.bubenická show na hrnce: Emil a Jakub

Včera jsem měla sraz se Syslinkou a zažily jsme spontánní hudební juchanec! To tak jdeme podchodem a náhle narazíme na obrovský dav lidí, který zírá na dva kluky. Ti kluci hráli na hrnce, činely a veliký kýbl od barvy.

Emil a Jakub, celými jmény Jakub Tengler a Emil Machain, jsou studenti Janáčkovy akademie múzických umění JAMU. Ke spontánnímu jamování na ulici je přivedla videa z YouTube -- podobným stylem hrají černoši v newyorském metru. Využít kyblíků a hrnců je napadlo nejprve kvůli nedostatku nástrojů pro bicí sestavy, později se z toho ale stal ozvláštňující prvek, ktterý lidi na ulici pobaví a zaujme.

Sysla s sebou měla foťák, takže se můžeme pochlubit několika ucházejícími videozáznamy (nahrávala asi čtyři kousky, ale zatím jsou k dispozici dva, zkusím její kanál checknout i později). Toto je jedna z prvních skladeb, spontánní jam s melodickými prvky hrnce a hrnečku:



No a zde je slyšet moc pěkné využití "samplu" z indického tanečního hitu Mundian To Bach Ke od Panjabi MC z roku 2002 (ale později jsme slyšeli např. i prvky ze skladeb Safri Duo).

."pět tučňáků" znamená naprosto úžasné

Děkuji vám všem za podnětné reakce. Vím, že k problematice "žena vs. počítačové odvětví" se vyjadřuji relativně často a pokračovat v tom budu dále, protože i přes pokročilou úroveň našich operačních systémů nejsme schopni překročit svoje vlastní vymleté dráhy předsudků ve svých hlavách. Komentáři u předchozího článku jste mě překvapili a potěšili. Mohu vám udělit pět tučňáků z pěti?

Zhruba před měsícem mi totiž Kuromaru nasadil svým komentářem tučňáka do hlavy. Šlo o nápad hodnotit jednotlivé linuxové distribuce pomocí nějakých bodových hodnot, tedy například počtem tučňáků. Ano, vím, že na bugemosu už je zavedeno hodnocení stripů pomocí (blinkajících) andulek, ale jde o hodnocení uživatelů, které lze dynamicky měnit. Jelikož moje recenze jsou subjektivní, statické a prudce absolutistické, nevidím důvod, proč na jejich závěr ještě neplesknout nějaké ty tučňáky. Budu jimi hodnotit funkčnost, uživatelskou přívětivost, svižnost a vůbec všechny pocity z právě testovaného LiveCD. Rozhodla jsem se tuto politiku uplatnit také u již vydaných článků, takže jednotlivé tučňáky porovnejte v sekci live distro. Rozsáhlý materiál o distribuci Sabayon uveřejním zítra.


A zde přehled zatím připravených tučňáků :

- podprůměrné (zatím jsem nepotkala distribuci, která by si to zasloužila)

- průměr (vykazuje problémy, kvůli kterým spíše nechválím)

- dobré (neskáču radostí, ale oceňuji šikovnost/funkce/whatever)

- povedené (doporučuji a chválím i přes jisté nedostatky)

- vynikající (nadchlo mě, takže mouchy jsou skoro nepodstatné)

- awesome (líbí se mi natolik, že uvažuji o instalaci, svatbě a podobně)

.první dojem: Apple iPod Touch po čtyřech dnech

Už pár dní zkoumám vypůjčenou cihličku s logem nakousnutého jablka. Co se týče produktů Apple, vždycky jsem je brala jako pěkné, vyladěné, ale možná až zbytečně luxusní hračky pro lidi, kteří vyhledávají multifunkční zařízení all-in-one. Po prozatímní zkušenosti k tomu ale ještě dopíšu, že se s tím hraje fakt dobře :)

Musím přiznat, že mezi všemi těmi iPody, iPady, iPhony a dalšími iVěcmi jsem se zpočátku poněkud ztrácela. Zatímco iPod je relativně malý přehrávač a iPad je relativně velký tablet, iPod Touch je asi tak prostřední (11 x 6 x 0.5 cm) dotykový kapesní počítač, který je schopen vám v terénu nahradit mp3 přehrávač, fotoalbum, herní konzoli i internetový prohlížeč. Oproti iPhonu je to ale takový menší bratr - neumí fotit ani telefonovat a internetové připojení je možné realizovat jen prostřednictvím Wi-Fi (podpora standardu 802.11b/g).

