.i já mám své dvě srdcovky. a co vy?

Před pár dny zveřejnil Elektronický Ott jeden moc pěkný článek, nazvaný Přiznávám dvě srdcovky. Nevěnuje se v něm nedozrálým třešním, ale těm aktivitám, které člověk dělá nikoli pro peníze, ale prostě proto, že ho baví. Článek končí velkým otazníkem: "Máte nějaké srdcovky i vy?"

Myšlenku, která se zrodila již dříve na (rovněž skvělém) blogu Tomáše Hajzlera, jsem se rozhodla přetransformovat opět v jakousi řetězovku. Domnívám se totiž, že cosi takového, jako tuhle chlapci, má každý. U mně se, pravda, rozhodně nejedná o tak učesané a přístupné projekty, jako u kolegů výše. Obě ty záliby totiž vznikly v ne-online světě...

♥ kreslení očičkatých věcí

Maluju asi tak od chvíle, kdy jsem začala být schopná udržet tužku. Samozřejmě je mi jasné, že to není způsob, jak si vydělat, a tak jsem se nikdy nevrhla do žádného konceptuálního projektu. Jsem zastáncem hlavně tradičních technik, počítačové kreslení teprve lehce osahávám.

Už jsem uvažovala, že bych si vybudovala na své doméně (kde zatím nic není) nějakou reprezentativní rionkogalerii, ale zatím jsem to ještě dostatečně nepromyslela (a ani nevím, zda to má smysl). Než dojdu k nějakému závěru, skladuji své bláboly alespoň na DeviantArtu. Je jich mnoho, čerstvé i letité... a může je tam oňuchávat široká veřejnost.


♥ paní s černými vlásky

Vlasta Ott správně poznamenává, že pokud vás srdcovky jiných nezaujmou, tak s tím nejde nic dělat - je to prostě jen koníček. S podobným přístupem vám mohu předhodit i srdcovku č. 2 - po léta slepovaný a nyní na novou doménu postupně přesouvaný web o hudební skupině Evanescence.

Tomuhle bastlíčku věnuju poslední dobou asi nejvíc soustředěného času, protože to chci od března otevřít i pro veřejnost. Přinutilo mě to se od základů naučit pracovat s Drupalem a oprášit vzpomínky na to, jak je skvělé konstruovat něco nového, co vás baví.



Tyto dvě věci, o kterých dnes píšu, jsou ke mně přirostlé už po mnoho let a s vysokou pravděpodobností se budou prolínat mým životem i v letech následujících. A to přesto, že jsem do nich vložila mnoho energie a nevyždímala z nich žádné peníze. Nejde mi o příjem z reklam ani o počet návštěv. Myslím, že právě v tom je smysl srdcovek: aspoň někdy je nutné dělat to, co milujeme...

Máte i vy své srdcovky? Napíšete o nich?

.10 věcí, které (zatím) ještě neumím

Toto téma mě napadlo dnes večer cestou z práce. Ono je hrozně jednoduché si jednou za rok sepsat papír nějakých předsevzetí, abychom se na ně v průběhu dalšího roku mohli úspěšně vykašlat a najít pak ten papír při předvánočním úklidu za monitorem, přilepený žvýkačkou k plesnivému hrnku od kafe.

Následující body nejsou předsevzetími. Nic se vlastně nestane, pokud je nebudu umět ani za rok, ale potěšily by mě klidně i za dva. Až budu mít zase pocit, že svět nemá žádné barvy, mohla bych si na tenhle článek vzpomenout.

10 věcí, které (zatím) ještě neumím:

1 • ovládat html, php a css na vyšší úrovni
Na rovinu přiznám, že nejsem žádná pořádná ajtý žena. Neumím céčko (nesbírám céčka), Python (ty hadi!), Haskell (s tím volejte Mamufoj) ani Fortran (to už toho asi budu tušit víc i o děrných štítkách). Tedy, abych nekecala, v jazyce C jsem si kdysi zkusila vypsat "Hello World"! V PHP momentálně umím napsat cca pět a půl řádku. V Javascriptu asi dva. Ale pochopit základní strukturu HTML a CSS mi netrvalo dlouho a když má člověk motivaci a čas, tak už nic dalšího nepotřebuje. Bohužel mám obojího zrovna nedostatek.

