pondělí 26. července 2010

.zajímavé applikace: Angry Birds - střelba ptákem

Hru Angry Birds, která patří mezi nejoblíbenější aplikace v AppStore, jsem zaznamenala nejprve podle hustodémonského kvíkotu, který se jednoho dne začal ozývat z rohu od kolegy, hrdého čerstvého vlastníka iPadu. Postavičky v téhle hře totiž disponují naprosto ohromnou škálou infantilních pazvuků! Když se mi pak do pařátu dostal iPod Touch, zjistila jsem, že obsahuje free trial této hry - a v té chvíli jsem byla ztracená. Neberte drogy, děcka, radši si střelte ptákem do prasat.


Majitelé iPhonů a iPodů mají k dispozici plnou verzi hry za nějakých 0.79 €, pro iPad je k dispozici verze Angry Birds HD. Všem je pak dostupná free verze Lite, která obsahuje 12 levelů. Osobně si opravdu nemyslím, že cena hry je nějak přehnaná - oproti míře zábavnosti je směšná ;)

Samozřejmě vás očekává strhující příběh: ptačí rodinka jednoho dne zjistí, že jim někdo krade vajíčka. Těmi zloději jsou zelená prasata, která se schovávají v nedalekých krytech a pevnůstkách. Úkolem hráče je dostupné ptáčky pomocí praku vystřelit na prasečí opevnění tak, aby se toho co nejvíc zřítilo. Pokud vám zbude byť jen jediné prase, bude se vám zlomyslně pochechtávat/pochrochtávat a jedete znovu. Po úspěšném zničené pevnosti samozřejmě následuje ptačí aplaus.

Hru kromě kouzelně aplikovaných zákonitostí fyziky obohacují také různé schopnosti jednotlivých ptáků. Máte k dispozici například takového, kterému po vystřelení dalším poklepáním udělíte nadzvukovou rychlost a taky dalšího, který se dokáže ve vámi určený okamžik rozdělit na tři malé a napadne tak nepřítele ve třech bodech. Na hráči je, aby co nejúčinněji navrhl balistickou dráhu pro svou střelu a maximálně využil padající trosky budov, protože prasata se ve vyšších levelech fikaně vybavují například kovovými helmami, snižujícími zranitelnost.

Zatímco na počátku je hra jednoduchá, postupem času jsou úkoly stále složitější a vy musíte s omezenou výbavou několika střel napadat stále větší stavby, zatímco vaši opeřenci žalostně kvičí, když se hlavičkami odrážejí od ledu, dřeva a kamení. Plná verze hry nabízí asi 120 levelů a osobně si myslím, že tohle může zaujmout i lidi, kteří normálně hrají asi tak půl hry za rok (hovořím z vlastní zkušenosti, neb na hry nemám čas ani železo). Roztomile pištící a zlomyslně chrochtající potvory mají potenciál zaujmout i prvky něžnějšího pohlaví, tvrdí mi chlapci jablíčkáři a já nemám důvod jim nevěřit, protože mě to také dostalo. Nasraný ptáčky prostě ráda doporučím :)

neděle 25. července 2010

.ať žije keltskej jazzík

Sobotu a neděli jsem strávila kousek od Prostějova na festivalu Keltská noc. I když se keltská, středověká ani folklórní hudba s "mnou obvykle poslouchanými žánry" příliš nekryje, rozhodně ji řadím do kategorie, k níž mám určitý milý vztah. Spousta mých přátel navíc na podobné festivaly nedá dopustit a občas se tedy stane, že vyrazím někam na akci, absolutně netuše, o co jde, abych se setměním visela na kovových zábranách před pódiem a slintala blahem nad kapelou, kterou jsem ještě nikdy neviděla. Zrovna takhle to bylo i včera večer.


Zejména chci upozornit na několika velmi zajímavých uskupení. Kapelu Bran jsme sice už nestihli, protože vystupovali v pátek, ale i sobota stála za to. První, kdo mě zaujal, byli v kiltech odění Navostro, jejichž odpolední vystoupení se neslo hlavně v bigbítových vodách s lehkým nádechem Skotska. Díky jejich akčnímu frontmanovi šlo o super show. Tomáš Kočko a Orchestr mě nadchli svou směsí valašských popěvků a world music, ten týpek má navíc ohromný hlasový potenciál. Velmi silný zážitek nabídlo také irské trio Sliotar.

Co mě ale absolutně nejvíc nadchlo, byli skvělí Before Breakfast, kteří ovládli pódium kolem osmé hodiny večerní. Nejprve jsem se jen na moment zastavila pod pódiem, když jsem si šla pro pití - sestavu doplňuje křehká zpěvačka Lenka Mollová, která nebyla zezadu téměř vidět - ale po celé písničce jsem si uvědomila, že tam vlastně strašně chci stát a zírat na ně! Before Breakfast jsou na webu prezentováni jako kombinace keltské, elektronické a world music s rockovými a jazzovými prvky. "Keltskej jazzík!" vydechli jsme a čelist nám spadla na zem. Šestičlenná skupina na pódiu vytáhne harmoniku, basu, syntetizátor i kytary, na flétnu naznačí irský motiv a po sólu geniálního bubeníka najednou zjistíte, že posloucháte opravdu jakousi odrůdu alternativního jazzu se samply a elektronikou. Místo dublinských luk jsem najednou vnímala atmosféru zakouřeného baru, v některých zpěvných pasážích jsem si dokonce bůhvíproč představila Anneke a The Gathering... Strašně těžko se to popisuje, jednalo se o jemnou atmosférickou hudbu a nazvučení bylo trochu horší, než by si kucí zasloužili, takže tam bylo hodně ztrát. Ale i přesto mě úplně dostali. Jsem divná a už nevím, co poslouchat, takže se babrám ve spoustě 'alternativního' a 'progresivního' názvosloví, ale podle aplausu publika je mi jasné, že jsem nebyla jediná, kdo byl tou špetkou melancholického divna uprostřed keltského večera doslova nadšen.

neděle 18. července 2010

.nakažlivá bloggerská řetězovka: #7linkscz

Znáte řetězové dopisy? A řetězové posty na blogískách vás baví? Že vám už není dvanáct? Ale no tak!

