí; tyhle znám já. Muž, který byl sluncem, nakonec našel svou lásku a jeho led roztál. Už jste byli někomu sluncem? Už jste někdy roztáli? A co šťastný konec - byl?


Úryvek textu: (c) "Eduard" Martin Petiška, Praha 1986
Obrázek: (c) Alexiuss, http://alexiuss.deviantart.com/
A dost už filozofie a knih, chce to zase nějaké počítače...

.schismatrix: jak by svět jednou opravdu mohl vypadat

Málokdy zveřejňuji svůj osobní názor na knihu hned na začátku její recenze. Sterlingův Schismatrix mě ale dokonale pohltil už na prvních stránkách, kde jsem se propadla do bezútěšného plesnivého světa kosmických vyhnanců. V příběhu se snoubí představivost, téměř hmatatelný "realismus" a také základy literárního směru, později známého jako kyberpunk.

Bruce Sterling (*1954) se již od 70. let zabývá psaním povídek ze světa Tvárných a Mechanistů. Popisují budoucnost, v níž je Sluneční soustava již dávno kolonizovaná a dvě hlavní frakce spolu vedou válku o vliv nad vesmírem. Kontakty se zničenou Zemí jsou zpřetrhány a situaci později komplikuje i nečekaná návštěva cizí civilizace. Do tohoto světa je později zasazen i děj Sterlingova nejslavnějšího díla s názvem Schismatrix - životní příběh Abelarda Lindsaye, politika, diplomata, vyvržence a manipulátora.

Schismatrix v sobě mísí filozofii i sci-fi a nepochybujte o tom, že myslím velmi složitou a mnohovrstevnatou filozofii a sci-fi. Trvalo mi dva měsíce, než jsem tuhle pětisetstránkovou bichli přečetla, strávila a poté přečetla podruhé; to druhé přečtení komplikovanost příběhu prakticky vyžaduje, teprve potom se vám některé kontakty konečně propojí... Dílo nemůžu doporučit každému, ale bez zaváhání bych ho orazila pěti hvězdičkami. Je to bestiální. Hluboké. Krásné. Šílené.

České vydání "Schismatrix Plus" z roku 2006 obsahuje i pět povídek ze stejného světa. S podobnou elegancí, s jakou splétal léta osudů v románu, Sterling skládá dohromady i kratší příběhy. Vyniká mezi nimi střípek, nazvaný Pavoučí růže. To si myslím já - dostala mě nejvíc. Nicméně, hlavní příběh si prostě musíte přečíst jako první.

Sterling sám si románu považuje ze své tvorby nejvíce. "Schismatrix se podobá ježovce - je bodavý a neobvyklý," napsal v předmluvě z roku 1995. "Není dvakrát elegantní a postrádá osovou souměrnost, ale kousky z něho se odlamují uvnitř lidí a zůstávají s nimi po léta."

Věřím, že lépe by to nikdo jiný nevystihl.

.být normální a s modrými chlupy

Příští sobotu jsem se vmísil do davu, který očekával před kybernetickým salonem vyhlášení nové módní kreace. Odbila dvanáctá. V holografické výloze se objevili -- muž a žena. Lezli po čtyřech, dlouhá modrá srst se rousala po podlaze. Vzápětí vyšli z bran módního salonu manekýni a manekýnky. Porostlí modrou srstí. Vyšli po čtyřech.

Dav kolem mě oněměl. Chápal jsem, že ztichl ponížením, když pohlédl na lidi, kteří se před ním plíží.
Potom se lidé začali rozcházet, rozcházeli se stále rychleji - až se dali na útěk. Sláva, sláva, říkal jsem si v duchu, jako by ta největší sláva člověka spočívala v tom, že se lidé rozhodnou býti lidmi. Ale pak jsem si všiml, kam ti lidé běží -- utíkali do protějších oddělení kybernetického módního salónu. Za chvíli se před ním utvořila fronta. A ze salónu vylézali lidé, mladí, staří, a na všech plandaly veliké azurové kožichy.
Až přijdu domů, bude tam Luxeia. Luxeia s dlouhými modrými chlupy, visícími od krku k patám --
Měl jsem chuť vykřiknout, úpět, úpět. Ale místo toho jsem se postavil na konec fronty. Fronta postupovala rychle. Kožichů bylo dost -- dost pro celý vesmír.