2 • psát tak dobře, abych všechny texty dokončila a navíc i zveřejnila
Kdysi v dobách pera a papíru jsem psala strašně moc, hlavně různé fikce a deníčky. Počítačový věk dovoluje myšlenky lépe editovat, ale mnohem víc se jich kvůli tomu vůbec nedostane na řadu. Většina neblogové tvorby se nikdy nedopíše a tedy ani nedostane do té "reálné" dimenze - před oči čtenářů. Možná je to důsledkem přehnaného perfekcionismu, ale i té nové blejskavé sociálně-síťové asociálnosti :) Prostě dneska nejen, že nikdo už ty neveselé, těžší, vážné věci nechce číst, ale ani zveřejňovat.

3 • skládat hudbu v počítači
Je super mít v hlavě hudební projekt s názvem, pár textů v zatím nedomyšleném jazyce a pár hudebních prvků v paměti, ale dokud se nedokopete k tomu, abyste z toho něco doopravdy udělali, nemá to "pořádný smysl". Naštěstí hudba, stejně jako kreslení nebo focení, nepotřebuje být proplacena, aby ten smysl získala. Tak třeba někdy.

4 • nebrat si osobně kritiku
Sakrblé, nemáte na tohle někdo nějaký Zaručený Návod (R) (C) (TM)? Když je člověk vnitřně nejistý, je daleko víc náchylný brát si věci nedobře. Myslím, že se tomu říká vztahovačnost. Zajímavě to kazí věci!

5 • šperky z pryskyřice
Další zajímavá tvořivě-produktivní věcička. Křišťálová pryskyřice je čirá hmota, kterou lze zalít jakýkoli grafický motiv, umístěný v kovovém lůžku. Pak ji necháte 24 hodin zaschnout. Přívěšek zalitý pryskyřicí vypadá např. takhle (přesně tenhle kousek od té slečny mám doma), ale osobně jsem uvažovala spíš nad umělečtějším zpracováním vlastních kreseb. Takový náhrdelník z očí nebo složitý medailon s kovovými komponenty a portrétem rudovlasé ženy... Nápady by se našly, ale je potřeba trpělivost, cvik, počáteční investice, nemám čas... a blabla, pořád nějaké blabla.


6 • řídit, ehm
Ne, nemám doteď řidičák, asi proto, že stál už před čtyřmi lety na moje poměry strašně moc a já jsem musela šetřit na alkohol a drogy.

7 • uplácat si nějaký vlastní hustodémonský linux
Milé děti, je to tak, mám v počítači "jen to Blbuntu". Mě totiž na nějaké aktualizace a verze vůbec neužije a výraz uživatelská přívětivost nepokládám za urážku. Ale když jsem v minulosti narazila na nutnost zkompilovat nějaké něco do něčeho (to už je jedno, čeho), tak jsem to radši obešla a našla jiný způsob. Tím chci říct, že jednou bych byl rád mnohem víc linuxově mocný! Tak. A už to víte.

8 • dělat svíčkovou
(A ještě koprovku a rajskou tím ideálním způsobem tak, aby to chutnalo jako ta, kterou dělá mamka.) Jasně, vím, že se to dá vygooglit, googlím i poměr surovin pro krupičnou kaši. Jenže se svíčkovou je spousta s*aní a chce to ještě knedliky a stejně jím už spoustu let jen pizzy, čokolády a nudle, takže je to vlastně jedno.

9 • odvážně vyndávat z PC ty fakt důležité věci
Například tedy vyměňovat paměti a procesory, vrtat se v základní desce, pájet a další zhovadilosti. No, ty paměti chci zkusit, ale pájet nic fakt nebudu, tohleto umí pan otec, ale já budu radši pištět a zavírat oči. Ehm.

10 • najít hodnotu ve věcech, které už umím
To bude asi nejtěžší bod ever :) Další level, tedy "být veselá a pozitivní", jsem tedy radši vypustila a zařadím ho až příští rok!


zdroj obrázků: rionka.deviantart.com

.psáno zbytkem černého čaje

my blázni.

roky nelogicky toužíme potkat bytost s křídly
aby nás nadzvedla a ukázala nám, jak se létá.
třeba bude vesmír krásnější z výšky
než z té čtyřstěnné kobky, která chladem zeje
obložená oschlými hrnky
hutnou tmou
a chladem beznaděje

křídla ale nerostou sama od sebe.
jako strom potřebují teplo, světlo, mízu
a měsíce systematické stavby
úhel k úhlu, pírko k pírku
nesprávná konfigurace vede k zániku
a příliš mnoho tíhy peří neunese
proč chtít slunce, když oslní i plamen svíčky?
a k čemu nebe, když nás vlastně děsí výšky?