The 7 Link Challenge je výzva, která se objevila na Problogger.net. Autoři blogů mají za úkol podle daného klíče vybrat sedm zajímavých blogpostů ze své vlastní historie a naservírovat je svým čtenářům s čerstvou omáčkou komentářů, ať je legrace. Českou variantu do našich internetových luhů přivedla Eliška Hutníková, která nápad uvedla na Twitteru.

Před určitou dobou se spekulovalo, zda mikroblogy vytlačí klasické blogy. Dnes vidíme, že je tomu přesně naopak: tato dvě média se mohou vynalézavě podporovat. Doporučuji, abyste svůj seznam po sepsání poslali na Twitter s tagem #7linkscz. Už teď pod odkazem najdete spoustu lidí, kteří se s novou bloggerskou vlnou svezli. Nejsem sice známý kritik ani publicista, nepíšu o SEO, Foursquare ani novodobém webdesignu a celý tenhle blog je jenom velká úchylná hromada zeleného šrotu, ale proč se nepobavit? Olala!


Můj první post
Ježišmarjá. Úplně první ostudný emoblog jsem si vedla někdy kolem roku 2006 nebo 2007 na ostudném sblog.cz, jehož rozhraní je dodnes takové vošklivé a nic moc neumí. S tím vás tedy seznamovat nebudu. Tento blog mám teprve od prosince 2009 a první příspěvek se jmenuje Moje bitva s Linuxem I., kde jsem popisovala destruktivní pocity geekyně teoretičky, které zničehonic chcípl pevný disk s Windows XP a tak se pokouší nainstalovat Ubuntu. Dnes komické, leč kruté to byly časy ;)

Článek, který mě nejvíc bavilo psát
Obecně vzato, psát mě baví. A myslím, že kdo to nedělá s nadšením, neměl by to dělat vůbec. V poslední době mě hodně bavil článek Jak poznat ajtý ženu v přirozeném prostředí? Do postaviček v něm vykreslených jsem si promítla osobnostní aspekty reálných osob, mých přátel a známých. Kdysi někdo moudrý řekl: "Neutahujte si z nerdů, je možné, že jednou budete pro nějakého pracovat." Jako úchyl junior připojuji jen jedno velké ANO!

Článek, který měl skvělou diskusi
Většina zdejších diskutujících jsou něco jako přátelé blogu. Lidé s někdy odlišnými, ale klidně a neagresivně prezentovanými názory, rozhledem i praktickými znalostmi. Některé z nich osobně znám. Komentáře tedy obvykle potěší. Krásná diskuse vznikla nedávno pod příspěvkem První dojem: Apple iPod po čtyřech dnech. Příznivci i odpůrci nakousnutého jablka v kultivované debatě vynesli na povrch několik pěkných myšlenek, které jsem sama ani nestihla domyslet. Děkuji!

Cizí článek, který bych si přála napsat sama
Na tenhle řádek jsem ještě odpoledne zírala a netušila, co vybrat. Pak jsem si ale přečetla čerstvý update strakaté Ňuchodlafy a bylo vystaráno! Článek Jak na vedro na blogu plném užitečných rad do života je přesně tím souhrnem chytrosti a osvěty, kterou bych si přála rozhazovat do davu i já. Tak snad zejtra.

Můj nejužitečnější článek
Jelikož nevlastním blog s užitečnými radami do života, ale díru plnou linuxu, psychoblábolů a zvrhlé filozofie, nekladu si užitečnost naštěstí za cíl. Některé články ale přesto mohou mít charakter určité poradny. Může to být například text, nazvaný Kterak jsem rozchodila internetové bankovnictví, věnující se potížím aplikace Komerční Banky na platformě Linux, ale pod tagem "howto" najdete i tipy, jak ripovat hudbu nebo přijímat RSS komentářů na blogu. Otázka je, co komu vlastně přijde užitečné, protože to je vždy prudce subjektivní věc.

Článek s nejlepším titulkem
Při snaze vybrat nejlepší nadpis článku mě moje CPU chvilku toužila zabít. Ať se ale snažím, jak chci, z finální dvojice nedokážu vybrat lepší titulek, miluju je oba! Krásné ženy s ošklivými nojbuky upozorňují, že i když to vypadá jakkoli, my ženy opravdu nekupujeme notebook jen proto, abychom se mohly v odrazu lesklého displeje nalíčit, netuše, co je to "procesor" či "RAM". A Jablko oknem viděti vypráví o mini notebooku s iTunes a připojeným Apple iPodem, s nimiž se člověku tak příjemně válí v posteli... Který je lepší?

Článek, který by si mělo přečíst víc lidí
Tak to už zase vůbec nevím. Blog je plný odlehčených, humorných, nadsazených příspěvků, ale občas nakusuju i věci, které mě hluboce znepokojují. Jednou z nich je už trochu starší, ale v podstatě stále aktuální text Ten stín za Vašimi zády? To je cenzura internetu o oblíbených tendencích zakazovat, čistit a omezovat prvky, které se znelíbily určité ideologii. Spolu s dnešní módní vlnou reálnosti, dohledatelnosti a sociálního síťování vzniká prostor, z něhož můžete získat pocit euforie, ale i intenzívní paranoi. Nemyslím si, že tohle je článek, který si musí každý bezpodmínečně přečíst, absorbovat a pochopit, ale pokud jsme my ta generace, která tvoří "nový" internet, měli bychom se zasadit i o to, aby se v něm dalo žít ve jménu svobody slova.