Jelikož však dnes už na Wi-Fi narazíte všude, můžete si ty internety klidně prohlížet doma, v práci, v pekárně i na záchodě. Spousta restaurací dnes nabízí free připojení, takže člověk si může místo novin číst spamy v e-mailové schránce. Telefonování nepostrádám, a to z jednoho prozaického oldskůl důvodu: držet si hladkou iVěc za ty relativně tenké hrany u ucha nebude zrovna super. Když čtete nebo píšete, máte cihličku položenou na dlani nebo ji držíte za okraje; na telefonování mám ale rozhodně radši svůj obstarožní Siemens ve tvaru vajíčka.

Připojování k Wi-Fi síti probíhá téměř automaticky, ale přesto to byla zpočátku potíž. iPodu se totiž asi nějak nechtělo komunikovat s WPA2. První večer se nesl ve znamení tří resetů Network Settings, další den jsem to řešila znovu, restart routeru, nekonečný seriál vypínání, zapínání, disablování a enablování... Pak jsem přišla na to, že někdy stačí jen opakovaně klepat na název vaší sítě - po pár pokusech to obvykle přestalo protestovat a začalo pracovat. Jelikož se tento drobný problém objevoval pouze u naší domácí sítě a na dalších místech bylo připojení okamžité, zaklepu to nyní na dřevo a v Bugzille to uzavřu :)

Abychom si ale pořád nestěžovali: teď zas nějaké klady! iPod se svými 64 GB je super dárkem pro lidi, kteří trpí neustálou potřebou tahat s sebou svou monstrózní hudební kolekci. Nedávno jsem si stěžovala, že 4 GB jsou mi na cesty už málo - teprve teď konečně mlčím. Vestavěný přehrávač není úplně dokonalý, chybí mi v něm nějaká možnost úpravy playlistů a bohužel si ani nepamatuje pauznutou pozici v načatém songu. Dotykové ovládání je ale naprosto super a to u všech aplikací. Narozdíl od průměrného touchpadu jsem tohle byla schopná ovládat během chvilky. Ano, je to frajeřina, ale velmi hezká a s rychlými reakcemi. Dokonce jsem se už naučila psát na dotykové klávesnici; první den byste se mi ale strašně smáli.

K iPod Touch jsou dodávána bílá sluchátka - špunty. Na první pohled nevypadají nic moc extra, ale zvuk mají celkem ucházející, což u defaultních sluchátek nebývá obvyklé. iPod má celou zadní stranu z kovu, tudíž je to docela váha, ale osobně mám tyhle tvrdé těžké věci ráda. Člověk to totiž hodí do chaosu v tašce anebo do kapsy a rozhodně nemá strach, že se mu to omylem rozbije. Konstrukce je strašně jednoduchá, má to zepředu jen jedno tlačítko a na bocích pouze power knoflík a ovládání hlasitosti, takže prakticky neexistuje nic, co by tomu mohlo "upadnout". Tímhle u mě výrobce zabodoval.

Jak vidíte na levé fotce, nebesa zřejmě usoudila, že mám doma málo kabelů. Jelikož iVěci s počítačem komunikují pouze přes iTunes a to ještě jen ve Windows, mám tu totiž kromě stolního PC i bílý nojbuk - tedy, on je to vlastně netbuk - Dell Inspiron Mini, o kterém jsem vám tu již spamovala. Prostřednictvím iTunes si můžete do iPodu nasypat hudbu, filmy, fotky, knihy, prakticky cokoliv - ale po normálním připojení do USB ho vždycky uvidíte jen jako "fotoaparát" a dostanete se jen ke svým uloženým fotkám. Což je pro linuxáře poněkud zlý, nepěkná věc.

Když ovšem máte po ruce ořezaný Windows 7 Starter, iTunes vám poslouží také jako přehrávač a vůbec nepotřebujete Windows Media Player. Ve výsledku mám tedy teď doma tři počítače, což je v noci ještě větší romantika než dřív - viz poslední, noční foto: nahoře linuxový desktop, pod ním nojbuk s Win a dole jablko. Multikulturní rodina, že?