okouzlení, to je jako létavice
náklonnost je syté, dechberoucí poupě
a láska... kdoví, co vše může být láska.
šedesát čtyři pojmů na jedné malé stránce
staré knihy, vesmír, vůně
fascinace, pochopení
správně otevřené oči
odhodlání, odevzdání
a řešení už klíčí pod tou necitlivou kůrou
(přesně tam, kde roste pravá krása v lidech)

proč vnímat jen tu kůru, když podstatná je mysl?
tím řešením je rozsvítit si svoje vlastní slunce
ať to jedinečné peří roste podle svého vzorce
potom ten život, vesmír, číslo... náhle získá smysl
a my vzneseme se sami
na cestě za hvězdami.

.muž, který se stal sluncem

Byl jednou jeden muž, klavírista, obyčejný kluk a uvnitř dobrák. Opustila ho žena a on odcestoval na vzdálenou studenou planetu, aby zapomněl. Tam mu nabídli práci jakéhosi "testera" umělého slunce. Měl za úkol fyzicky reagovat na sluneční svit - a umělé slunce reagovalo na jeho vjemy a přitápělo či ubíralo nad planetou teplotu podle toho, jak se cítil. Byl Mužem, který se stal sluncem.

Po čase si ale všiml zajímavé věci: když je mu skvěle, na planetě je příjemné letní počasí, ale když je smutný, lidé mrznou... Snažil se účelně si udržovat dobrou náladu, ale samota ho ničila a zpětná vazba v podobě mrazivé zimy začala kosit obyvatelstvo světa... "Přepadaly mě stále větší antipatie, odpor, absolutní zhnusení... a teplota klesala. Jsem slunce - a třesu se zimou."


O vědeckofantastické až pohádkové Petiškově sbírce povídek jsem se tu už zmiňovala v souvislosti s příběhem o modrých chlupech a o normálnosti, ale povídka, na kterou jsem narazila včera v noci, mě svým významem zaujala a skoro až zaskočila... Je to přece tak logické. Muž, který byl sluncem, v depresi nejen umíral vnitřním chladem, ale zabíjel tím i své široké okolí. Zažili jste někdy ten pocit bolestného odosobněného chladu? On ho znal - i autor ho znal - a s nadnesenou lehkostí bajky, eseje či pohádky vykreslil nad tou emocí příběh s dobrým koncem. Ale kdo z nás, chladných bastardů, někdy v takový "dobrý konec" uvěřil?

Chlad uvnitř je zima, která vás žere; je černá a nepomáhá ani panák, ani horká vana. Jsou lidé, kteří mají sklony k žhavé výbušnosti, blízkosti, vášnivým emocím - a pak jsou ti, kdo se snaží distancovat, zůstat neovlivnitelní, chladní, nespoutaní... Ti první v krizi rozsévají žhavou lávu, ti druzí mrznou ve své černé díře.

Umění žít s lidmi je nesmírně složitá dovednost. Vyžaduje schopnost odosobnit si situace, které by nám mohly ublížit tím, že si je vezmeme příliš k srdci, ale přitom musíme zůstat schopní se k někomu přiblížit natolik, aby nás cítil a nezůstal sám. Ten, kdo se zapomene příliš daleko od toho druhého, nakonec skutečně sám zůstane. Máte svou smutnou chladnou díru, nebo ve smutku vzplanete a zabíjíte? Možná existuje i více nuancí; tyhle znám já. Muž, který byl sluncem, nakonec našel svou lásku a jeho led roztál. Už jste byli někomu sluncem? Už jste někdy roztáli? A co šťastný konec - byl?


Úryvek textu: (c) "Eduard" Martin Petiška, Praha 1986
Obrázek: (c) Alexiuss, http://alexiuss.deviantart.com/
A dost už filozofie a knih, chce to zase nějaké počítače...

.nesmysl o kočce, rezavých kolejích a břečťanu

Až se zase půjdu projít podél kolejí na nádraží v Králově Poli, připomeňte mi, že si s sebou mám vzít foťák. Dnes mi chyběl. Jen by to chtělo ještě trochu více kaluží.