A co vašich 7 odkazů? Pochlubte se i vy svými texty. A nezapomeňte o tom napsat na Twitter. Díky této akci jsem už našla několik zajímavých blogů do RSS čtečky ;)

(Obrázek: CC Mike Licht, NotionsCapital.com/Flickr)


sobota 17. července 2010

.recenze: sněhobílý netbook Dell Inspiron Mini

Musím přiznat, že bývám k notebookům spíš skeptická. Jelikož jsem totální lama, co se týče používání touchpadu a přenosný počítač jsem v oněch dávných dobách školní docházky ani neměla, řadím všechny tyhle placaté nesmysly do rozsáhlé sekce "je to pěkný, ale ne, že bych to nutně potřebovala". Ale jak se říká, nezavrhuj, dokud nezkusíš!

V podstatě jsem si pořádně osahala jenom jedno IBM, jeden kousek od HP (dy!) a u našich nyní také Acer Aspire One (běží na něm Win XP, ale mám úchylku, že s sebou nosím linuxovou flashku a náhodně ji zkouším všude spouštět). Notebook s jeho vahou a omezeními bych si namísto stolního počítače nepořídila - pro práci mi displej přijde příliš malý a na nošení je to zas moc velké... S novým boomem úsporných lehkých netbooků se na to ale dá hnedle pohlížet z druhé strany - na tomhle počítači prostě nebudete pracovat a pařit, ale do tašky se vejde a na nezávazné internetování je jako dělaný. Otázka je, kdo tohle v době "chytrých telefonů" opravdu využije.

jahodově žvýkačkový nojbuk? no nekup to
Podle oficiálních stránek výrobce se tento mnou testovaný kousek jmenuje Dell Inspiron Mini 10 (typem si nejsem jistá, neb existuje i číslo 9, ale jeden obrázek vydá za 512 slov, že). Jeho mozkem je Intel Atom 1.66 N450 (1.67 GHz) a displej má mít podle specifikace na webu 10.1''. Což sice nechápu, protože filozofie dělení palců na desetiny mě míjí, ale v praxi se jedná o rozlišení 1024 x 600 a to je sice prťavé, ale docela dobře použitelné. Samozřejmě tedy ne pro výstavbu webu, ale pro čtení blogísků a zahlcování sociálních sítí spamem z bezpečí vlastní postele se hodí jako nic jiného.



O otázkách zdraví a vhodnosti počítače v pelíšku už byly popsány desítky notepadů, tudíž se plavně přesuneme k hardwarové přívětivosti. Dell nabízí Inspiron v několika barevných provedeních a vzhledem k tomu, že plastový kryt je dost lesklý, doporučím spíše světlejší odstíny. Líbí se mi fialová (nejvíc), pěkná je i červená (ale ta je už celkem dost křiklavá), ale pozor - mají také růžovoučkou variantu v přesně tom děsivém odstínu jahodové zmrzliny, který doporučuji dívkám, co si v odrazu displeje líčí rty. (Já vím, že už to každý 3x četl, ale jednou lidem musí dojít, že je to sarkasmus!) A pak je k dispozici samozřejmě také černá a bílá, přesněji tzv. 'sněhobílá' varianta, což je přesně ten kousek, z něhož si teď pouštím coby podmaz něžně romantickou hudbu Arch Enemy. V tomhle vedru je cokoli sněhobílého v bytě opravdu super, doporučuji!

to skutečně důležité bývá uvnitř
Lesklé věci se ovšem rády ochmatají a pak už vůbec nevypadají tak exkluzivně jako ten den při koupi - to jsme si už všichni vyzkoušeli na zrcadlovém povrchu IBM ThinkPad. Proto doplňuji, že Inspiron Mini zas tak moc lesklý není a na bílé variantě nejsou ty otisky vůbec vidět. Horní plast je na omak příjemný, vnitřek s klávesnicí je kompletně matný a kolem touchpadu má drobný vzorek, takže pokud vyžadujete mastné otisky, sežeňte si posilu, dobrá je třeba kůže od slaniny. U všech barevných variant je vnitřek vyveden v černé.



Když otevřete nový nojbuk, samozřejmě vás jako první zajímá displej a klávesnice. Některé klávesnice stojí za dvě věci a u "levných netbooků" je tato důležitá komponenta velmi často kritizována. Placatý počítač od Dellu v tomto ohledu není odbytý, právě naopak. Na této klávesnici se mi opravdu dobře píše, vyžaduje tlak tak akorát a já mám tenké prstíčky, takže mi nevadí ani malá kurzorová tlačítka. V horní řadě je řada funkčních kláves F1 - F12, které mají zároveň na starost i regulaci jasu, hlasitosti atd. Tyhle funkce využívám často, je to fajn nápad. Osobně bych uvítala klidně i ještě větší ztmavení intenzity jasu displeje, po většinu času mám jas stažený na minimum.

má malý enter, ale to se v tom lesku ztratí
U klávesnice mi ovšem poněkud vadí (pro mě) nelogické uspořádání kláves Home, End, Insert a Delete v jedné řadě za sebou. Taky je škoda, že Enter není trochu roztáhlejší na úkor jiných kláves, chybí mu dominantní postavení. U svého PC mám totiž klávesnici Logitech s Enterem velkým jak kráva a zde mi chyběl, tudíž místo odsazení někdy nevědomky píšu backslash. (To je IMHO znak, který extra klávesu ani nepotřebuje, stejně jako pipe nad ním! - to bych už mohla mít extra tlačítko i pro tildu, zavináč, chlupaté závorky - ehm, vydržte - já je tu doopravdy mám, wow. Dell je krabice plná překvapení!)