Tehdy jsem si už byl jistý. Kybernetický návrhář nebyl v pořádku. Byl zkonstruován tak, aby byl nápaditý a aby se neopakoval. Dodržuje to, k čemu byl určen a v tom je jeho chyba.
A navíc, namlsal se.
Lidé mu přistoupili na všechno, bez protestu, podvolili se jakémukoli jeho rozhodnutí. Splnili zatím všechno, co jim rozkázal a on jim teď rozkázal, aby přestali být lidmi. Možná o nás přemýšlí, možná spojením kontaktů, které nikdo nepředpokládal, vznikla v návrháři ironická inteligence. Uvažuje o nás, uvažuje stejně napjatě, jako já uvažuji o něm...
Možná zkouší, kde je hranice lidského ponížení.
Vyhlédl jsem z okna sálku. Po chodnících se oběma směry ploužili po čtyřech lidé v modrých kožiších.
Kdy přijde do módy být lidmi? uvažoval jsem. Kdy konečně něco tak obyčejného přijde do módy...?

Po skončení pracovní doby jsem si sundal z věšáku svůj obrovitý modrý kožich a oblékl si ho, při nasazování rukou do rukávů jsem se styděl jako nikdy v životě. Styděl jsem se - ale to bylo také všechno. Sesul jsem se na všechny čtyři a po čtyřech jsem odcházel z pracoviště. Když jsem slézal po schodišti, potkal jsem v mezaninu referenta pro líčení očí a referentku pro punčochy. Lezli jsme chvíli ze schodů vedle sebe. Na referentce jsem pozoroval, že je zaražená a není nějak ve své kůži. Když přijala cizí kůži. Modrou, s dlouhými chlupy.
Zato referent pro líčení očí --
Celou cestu hovořil, obdivoval nápaditost kybernetického návrháře, rozplýval se nad jeho poslední kreací. Nazýval ji syntetická.
Ať si prý všimneme, jak tím, že jsme dostali modrou kožešinu a předepsaný pohyb, jsme získali zároveň i jinou gestiku. Móda postihla i pohybovou, motorickou oblast, tvrdil.
Ve vrátnici jsem se s nimi rozloučil a vyplížil se po chodníku na dlouhou cestu do svého bytu.

"Něco musíme udělat," řekl jsem při večeři Luxeie.
"Co?"
"Říct lidem, že ten stroj má praštěné nápady."
"Ale to přece všichni vědí."
Tímhle mě Luxeia vždycky dokonale srážela. Jakmile jsem přišel s nějakým poznatkem, vyhlásila ho za dávno známý.
"Tak proč se lidé nechovají, jako kdyby věděli, o co jde?"
"Vím já?" Luxeia si kartáčovala modrý kožich, rozčesávala dlouhé azurové vlny chlupů a ta práce ji nápadně těšila.
"Vždyť ze sebe necháváme dělat blázny, chováme se jako blázni jen proto, aby nám nikdo nevytkl, že nejsme normální --"
Luxeia se na mě udiveně zadívala a vybírala z kartáče dlouhé vytrhané chlupy.
"Chováš se úplně nemódně," řekla nakonec.
Móda --
Chtěl jsem v tu chvíli začít běsnit, trhat z jejího kožichu hrsti modrých chlupů, ječet, vyhodit jí z okna rtěnkovnici.
"Jsi normální?" obrátila ke mně své andělské oči.
Přikývl jsem a vzal si kartáč, který odložila. Začal jsem si kartáčovat kožich. Jako smutné, teskné zvíře, které by zvířetem být nemuselo, ale které se tak rozhodlo samo a dobrovolně.
Zítra je přece sobota.
A zítra přijde do módy možná člověk.