Břečťanem obrostlé mosty, rezavé pletence kolejí, počmáraná vrata garáží a vymlácená slepá okna budovy, jejíž účel si už nikdo nepamatuje. Z nějakého ne úplně logického důvodu jsem dnes po práci nejela domů, ale šla jsem se projít po nádraží. V jeho zadní části narazíte na most, který vede přes koleje i skládkou skoro zasypanou řeku. S údivem jsem zjistila, že za křovinami se tam nachází i tiše opuštěný hřbitov. Cestu kolem něj jako krajka lemují staleté stromy a oprýskané lampy bez žárovek.


Vlastně jediná bytost, kterou jsem tam potkala, bylo šedobílé mourovaté koťátko, co vyskočilo na zeď a zíralo na mě zelenýma očičkama vykulenýma přes půl hlavy, jako by mi potřebovalo něco důležitého říct. Nejdřív se mě to pochopitelně bálo, páč jsem děsivý, ale poté, co mi očichalo ruku a já jsem ho ujistila o přátelských úmyslech, se začalo úplně šíleně lísat. Skoro se tam válelo po zádech a strkalo mi hlavičku do ruky. Tohle jsem zatím viděla jen u psů. Normálně na cizí věci vůbec nesahám, no... výjimka potvrzuje pravidlo. Kočičku jsem podrbala po hlavě a ona začala strašně vrnět. Všimla jsem si, že je docela hubená a něco jí teklo z očí, tak asi úplně v pohodě nebyla. Když jsem chtěla jít pryč, nejdřív na mě tak zoufale zírala a snažila se seskočit z té vysoké zdi za mnou, ale razantně jsem jí sdělila, že má jít 'domů' (nebo prostě někam, kde má pelíšek), že se mnou jít nemůže a ať na sebe dává pozor. Argument přijala a jen za mnou koukala, když jsem odcházela. Připomnělo mi to všechny ty psy, které jejich majitelé uvazují v lese, aby se jich zbavili poté, co je omrzí; koťata, co se prostě hážou do vody; ty řady koček, co u nás vždycky spaly na půdě a chodily se k nám nažrat, protože jakmile vyrostly, tak je někdo prostě už nechtěl... Před naším domem má někdo na autě nálepku 'DOG IS FOR LIFE, NOT JUST FOR CHRISTMAS', pro kočku platí samozřejmě totéž. Je IN označovat se jako dog/cat person, ale já funguju na obě strany.

Běžně jsem sarkastický cynik, protože je to jednodušší. A jednou za půl roku mě dojme nějaká hovadina, takže tak. Samozřejmě jsem během dnešní procházky potkala i spoustu šnečků, kobylky, pavouka a housenku. Živé věci zásadně nezabíjím. To jenom lidi se chovají jako hovada a někdo by je asi měl zašlápnout, aby to bylo fér.



BTW: Blechy nemám a na zvířata mluvím beze slov. A jinak jsem úplně normální, áááno.

.reset obrazové paměti

Už jste někdy měli dojem, že vnímáte něčí pocity, zlomkové vjemy nebo klidně i myšlenky v obrazech? Možná to znamená, že jste blázen. Nebo také citlivý jedinec, disponující zajímavým vnitřním "skillem". Obvykle se to prolíná. A ruku v ruce s tím jdou samozřejmě pochyby a nepatřičnost. Žijeme přece v logickém světě jasných faktů, bla bla.

Bylo nebylo. Párkrát se mi takhle přihodilo, že jsem měla sen, vidinu či náhlou nutkavou myšlenku, týkající se někoho blízkého. Většinou byla s aktuálním stavem světa v rozporu. A většinou byla také naléhavá. Vracela se v krátkých intervalech jako otravný, leč nezamáčknutelný budík.

Co se týče vzpomínek a myšlenek, funguje moje paměť (pokud zrovna nemám potíž s přeplněnou RAM :)) jako databáze obrazů a vjemů - a semtam prostě takhle chytím i obraz nebo konec věty někoho jiného. S rodinou a přáteli je to běžné, u dalších lidí mě podobné přenášení myšlenek vždycky vtipně potěší. Sranda to přestává být, když mi přijde něco, co nemělo být moje.