Displej, který jsem v předchozím odstavci naťukla, mi ve chvíli, kdy přejdu pro mě nezvykle malou výšku v pixelech, přijde skvělý. Je velmi lesklý, tudíž jsem konečně pochopila onu dříve zmiňovanou funkci "zrcátko"... Na mnoha fórech bývá takto lesklý displej kritizován kvůli odrazům při zadním světle, ale rozhodně funguje jako mocné eye-candy. S matným displejem by počítač ztratil určitou míru exkluzivity, která ho možná o kousek přibližuje iPhonům a dalším mašinkám, obdařeným určitým iHype. Ale vím, že slovo 'exkluzivita' v podstatě nic neznamená, takže je možné, že hrozně kecám.

ostuda číslo sedm
Kromě výdrže kolem osmi hodin, tří USB, čtečky SD karet, ATSC a LAN portu a zvukových výstupů ještě zmíním touchpad. Není rozdělený na plošku a ovládací prvky, jak je zvykem, ale najdete na něm jen prázdnou plochu a na fakt, že dolní rohy fungují jako tlačítka a vpravo je scrollovátko, přijdete až během používání. Ve Windows 7 Starter je ovšem to scrollování poněkud ostudné, nevím proč. Někdy poslušně roluje, někdy ne... Jelikož na podobný problém jsem už narazila u bráchy na Aceru (pro změnu s Win XP), otestovala jsem funkci touchpadů i pod některými live Linuxy a vždy se citlivost a efektivita asi tak o 100% navýšily, což je zajímavý poznatek :)

A propos, Windows 7 Starter... Jednou jsem k tomu dojít musela, že. Milí čtenáři, tenhle operační systém je ostuda. Věřím, že plnohodnotné sedmičky mají na to, aby status druhého nejrozšířenějšího OS získaly oprávněně, i když jsem je nikdy nepoužívala a Vistu považuji za fail. Nicméně osekanému Starteru se zdaleka vyhněte! První den jsem se pokoušela propojit počítače skrze LAN a zjistila jsem, že to neumí/nemá umět ani vytvořit skupinu v síti; druhý den mi došlo, že není dostupná ani možnost změnit si pozadí plochy.



Tento systém se hodí pro přehrávání hudby, čtení zpráv, blogování, tweetování a další nenáročné aktivity, ale nepokoušejte se ho přizpůsobit obrazu svému, s tím se totiž ani nepočítalo. Dolní tlustá lišta navíc roztomile ukusuje spoustu pixelů už tak malému rozlišení, takže na výšku budete mít 5, slovy pět obrovských ikonek a to je vše. Celé mi to na "odlehčené" netbookové prostředí přijde strašně široké, přefouklé, nešikovné... Počítač má přitom 1 GB RAM, reakce jsou svižné a jeho chod je velmi tichoučký. Už jsem si odvykla užívat Win a vím o tom. Naštěstí ale stále dokážu vnímat HW s SW odděleně a vím, že zdaleka není pravda, že "jedno okno vládne všem".

start, error, čekejte, úspěch!
Jak jsem zmínila v úvodu, tahám s sebou všude bootovací flashku; teď tam je zrovna Sabayon, který se mi docela líbí, ale ještě jsem o něm nestihla nic napsat. Nemohla jsem si pomoct a zkusila jsem ho aspoň nastartovat z USB, aby ochutnal "nové železo". BIOS netbooku je také nějaký osekaný, ale Boot Devices tam naštěstí najdeme. Sabayon na Dellu startuje jako blesk, takhle rychlé načtení jsem ještě neviděla, asi se opravdu obklopuju samými starými krámy :) Při prvním spuštění mě zaujal impozantní výpis errorů. A ejhle, po naběhnutí plochy se nám nehýbe kurzor. Když jsem ale proceduru se startem Linuxu zopakovala, přivítalo mě prostředí Sabayonu podruhé s kurzorem čilejším než fretka. Juch! (Pokud nedejbože nevíte, jak se pohybuje fretka, je to zhruba jako menší dítě - tj. rychle, čile a moc.) Funkčnost touchpadu byla náhle dokonalá. Zvukovku, flash a další věci jsem ale netestovala, hloubková analýza bude až jindy...



Pokud mám výše nadatlovaným sloupcem textu zhodnotit kvality Dellova sněhobílého notebooku, nemohu jinak, než recenzi pozitivně uzavřít. Netbook je kvalitní, příjemný a ideálně se hodí pro volnočasové aktivity i módní sociální spam. Při práci je tichoučký, zahřívá se trochu více. Bohužel ale pomluvím operační systém. Je to asi rouhání, ale pokud vás napadlo, že by z tohoto Inspironu mohl být po úpravě moc pěkný linuxový počítač, vězte, že mě to napadlo také. Vím, že u instalací Linuxu hodně záleží na konfiguraci železa a tedy i na štěstí (já jsem provedla jenom pětiminutový test, jestli "to vůbec půjde"). Ale pokud by se našlo distro, které by mu opravdu sedlo, dovedu si představit, že by z něj byl luxusní společník nejen do postele, ale i do vlaku, autobusu a vlastně všude, protože s rozměry 20 x 26 x 2 cm se s klidem vejde i do mé pekelné tašky plné temnoty a chaosu. Otestováno.



fotografie: web výrobce dell.com (c), rionka (c)

úterý 13. července 2010

.jak poznat ajtý ženu v přirozeném prostředí?

