.je váš blog užitečný?

Tak co, myslíte si, že je váš blog užitečný? Má myšlenku? Není to jen sbírka povrchních blbostí? A kdo to posoudí?

Dneska ráno jsem se docela dobře zasekla na diskusi k článku o Blogosféře, který vyšel na Phate's Universe. Phate mi napsal, cituji, že "se u mě člověk sice zasměje, ale málokdy narazí na něco užitečného nebo na hlubší myšlenku." Toť jeho názor. Na jeho blogu. Blog je místo pro vyjádření našich osobních názorů. Fakt, že někdo má nějaký názor, který není úplně stejný, jako můj, na internetu obvykle přecházím a ve většině případů i zapomínám. Neřeším. Tak proč mě to tak vyprovokovalo?


Blogosféra není jen kýbl blogů, nacházejících se na jedné úrovni. Jde hlavně o interakci mezi nimi, komentáře, vazby, odkazy, chuchvalce energie a témat, které se sunou z místa na místo. Takovou blogosféru má okolo sebe každý autor - je to pavučina lidí, kteří jsou ochotni věnovat čas písmenkům, co vaše maličkost zrovna zvrací do Sítě.

A ten blogísek - podívejme se teď na to, co pro mě znamená blogísek... no, rozhodně ne "deníček ze života". Deníčky ze života jsou jeden velkej průser. A zamýšlet se nad společností, která sebe sama dokope k zániku, je průser číslo dvě. Kdo to tu čte déle, ví, že se mi nelíbí facebook, centralizace, monitorování, drogy, stádovitá tupost... ani sklony tohohle světa rozsračkovat sám sebe v nesmyslné válce.

Nelíbí.

Ale to je asi tak maximum, co s tím ze své pozice nadělám. Vážím si odvážných myslitelů a mluvčí. Já nejsem jeden z nich. V podstatě jsem ještě pořád bytost skoro pubertální, nevyhraněná, svým způsobem nejistá. Kam nasměrujete svého čtenáře, když s ním proklouznete kolem věcí, které už nejsou legrace? Zpátky do té legrace! Ony tam dole ty Velké Myšlenky třeba jsou, ale třeba ne. Většinou "třeba ne". Jako ryby v kalné vodě. Protože jsme je neviděli a to je jasný doklad toho, že tam nejsou.

Má tenhle post myšlenku?

Kdoví - každopádně jsem ale při jeho psaní našla odpověď na onu velkou otázku, proč mě poznámka o neužitečné veselé povrchnosti vyprovokovala: samozřejmě proto, že uvnitř nechci být neužitečně vesele povrchní! (Já naivní tvor! Chci být zajímavej a hodnotnej, ehm, tvor!) Ale stejně vím, že oficiálně "vesele povrchní" v zájmu své vlastní ochrany zůstanu. Jako ježeček. Dokud bude potřeba. A pokud to dobře půjde, tak jednou vlastně budu úplně cokoli, co se mi zachce. Budu mít těch Myšlenek plnej kýbl a budu vám to s radostí nalejvat do Sítě. A bude tam ryb jak kráva a bude to slavnější než GTD! Se už těším. ;)


--
Tak jsem to vyblila a je mi fajn! Díky, PHATE, za myšlenkový podnět. A chytrým lidem za chytré věci. A tak vůbec.

.speak .hear .see

Domnívám se, že filozofie už tu bylo víc než dost. Vítejte tedy (ehm, zas jednou) v autorské kůlničce. To by jeden nevěřil, kolik škaredých odlesků může mít fotka obrázku, nakresleného černou propiskou na obyčejném papíře. I přes svůj velmi pozitivní vztah ke svému minoritnímu operačnímu systému nemohu neutrousit jedno přisprostlé slůvko. Fuck, opravdu by se mi líbilo, kdybych někdy rozjela ten zatracenej scanner.


Ano, má to být černý; ne, nemyslím, že existuje něco jako emo, stejně jako by neměli existovat muži v růžovém tričku; ne, žádný lak na vlasy vám nezajistí účes ženy uprostřed; ne, na žádném obrázku nejsem já ani žádný můj rodinný příslušník; ano, samozřejmě, že jsem blázen a ujíždím si na velkých očích, taky mě za to zamlada ve výtvarce pěkně fakovali; ano, opravdu se mi záhadně líbí začínat nadpis článku a vůbec všecko tečkou a následně malým písmenkem a věřím, že to jednou bude v literatuře či jiném uměleckém směru náležitě oceněno, i když teď to spíš vypadá trapně jako nějakej skrytej adresář, ale on to asi bude nějakej skrytej adresář, pravděpodobně s určitým druhem filozofie v obrazech (#lol). Taky bych mohla připojit třeba koutek poezie, ale možná radši ne. Možná radši připojím nový tag na b.

Mimochodem, že je hrozně zajímavé, jak dokáže být první dojem zavádějící a matoucí?

Kallocain: milý deníčku, nikdy nikomu nevěř

"Z myšlenek a citů se rodí slova a činy. Jak by tedy myšlenky a city mohly být soukromou záležitostí? Nepatří snad spoluvoják Státu celý? Komupak by tedy měly patřit jeho myšlenky a pocity, když ne Státu? Prozatím se jenom nedaly kontrolovat - ale teď je konečně příslušný prostředek na světě."

Představte si totalitní svět budoucnosti. Svět, kde zájmy státu stojí vysoko nad zájmy a touhami jednotlivce. Svět spoutaný propagandou, udavačstvím a plánováním každé vteřiny; svět, v němž je třeba mít pro každé opuštění objektu oficiální povrchovou propustku a kde každý váš pohyb a každé slovo zaznamenává "policejní oko a ucho", ve dne v noci, v kanceláři i v ložnici...

Útlá stopadesátistránková kniha popisuje deníkovou formou dobu ne nepodobnou slavnému Orwellovu 1984, a to se všemi až absurdními detaily, které však tamějšímu obyčejnému člověku přijdou automaticky správné. Je přece chvályhodné udat svou manželku, když přemýšlí "protistátně", stejně jako odhalit myšlenky na potenciální zločin v mozcích nebezpečných deviantů. Je to vše pro naše bezpečí a pro dobro státu.

Příběh chemika - vynálezce, který objevil drogu schopnou donutit oběť k prozrazení těch nejniternějších tajemství, je velmi realistický a dokáže na čtenáři ponechat určitou stopu i po zavření knihy. Nejen kvůli tomu, že hlavní postava prochází velmi zajímavým vnitřním vývojem, ale především proto, že (i přes to nebezpečí, které přinášejí depresivní a dumavé myšlenky škodlivých individualistů nám, sluníčkové mase pod taktovkou velmoci) v tomto díle lze zpozorovat až zneklidňující paralelu s realitou, která nemusí být až tak vzdálená, jak si myslíme...

Karin Boyeová: Kallocain
Praha, Odeon, 1989
Recenze: http://www.scifiworld.cz/article.php?ArticleID=1054