Takto vás dokáže rozhodit například obraz cizí zrzavé dlouhovlásky, kterou osobně neznáte, ale přesto se vám vtíravě vrací do sna, zatímco netušíte, kde je zrovna váš přítel. Fakt, že jsem prostě jen magor (či jsem omylem pozřela nějaké drogy), jsem škrtla ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že je to dívčina, na kterou už x dní "intenzivně myslel" (překlad v praxi: spal s ní). Eh. What?! O asi čtyři roky později se mi tři dny za sebou zdají noční můry o kamarádovi, kterého všichni hledají, ale nacházejí jen prázdný temný byt a nějaké zatracené vyloupané platíčko prášků. Doprdele, já to ani nemůžu napsat. Víte, ono je tak strašně jednoduché zavřít oči a napsat, že jste blázen, abyste utekli vlastním výčitkám svědomí, že jste něco mohli udělat a neudělali.

Takže - už jste někdy měli dojem, že vnímáte něčí myšlenky? Připadalo vám to nepatřičné? Říkali jste si, že vám do toho nic není? Opakovali jste si, že svět chce vidět jen ty pěkné věci a o těch škaredých se nemá mluvit? Pravda je někde uprostřed. Svět rád dělá, že nevidí - ale není to tím, že by byli všichni banda zlounů. Je to prostě jen lidská bezradnost, uzavřenost a strach z komunikace. Kdybychom si byli schopni všechno otevřeně sdělit, byla by tohle docela jiná planeta. Ale litovat věcí, které jsme neudělali, nemá smysl. Jde o to, abychom se odhodlali udělat je příště. Pokud bude čas.

.ne, tohle vám nepodepíšeme

Jistá čínská společnost své zaměstnance údajně nutí, aby podepsali písemné prohlášení, že se nepokusí o dobrovolný odchod ze života a v případě potřeby vyhledají psychiatrickou pomoc. Když jsem to viděla v RSSku idnesu, zůstala jsem s otevřenou pusou zírat. Fakt netuším, co bych pověděla svému zaměstnavateli, kdyby za mnou poslal slečnu s takovým papírem. Může po vás tohle někdo žádat?

Tyto věci s vesmírem, životem a vůbec nejsou jako obvykle vůbec černobílé. Vlastně to není ani ta jednoduchá šeď. Z hlediska náboženského, ideologického, morálního i všeobecně "dnešně" společensky veselého není pěkné, abychom se sebevrahů zastávali. Je to divné, úchylné, určitě to přece musí být úplní magoři a navíc je to ošklivá věc a o takových se nemluví. Ehm, moment. Lidé, kteří přemýšlí o takových věcech, jako je dobrovolné ukončení života, jsou přece až do určitého okamžiku stejní jako my. Jen více přemýšlí, více hloubají a někdy jsou prostě mnohem víc zoufalí z věcí, které vnímají, aniž by byli schopni nalézt východisko. Často bývají velmi inteligentní, vzdělaní a citliví - a to je právě zabíjí, protože si toho nakládají více, než by mohli unést.

Okolí málokdy ví o jejich starostech a smutcích, které ústí do deprese. Deprese není smutek nad tím, že je dnes venku hnusně. Je to dlouhý, nesouvislý tok měnících se myšlenek. Zásadní problém vzniká ovšem tehdy, když si takový temnou náladou posedlý člověk nemá s kým otevřeně promluvit. Z toho lidem hrabe. A samozřejmě i z různých těžkých ztrát, nemocí, ideálů, beznadějí, lásek, smrtí.

Nezastávám se psychopatů, úchylů, drogově závislých ani sebevrahů. Jen to, popravdě řečeno, tak nějak vnímám z obou stran. Už jste se o někoho báli tak, že jste si mysleli, že zešílíte? Už jste leželi na zemi a doufali, že se nevzbudíte? Už jste si někdy uvědomili nějakou bezvýchodnou situaci z více úhlů, než z toho vašeho bezvýchodného? Jak byste mluvili na člověka, který chce utéct z tohoto světa? Ne, opravdu mu nedonesu papír, aby podepsal, že se nezabije. Tahle planeta je jeden velký boj. Ale to slunce musí sakra ráno zase vyjít, musí. Slyšíš?


(Takže pokud tam někde nahoře/dole jste, - ta moje víra je dost nepopsatelná věc, ale ano, myslím vás - tak prosím, aby někdo "hlídal" toho jednoho člověka, ať se mu nic nestane. To je asi tak všecko, nic víc snad ani nepotřebuju. Dík.)