Milí čtenáři, ráda bych vám poděkovala za velmi zajímavé reakce na poslední články! Člověk se dozví i to co nechtěl, tedy hlavně to... Kromě jablka z Cupertina jste ovšem nakousli i další zajímavé téma současnosti: Jak se vlastně pozná takový ajťák? A nedejbože ajťačka? Ano, určité standardy nám nastavil známý seriál IT Crowd, ale nejsou dnešní nerdi zas o kousek dál?
Definice nerda, geeka, ajtý zla a dalších známých druhů se postupem času mění podle toho, jak si na tyto exotické formy života zvyká naše společnost. Před deseti lety byli průměrní nerdi mnohem nerdovatější, než rádoby IN nerdi dnešní doby, kterým ve světle nových zábavných seriálů nezbývá nic, než všechny své úchylky oprášit a pokusit se jim zasmát. Zkuste říct průměrnému uživateli do telefonu "Zkoušel jste ten router restartovat?". Ať už to můžete myslet jakkoli dobře, jsou lidé, kteří to pochopí jako provokaci (evidentně nepochopili ten seriál!) (nehledě na to, že restart routeru je někdy skutečně užitečná věc!). Dnes už se ani tak nesetkáte se sběrateli komiksů a postaviček, ale spíše narazíte na sběratele technologických hračiček, pekelných vtipů a zkušeností s milionem linuxových distribucí.

Na druhou stranu, jsou i široce rozšířené pověry, které se zakládají (nedejbože) i na pravdě. Počítačový nadšenec obvykle nemá přítelkyni; je totiž často nesmělý, poněkud společensky mimo anebo prostě přes tu horu drátů a kódů nemá na ženské čas (což je často maskování bodu č. 1). Samozřejmě, zase se jich tolik nezastávejme, někdy to prostě můžou být úplní magoři. Znám ale i takové, kteří už několik let žijí ve šťastném vztahu, takže nerd samotář už rozhodně není pravidlem.

Chcete-li si s nimi vážněji pohovořit v jejich kabely, terminály a servery zaplevelených norách, připravte se, že budete muset obsáhnout základní znalosti Červeného trpaslíka, mít tušení, co je BIOS a síťová karta a znát odpověď na základní otázku vesmíru, života a vůbec. Jste-li žena a něco od nich potřebujete, samozřejmě vám asi stačí vzít si krátkou sukýnku, ale osobně doporučuji radši tu předchozí větu.



Jak bychom tedy teoreticky mohli rozpoznat ajtý ženu?
  1. Neztotožňuje "ty internety" s "modrým éčkem". Ačkoli jsem skutečnou ajtý ženu zatím neviděla, prý existují - a zcela jistě používají alternativní prohlížeče. Těmi mohou být nejznámější Opera a Firefox, ale klidně i Chrome, Chromium, Konqueror, Midori, Dillo, Lynx... Už přítomnost ikonky FF na ploše vaší idolky naznačuje, že existuje naděje! A to je teprve začátek.
  2. Ví, že ty čudlíky na bedně počítače mají svou úlohu. Kromě "clicking, double clicking, sending e-mails, deleting e-mails" ví i o tamté krabici pod stolem, tuší, co do ní má napícháno za čudlíky, ví, kam tyto čudlíky dál vedou a v případě potřeby vám i poradí, k čemu je tam ta hranatá díra. Umí vyndat CD ze zavřené mechaniky, zformátovat disk a restartovat PC z příkazového řádku. Umí googlit, pokud něco nejde, jak má. Na vyšším levelu vám během 0.5 - 4 h nainstaluje operační systém (dle výběru ;)).
  3. Vedle zrcátka a kartáče na vlasy má šroubovák. Dokáže vyndat z počítače např. HDD nebo DVD mechaniku a bez problému ji zapojit jinam. Počítač je totiž v podstatě celkem jednoduchá skládačka. Vytrhávat ze základní desky procesory a paměti budeme ale až v nejvyšším levelu, to nezvládne každý :) Ajtý žena také podle mých poznámek z praxe většinou zašroubovává skříň jen na dva šroubky, stejně jako ajtý muž. Ví totiž, že tam za chvíli poleze zas.
  4. Má excentrické záliby. Stejně jako existují nerdi mužského pohlaví, kteří sbírají komiksy, hračky z kindrvajec nebo mají všechny horizontální plochy v bytě zaskládané postavičkami z Warhammeru, má i nerdí žena své úchylky. Na internetu zpravidla nenakupuje kabelky, ale staré knížky a kousky počítačů. Spíš než v obchodním centru při honbě za slevami ji potkáte na srazu zkrvavených zombíků nebo lidí s dřevěnými meči. Přátelé ji obvykle láskyplně nazývají úchylem. Zřejmě nemá takovou fixaci na elektronické hračky, jako mužští kolegové, ale počítače, nojbuky a foťáky ji fascinují. Někdy má svůj blog, v lepších případech i vlastní web, v nejlepších vlastní doménu :)
  5. Je přirozeně zvídavá. Skoro jako invalida Karásek. Čte RSSka stopadesáti zajímavých blogů, sleduje všechny novinky týkající se jejích oblíbených aplikací a zpravidla ví, že nejen Windows živ je člověk. Je zaregistrovaná na kdejaké onlajnové chujovině včetně Gmailu, Last.fm a Wikipedie, ale jelikož má času málo, dost si vybírá, o čem bude dnes spamovat. Pamatuje si doby, kdy byla na výsluní diskusní fóra, takže blejskavým facebookovým AJAXem ji neoslníte, ať ho leštíte sebevíc. Pokud vám během vteřiny vyklopí názvy šesti linuxových distribucí, kupte jí k vánocům plyšového tučňáka.
  6. Stejně jako ajtý muži, i ajtý ženy bývají někdy poněkud nesmělé, ale vzhledem k tomu, že soudobá společnost považuje ženu stále za ten pasivní až neschopný článek, který je "prostě sbalen", asi stačí krátká sukně, tričko s RTFM a děsná bezmoc s nastavením toho rojtru (nebo tak nějak... jak by mohla třeba právě vás sbalit žena s použitím rojtru? ne? tak nojbuku?). Pokud jste však cynická kreatura, která by si radši ručky ukousala, než házet po chlapcích (ženách) bezmocné či lascivní pohledy, litujeme - ale asi se o vás druhá pohlaví nepoperou... Rozhodně však pomůže koupit si další počítač a pak všem tvrdit, že přes tu horu drátů a kódů nemáte na chlapy/ženské čas.