Přede mnou ležel na stolku módní žurnál. Díval jsem se při kartáčování zděšeně na fotografie, na kterých lezly po zemi postavy v azurových kožiších -- postavy v kožiších na louce, na náměstí, u řeky. Staří lidé, mladí, děti.
A co bylo nejhroznější, při svém ponížení se pyšně usmívali, pyšnili se svým ponížením.
Neuvědomovali si, co se s nimi děje. Uvědomovali si jen, že se chovají tak, jak se chovají všichni kolem nich.
A to jim stačilo ke štěstí...


Eduard Martin (*1951, vl. jménem Martin Petiška); úryvek z povídky Tužka na obočí, sbírka Manžel z Marsu, Praha 1986. Poznáváte tu lidskou stádovitost? Pobavila mě. A vyděsila mě svou realističností. Modré kožichy mi - mimo jiné - připomněly současnou zběsilou touhu mít modrý Facebook :) Člověk by nevěřil, co za zajímavé myšlenky najde v antikvariátu. Za dvacet korun! To jsou věci.

.a úsvit přicházel od západu

Marťanské pisky od Arthura C. Clarka (*1917, †2008) jsou poslední knihou, kterou jsem přečetla - a taky jednou z nejsilnějších a nejoptimističtějších, co se mi v poslední době dostaly do ruky. Narazila jsem na ni nedávno v Levných knihách, když mě zničehonic jen tak napadlo vlézt dovnitř a prohrabat poličku se sci-fi; dobře já!

Příběh představuje spisovatele Martina Gibsona, vypravujícího se na Mars, který je v té době postupně osídlován kolonisty ze Země. Čtenář nejprve sleduje členy posádky vesmírné lodi během jejich několikaměsíční cesty a postupně vnímá splétající se nitky Gibsonova životního příběhu. Příběh má po celou dobu tempo a spád, zvláště ve chvíli, kdy hrdina potkává "následek" své chyby z mládí, ale skutečné dobrodružství přichází až na planetě, kde poznáváme místní krajinu, bytosti a možnosti. Gibson zjišťuje, že ne všechny věci jsou tak jednoduché, jak se zdá - a že i on, zpočátku podceňovaný spisovatel, může sehrát důležitou úlohu. Kolonie, závislá na přísunu materiálu a financí ze Země, se s pomocí nejlepších vědeckých mozků rozhodne změnit podobu své planety.

Tuhle knihu jsem přečetla na asi dva nádechy, jde to samo. Nejen kvůli napínavým zápletkám, inteligentním nápadům, brilantním popisům neexistujících vynálezů a uvěřitelným postavám, ale taky proto, že jsou z ní cítit naděje a optimismus. Ohromné popisy vesmíru i postupně objevovaného nového světa jsou působivým průnikem romantiky, vědy a filozofie, jenž vzbuzuje pocity, které se zpětně velmi těžko popisují. Příběh má možná otevřený konec, ale vy prostě věříte, že všechno dobře dopadne. Jsem místní škarohlíd, ale přesto jsem to tak pociťovala. Děkujeme, pane Clarke. Mějte se tam nahoře/dole/daleko dobře.


Arthur C. Clarke: The Sands of Mars, 1951 (Praha 1998, toto vydání 2009)
Zajímavá recenze zde.

.naše staré hodiny bijí čtyři hodiny

Pokud jsme v předchozím článku propadali trudnomyslnosti, musíme si v dalším naservírovat trochu toho vesela. Místo chaosu též bodne trocha skutečné kultury, abychom nerostli jak dříví na internetu.

O existenci divadelních her Járy Cimrmana v knižní podobě jsem nevěděla až do chvíle, než jsem o ně doslova zakopla v knihkupectví přímo v centru Brna a dnes mohu hrdě říci, že poslední tři knihy, které jsem nedávno přečetla, pocházejí právě z pera tohoto nedoceněného autora. Kromě mého oblíbeného Vyšetřování ztráty třídní knihy doporučím zejména Hospodu na mýtince nebo Akt.