.překvapení nemusí být vždycky špatná věc

Já vám nevím, ale roste ze mě strašnej cynik. Potkávám lidi, které jsem mnoho let neviděla a uvědomuju si, že mezi mnou, kterou znali dříve a mnou, kterou uvidí dnes, je velký rozdíl.

Samozřejmě, základní rysy zůstávají. Pořád jsem ten, kdo při mluvení strašlivě gestikuluje, vymýšlí absurdní hovadiny, kreslí divné věci a někdy se s tím i chlubí, ale ten cynismus, co ve mně roste s věkem (fuj, to zní hnusně) vede k tomu, že už od lidí nic extra nečekám a tak se ze mě vytrácí taková ta nevinná dychtivost. Ani nevím, kdy jsem ten pocit naposled měla. Je to takové to natěšené s velikýma očičkama, co je zvědavé na všechno (neplést si s mrkací panenkou, která za maskou naivity schovává ostré zlo, to je něco jiného). Já už prostě nějak zvědavá "na ten život" ani nejsem, aspoň ne programově - co ke mně přijít má, to přijde. Dobývat věci a informace z lidí násilím nemá smysl. Stejně se dozvíte hlavně to, co nedokážete zpracovat...

A víte, co je nejlepší? Když vás pak ve vaší pochmurné pasivitě překvapí něco, co jste opravdu nečekali. Třeba když vám kamarádka donese jako dárek krásný drahokam. Když vyjde sluníčko a je zatraceně krásně. Nebo vám někdo zničehonic řekne, že mu připadáte jako hrozně zajímavá osobnost. Nebo zjistíte, že mezi klacky a hovady se ještě stále vyskytují gentlemani, kteří vám půjčí bundu, podrží dveře a zaplatí pití. To se dneska už fakt nevidí, kam jsme to došli, sakra?... Anebo se dozvíte, že pro vás - ano, extra spešl pro vás! - babička udělala svou luxusní kokosovu roládu. To mi připomíná, že se musím vzbudit a jet si ji k ní sníst. Čas na chvíli opustit svět fejsbuků, nojbuků, matrixů a koncovek RJ45 a vrátit se o pár desítek let zpět tam, kde jsme ještě existovali vždy pouze v jediném bodě v čase a prostoru a nikoho by nenapadlo, že to jde i jinak.

.be offline

Život přichází v různých fázích, nebo, lépe řečeno, v určitých cyklech. Stejně, jako se opakovaně vracejí jednotlivá roční období nebo doby ledové, vracejí se také zapomenuté staré sny, staré lásky i staré touhy.

Ve světě, kde je cokoli k dispozici a všechno neustále zářivě online, se člověku musí někdy vracet také touha se občas absolutně vypnout. I "obyčejný" stres v zaměstnání nebo vyčerpávající množství lidí, kteří s vámi chtějí v dobré vůli komunikovat, můžou spustit samotářskou potřebu se na moment někam zahrabat, nevidět, neslyšet a zůstat pouze se svými myšlenkami.


Osamělých a tichých míst je ale zoufale málo, ubývají každou vteřinou, stejně jako nedotčené lesy. Kam se hnete, tam se náhodně objevují dvojnožci. Nemusí na vás nutně hovořit svými slovy nebo činy, i pohledy vám sdělují informace. Vybavuji si teď jednu starou zříceninu, kde se dalo za úsvitu kouzelně osamoceně sedět s kytarou nebo skicákem. À propos, tužka a papír... Dnes skoro zapomenutá, avšak univerzální technologie, která dovoluje cokoli popsat či vykreslit - "offline".

Je fascinující, jak velké procento lidí se kupříkladu v čajovně nebo na hradbách Petrova dokáže bavit hlavně o tom, co dneska dělali na Facebooku. Ano, každý, ať žije, čím chce - to je zatím ještě naším neotřesitelným právem. A já přiznávám, že jsem internetový maniak na celkem vysoké úrovni. Ovšem, přebytek čehokoli musí zákonitě způsobit nedostatek na straně opačné. Množství technologické dokonalosti spouští touhu po lese. Přebytek peněz může vést k nedostatku smyslu života nebo sebe sama. A záplava dojmů někdy vyvolává chuť být sám. Je to logické. Ve chvíli, kdy nemáme čas vnitřně zpracovat své pocity a vyrovnat se s nimi, začne všechno ostatní klouzat jen tak po povrchu.