pondělí 12. července 2010

.první dojem: Apple iPod Touch po čtyřech dnech

Už pár dní zkoumám vypůjčenou cihličku s logem nakousnutého jablka. Co se týče produktů Apple, vždycky jsem je brala jako pěkné, vyladěné, ale možná až zbytečně luxusní hračky pro lidi, kteří vyhledávají multifunkční zařízení all-in-one. Po prozatímní zkušenosti k tomu ale ještě dopíšu, že se s tím hraje fakt dobře :)

Musím přiznat, že mezi všemi těmi iPody, iPady, iPhony a dalšími iVěcmi jsem se zpočátku poněkud ztrácela. Zatímco iPod je relativně malý přehrávač a iPad je relativně velký tablet, iPod Touch je asi tak prostřední (11 x 6 x 0.5 cm) dotykový kapesní počítač, který je schopen vám v terénu nahradit mp3 přehrávač, fotoalbum, herní konzoli i internetový prohlížeč. Oproti iPhonu je to ale takový menší bratr - neumí fotit ani telefonovat a internetové připojení je možné realizovat jen prostřednictvím Wi-Fi (podpora standardu 802.11b/g).

Jelikož však dnes už na Wi-Fi narazíte všude, můžete si ty internety klidně prohlížet doma, v práci, v pekárně i na záchodě. Spousta restaurací dnes nabízí free připojení, takže člověk si může místo novin číst spamy v e-mailové schránce. Telefonování nepostrádám, a to z jednoho prozaického oldskůl důvodu: držet si hladkou iVěc za ty relativně tenké hrany u ucha nebude zrovna super. Když čtete nebo píšete, máte cihličku položenou na dlani nebo ji držíte za okraje; na telefonování mám ale rozhodně radši svůj obstarožní Siemens ve tvaru vajíčka.



Připojování k Wi-Fi síti probíhá téměř automaticky, ale přesto to byla zpočátku potíž. iPodu se totiž asi nějak nechtělo komunikovat s WPA2. První večer se nesl ve znamení tří resetů Network Settings, další den jsem to řešila znovu, restart routeru, nekonečný seriál vypínání, zapínání, disablování a enablování... Pak jsem přišla na to, že někdy stačí jen opakovaně klepat na název vaší sítě - po pár pokusech to obvykle přestalo protestovat a začalo pracovat. Jelikož se tento drobný problém objevoval pouze u naší domácí sítě a na dalších místech bylo připojení okamžité, zaklepu to nyní na dřevo a v Bugzille to uzavřu :)

Abychom si ale pořád nestěžovali: teď zas nějaké klady! iPod se svými 64 GB je super dárkem pro lidi, kteří trpí neustálou potřebou tahat s sebou svou monstrózní hudební kolekci. Nedávno jsem si stěžovala, že 4 GB jsou mi na cesty už málo - teprve teď konečně mlčím. Vestavěný přehrávač není úplně dokonalý, chybí mi v něm nějaká možnost úpravy playlistů a bohužel si ani nepamatuje pauznutou pozici v načatém songu. Dotykové ovládání je ale naprosto super a to u všech aplikací. Narozdíl od průměrného touchpadu jsem tohle byla schopná ovládat během chvilky. Ano, je to frajeřina, ale velmi hezká a s rychlými reakcemi. Dokonce jsem se už naučila psát na dotykové klávesnici; první den byste se mi ale strašně smáli.

K iPod Touch jsou dodávána bílá sluchátka - špunty. Na první pohled nevypadají nic moc extra, ale zvuk mají celkem ucházející, což u defaultních sluchátek nebývá obvyklé. iPod má celou zadní stranu z kovu, tudíž je to docela váha, ale osobně mám tyhle tvrdé těžké věci ráda. Člověk to totiž hodí do chaosu v tašce anebo do kapsy a rozhodně nemá strach, že se mu to omylem rozbije. Konstrukce je strašně jednoduchá, má to zepředu jen jedno tlačítko a na bocích pouze power knoflík a ovládání hlasitosti, takže prakticky neexistuje nic, co by tomu mohlo "upadnout". Tímhle u mě výrobce zabodoval.



Jak vidíte na levé fotce, nebesa zřejmě usoudila, že mám doma málo kabelů. Jelikož iVěci s počítačem komunikují pouze přes iTunes a to ještě jen ve Windows, mám tu totiž kromě stolního PC i bílý nojbuk - tedy, on je to vlastně netbuk - Dell Inspiron Mini, o kterém jsem vám tu již spamovala. Prostřednictvím iTunes si můžete do iPodu nasypat hudbu, filmy, fotky, knihy, prakticky cokoliv - ale po normálním připojení do USB ho vždycky uvidíte jen jako "fotoaparát" a dostanete se jen ke svým uloženým fotkám. Což je pro linuxáře poněkud zlý, nepěkná věc.