Také letos je tomu sto let, co se Jára Cimrman narodil.
Díky matrikáři IV. vídeňské farnosti Franzi Huschkovi, který prováděl většinu zápisů ve stavu opilosti, nelze dodnes s jistotou říci, zda se manželům Marlén a Leopoldu Cimrmanovým narodil synek v mrazivé únorové noci roku 1857, 1864, 1867 či 1892. Matrikářův nejistý rukopis připouští i rok 1893. Takže i v příštím roce tomu bude sto let, co se Jára Cimrman narodil.

Jeho stopy nacházíme v nesčetných zemích téměř všech světových kontinentů:

• Americké vládě předkládá projekt Panamského průplavu včetně libreta stejnojmenné opery.
• Reformuje haličské školství.
• S hrabětem Zeppelinem konstruuje první vzducholoď s tuhou konstrukcí ze švédské oceli a s gondolou z českého vrbového proutí.
• Jako anarchista vyhoštěný z Německa nese si v osobních dokladech záznam "strůjce nepokojů", což vede švýcarskou firmu Omega k nabídce, aby zdokonalil setrvačník dámských hodinek Piccolo. Zároveň v těžkých podmínkách tamních Alp zavádí (a po nějaký čas také vykonává) funkci porodního dědka.
• Zkoumá život polárních Samojedů a na útěku před vyhladovělým kmenem Mlasků mine Severní pól o pouhých sedm metrů.
• V Paraguayi zakládá loutkové divadlo.
• Ve Vídni kriminalistickou, hudební a baletní školu.
• Vede obsáhlou korespondenci s G. B. Shawem, na níž bohužel zarputilý Ir neodpovídá.
• Vynalézá jogurt.
• Nezištně pomáhá řadě světových velikánů: manželům Curieovým nanosí do sklepa na vlastních zádech pětačtyřicet puten smolince, prof. Burianovi asistuje při prvních plastických operacích, Edisonovi předělá pupík na objímce jeho první žárovky, Eiffelovi sežene podnájem, Čechovovi pochválí knihu povídek a pohnojí višňový sad.

Kallocain: milý deníčku, nikdy nikomu nevěř

"Z myšlenek a citů se rodí slova a činy. Jak by tedy myšlenky a city mohly být soukromou záležitostí? Nepatří snad spoluvoják Státu celý? Komupak by tedy měly patřit jeho myšlenky a pocity, když ne Státu? Prozatím se jenom nedaly kontrolovat - ale teď je konečně příslušný prostředek na světě."

Představte si totalitní svět budoucnosti. Svět, kde zájmy státu stojí vysoko nad zájmy a touhami jednotlivce. Svět spoutaný propagandou, udavačstvím a plánováním každé vteřiny; svět, v němž je třeba mít pro každé opuštění objektu oficiální povrchovou propustku a kde každý váš pohyb a každé slovo zaznamenává "policejní oko a ucho", ve dne v noci, v kanceláři i v ložnici...

Útlá stopadesátistránková kniha popisuje deníkovou formou dobu ne nepodobnou slavnému Orwellovu 1984, a to se všemi až absurdními detaily, které však tamějšímu obyčejnému člověku přijdou automaticky správné. Je přece chvályhodné udat svou manželku, když přemýšlí "protistátně", stejně jako odhalit myšlenky na potenciální zločin v mozcích nebezpečných deviantů. Je to vše pro naše bezpečí a pro dobro státu.

Příběh chemika - vynálezce, který objevil drogu schopnou donutit oběť k prozrazení těch nejniternějších tajemství, je velmi realistický a dokáže na čtenáři ponechat určitou stopu i po zavření knihy. Nejen kvůli tomu, že hlavní postava prochází velmi zajímavým vnitřním vývojem, ale především proto, že (i přes to nebezpečí, které přinášejí depresivní a dumavé myšlenky škodlivých individualistů nám, sluníčkové mase pod taktovkou velmoci) v tomto díle lze zpozorovat až zneklidňující paralelu s realitou, která nemusí být až tak vzdálená, jak si myslíme...

Karin Boyeová: Kallocain
Praha, Odeon, 1989
Recenze: http://www.scifiworld.cz/article.php?ArticleID=1054