Když ovšem máte po ruce ořezaný Windows 7 Starter, iTunes vám poslouží také jako přehrávač a vůbec nepotřebujete Windows Media Player. Ve výsledku mám tedy teď doma tři počítače, což je v noci ještě větší romantika než dřív - viz poslední, noční foto: nahoře linuxový desktop, pod ním nojbuk s Win a dole jablko. Multikulturní rodina, že?

sobota 10. července 2010

.zajímavé hudební tipy: Aes Dana - Leylines[2009]


Před časem jsem zde zmiňovala švédský psychill/ambient objev Carbon Based Lifeforms. Hudbu tohoto typu mám stále velmi ráda, i když jsem poslední dobou trávila čas spíše v temných vodách progresivního, symfonického a death metalu. Po vyjití nového alba CBL jsem se ale o elektroniku začala znovu zajímat a nyní mám opět menší záchvat ambientu :)

S radostí vám tedy představuji francouzský projekt Aes Dana, jenž se rovněž realizuje pod křídly zajímavého vydavatelství Ultimae Records. Za bubínky, samply a zasněnými vlnami elektronického zvuku se skrývá skladatel Vincent Villuis. "Leylines" je jeho zatím poslední album, sklidilo spoustu pozitivních ovací a už teď se prý chystá nový materiál. K tomu, abych si o projektu našla něco víc, mě postrčil jen samotný obrázek coveru alba, který se nacházel mezi promo pohlednicemi v zásilce s albem CBL, nicméně - některé věci k vám prostě přijdou samy, aniž byste věděli jak...

A protože jedno video se zvukem vydá za tisíc slov, tentokrát nebudu línej a dám vám tam i nějaké odkazy :)


Tracklist:
1 Alignments
2 Bam
3 Oxyd
4 Heights
5 Adonai
6 Leylines
7 Lysistrata
8 Signs
9 Inter
10 Blossom

čtvrtek 8. července 2010

.jablko oknem viděti

Vypadá to, že dnes jdu spát s nojbukem. V posteli se mi zabydlel zapůjčený prťavý Dell, který mě i přes několik svých trošku vypasenějších much velmi zaujal. I přesto, že Facebooku nefandím, musela jsem po chvíli s ním strávené neoriginálně dodat: "Líbí se mi".

Spíš než recenzi tohoto nečekaně získaného kusu HW (třeba i na tu časem dojde) jsem se chtěla věnovat jistému zajímavému psychologickému aspektu, který představuje notebook, tulící se k nám v pelíšku. (Mimo to, ten Dell je stejně jen prostředník k tomu, abych si mohla přes iTunes narvat nějakou hudbu do, ehm, lesklé krabičky s logem Apple. A testovat, co se stane. Viz nadpis. Z toho bude ještě komický seriál o několika dílech, jen počkejte.)

Pro ty, kdo zvedají hustodémonsky prst, aby mi vyčinili za nevěru, dodávám, že ač nevlastním plyšového tučňáka, tulím se aspoň k plyšové kačence o rozměrech 40 x 40 x 12 cm a Linuxu v podobě primárního OS se vzdát nehodlám. Mít v posteli na klíně notebook (byť s Win 7) je ale pocit lepší, než plyšová kačenka. Pokud jste alespoň jednou v životě byli opuštěným nerdem, nejspíš si vybavujete, jak neuvěřitelně mohou působit věci, které vás najednou nezištně zahřejí. Stolní počítač bude v této oblasti vždy poněkud neosobním společníkem, ale nojbuky se svými žhavými podvozky nikdy nezklamou. Zvlášť začátkem července se to hodí :)

Ano, vážení přátelé, skutečně mě dojímá fakt, že prťavé displejovaté věcičky kromě svícení do tmy nabízejí také neživé teplo, obohacené romantickým aromatem pálícího se tišťáku. O nějakém drobnějším netbooku jsem už uvažovala dříve a asi si to nechám znovu projít hlavou. Člověk by měl mít v posteli společnost, haha :) Ano, opravdu jsem nerdoúchyl, to se vám teda nezdá. Plyšové tučňáky, finanční dary a nabídky k sňatku zanechte prosím na recepci. Přejeme dobrou noc. A žádné sny o oknech.

úterý 6. července 2010

.jak se ripuje v příkazovém řádku

Zachtělo se mi pustit si Interloper, nové album švédských atmosférických ambientníků Carbon Based Lifeforms. V šuplíku se mi už měsíc prášilo na to dokonale kulaté kolečko, které mi jednou přinesl aranimas s úžasným dotazem "Chceš něco?", takže poslechnout si jej "v pohodlí domova" nebylo nic složitého :)

Disponuji však poněkud předpotopním MP3 přehrávačem, který je sice úžasný, ale o souborech .wav či .ogg nikdy neslyšel, takže k tomu, abych si s Interloperem mohla dovolit vyjít ze dveří, musím dané soubory zkonvertovat na mp3. V té chvíli jsem si uvědomila, že jsem už asi rok nic neripovala - poslední zkušenost s touto činností proběhla ještě na palubě dnes mrtvých Windows XP. Měla jsem tam na to nějaký prográmek, jak se to, CDex. Chm. Jelikož jsem zarytým UTFGistou, datluju hned do klávesnice.

Mnohé linuxové nástroje jsou úžasné v tom, jaké množství efektivity vám nabídnou, aniž by vám zároveň vnucovaly balast. Nejprve jsem si zkopírovala tracky ve .wav z CD na HDD a pak jsem je prohnala lame enkodérem, kterému jsem ještě vnutila určité parametry, jako je bitrate, název atd. To znamená, že pokud chcete, aby se Track_1.wav jmenoval 01_interloper.mp3 a měl konstantní datový tok 320 kbps, napíšete jenom
lame -b 320 Track_1.wav 01_interloper.mp3
a pak počkáte, až to přechroustá (samozřejmě to vyžaduje předtím nainstalované knihovny lame). Díky tomu, že jsem každý soubor přejmenovávala zvlášť, práce neproběhla dávkově, ale pokud se někomu chce, může si vyextrahovat související informace z tohoto návodu a rozskriptovat si to dle vlastní potřeby.

Ne, že bych Vás podceňovala, milí čtenáři, samozřejmě jsem si jistá, že jste yntelygentní a tento postup už dávno znáte, ale já jsem starej lamer a za půl roku si budu určitě zase chtít nacpat nějaký disk do přehrávače, tudíž tu budu zmateně pobíhat a hledat návod. Jelikož zapomínám, archivace myšlenek se mi ještě bude hodit. Pročež anóbrž tedy.

pondělí 5. července 2010

.psychopatek s foťákem

Sedím potmě v bytě, poslouchám šílený řev a šílený saxofon v šíleném blackjazzu a během toho chci něco udělat s fotkami z právě uplynulého víkendu. Vezmu obsah prvního adresáře a z něžných záběrů lučních květin náhle vznikne cosi zběsilého, překontrastovaného a drogově barevného, šílenství hadr. Napadají mě minimálně dva lidi, co by mi zas řekli, jak jsem strašně depresivní! Cha. Už jsem vám říkala, abyste opravdu nikdy nikomu nebrali drogy?

Doufám, že máte zkalibrované monitory, páč jinak uvidíte jenom černo, černo, flek, černo. Teda, ne že by to ve skutečnosti bylo něco jinýho. Mám tam ještě x fotek, ale dneska na ně radši už sahat nebudu :)

sobota 3. července 2010

.klíčová slova za 2Q 2010

Před třemi měsíci jsem vám, milí čtenáři, přinesla čerstvou a ještě dýmající dávku zběsilých nesmyslů z vyhledávačů. To byste například nevěřili, jaký je rozdíl mezi dotazy z googlu a seznamu. Ze statistik přístupů na mě někdy vypadávají vskutku fascinující hesla a proto se s tímto seriálem hodlám ještě párkrát vrátit. Věřím, že se tu spolu ještě hodně zasmějeme ;)


Chci si s někým popovídat - no, to já bych někdy taky chtěla, ale vygooglit to mě nenapadlo. Připomíná mi to větu z jednoho pěkného sitcomu: "How can you live like this?" - "How can I..." - "DON'T GOOGLE IT!!!"
prd zeny - No jo. Seznam.cz. Jsem první na ráně. A to jen proto, že říkám "prd" místo daleko horších věcí, co bych vám mohla říct!
osklive zeny - Omg, to má někdo nějakou úchylku? Vtipné na tom je, že to vede na Krásné ženy s ošklivými nojbuky. Bohužel tam nejsou žádná sexy videa, ani žen, ani nojbuků. Promiňte.
zelene zlo - áno, prosím, já to přiznám. Jsem zelené zlo a jsem na to hrdé. A kdo jste vy?
nemuzu prehrat videa z youtube ubuntu - Tak to ti asi chybí ugly knihovny. Pomůže pohrabat se v Synapticu. Nebo řvát nahlas z okna.
kubuntu 10 pada - Jo! To přesně dělá! No neříkal jsem to onehdá? A swapuje.
ubuntu zobrazovat údaje po najetí myší - nic nebude! nauč se zacházet s klávesnicí :D
pismenkový obrázek fuck - na tento dotaz jsem na seznamu první z jediných dvou vysledků. A to můj blogíísek neobsahuje ani písmenkové obrázky, ani fucky. Seznam fail!... mimochodem, nevíte někdo, co je písmenkový obrázek? Je to EMO?
srdíčkové písničky - zní to skoro jako písmenkový obrázek, že? Ale ne, srdíčková písnička je song, který se mi hodně líbí a tudíž ho osrdíčkuji na last.fm. K dnešku jich mám už 253. Tak ještě tři a bude to správně nerdské číslo!
chomáč nakadeřených vlasů název - no, sice nejsem Mgr., ale myslím, že je to chuchvalec :D
stare hodiny - bijou čtyři hodiny. Ale mám pocit, že to jste nehledali, páč to byste tam napsali i "cimrman"...
driver scanner 2010 serial key - wtf?! Hackni si vlastní scanner! Zní to jak nějaká hustá hra.
Nikomu nevěř! - hmhm, vyhledávače umí najít lidi i podle životního motta? Najs.
dite snedlo otravu na mysi - ten seznam fakt netuší, co je kontext, nedejbože relevance. "Snědl" mi tu jednou Firefox 700 MB, "otrava" jsou nějaké klikací aplikace a na "myši" se vás ptám v anketě. Pak ještě někam napíšu "co tomu řeknou naše děti?" a seznam mě hodí hned pod "miminko a ekzém". Fascinující. Mám-li otravu na myši, co mám společného s klikacími aplikacemi?
rolování nad neaktivním oknem - tento dotaz přišel od někoho s OS Win XP. Na tohle se hodí mít Linux, zlato ;)
nahé ajťačky - Ne! To ne! Nechápu to, ale jednou jsem byla na seznamu u tohoto dotazu hned nahoře. Jen pro info - tohle tu opravdu nemáme! :)
JAK UKLÁDAT NA FLASHKU - normálně... vezmeš flashku, strčíš ji do kompu, uložíš na ni soubor. Zastrčíš, vytáhneš, klasika, skoro jak sex. Mezitím nezapomeň vypnout CapsLock.
co je to bit - Bity, to jsou takové malé nesmysle, ze kterých se skládají internety. Aneb, jak by řekli na lamerovi, "jeden bit má osm bajtů?" - "šikovná holka!"
s čím má ladit lak na nehty - oh, shit. Jsem chytrá jak rádio, ale toto vám neporadím. Hlavně že vím, jak spolu sladit lišty, terminál a wallpaper. No, snad příští týden začnou lidi pořádně googlovat slovo "tučňák". Pak začnu být konečně TRENDY.