Není špatné být někdy offline. Tma, tečka, ticho, svíčka. I to je jen dočasný, i když někdy velmi zdlouhavý cyklus. Protože všechno, opravdu všechno má svůj čas.




ta slova jsou cítit pod vrstvou okolního smíchu
a v noci se mi vrací, když bdím ve svém vnitřním tichu
(c)

.zajímavé hudební tipy: Carbon Based Lifeforms - World of Sleepers [2006]

Jedním z mých nejzajímavějších hudebních objevů poslední doby (vlastně je to teprve několik hodin) je švédský hudební projekt Carbon Based Lifeforms. Žánrová zařazení tvrdí, že se jedná o psychill, ambient, downtempo... Mě na nálepky neužije - zaujala mě hlavně ohromná, až vesmírná hloubka tohoto materiálu. Jeho poslech je téměř jako nějaká zvláštní forma meditace. Vznik i zánik života leží ve vaší dlani. Pokud jste někdy měli pocit, že existuje něco mezi nebem a zemí, tato hudba je pro vás - protože tohle je to něco.

• Photosynthesis ♥
• World of Sleepers ♥
• Abiogenesis
• Gryning

.o životě a vůbec

I přes silnou vrstvu každodenního cynismu se občas objeví situace a lidé, díky kterým mám na okamžik pocit, že všechno má v životě smysl a význam. Někdy toto poznání přichází velmi klikatými cestami. Pokud existuje něco jako karma, lze předpokládat, že i všechny složité životní situace nám mají něco dát. Je to neférové, hnusné a má to svou zvrhlou vnitřní logiku. Každý z nás má svůj "boj", některé z nich jsou opravdu divné a velmi bolestivé. Některé můžete cítit, i když jste pouze pozorovatelem. A nejvíc nefér na tom je, že kromě lítosti (o kterou opravdu nikdo nestojí) nemůžete dělat vůbec nic. Anebo ano, můžete dělat, že věci nevidíte; mimochodem super zkratka do pekla.

Přemýšlím, co se mi vesmír snaží naznačit, co se mám naučit a co pochopit. A uvědomuju si, že mám zásadní problém s vyjadřováním; popíšu vám jakoukoli blbost, ale v okamžiku nabitém silnými emocemi neumím své pocity zformulovat. Vnímání dnes totiž není nutné, potřeba je akčnost a efektivita. Nelíbí se mi tu. Asi se půjdu zbláznit.

BTW: Pokud máte pocit, že tento text nic neznamená... well, asi opravdu nic neznamená.
Ale možná že jo.

Kdo jsme? Co jsme? a hlavně... nejsme náhodou úplně špatně?

Poslední dobou se ke mně obracejí různé bytosti a chtějí si se mnou povídat "o životě". Ano, přesně o tomhle, o té neuspořádané chaotické změti představ a snů, na jejichž plnění jsem chtěla rezignovat a už se o tom nikdy s nikým nebavit. A že se mi to povedlo! Moc pěkně se mi to povedlo. Nadlouho. Nevidět, nevnímat, neřešit. A teď přichází jaro. I se svou létavě-tvořivou atmosférou. A já pozoruju lidi a jejich příběhy do mě pronikají.

Těžko říct, zda je to dobře, nebo špatně. Tak třeba dnes mi takový děda na zastávce sdělil, že jsme zadlužení a všechno to jde do prdele. A že máme rozmazlené moderní blbé děti (jop.) Minulý týden po cestě do práce mi zase v autobuse vykládala o svém mládí jedna stará paní. Vlastně mám pocit, že to celé začalo pánem bez prstu, ten byl první. Po něm jsem začala potkávat osamělé lidi, dávné přátele, smutné solitéry. Nejen potkávat. Vnímat.


Bůh ví, co mi to má naznačit, ale pravda je, že čím víc se pokouším světu vzdálit a uzavřít, tím víc mě tyhle projevy citu šokují a to i ze strany přátel a kolegů... Jako bych někdy fakt byla strašně stará a už mě nic nečekalo, jen práce a spousta vysmátého nadneseného cynismu. A pak někdo projde kolem a zvláštním způsobem mě nakopne, takže na chvíli vidím tu spoustu hvězd nad hlavou a vím, že mě některý z těch snů ještě čeká. Někde. Asi. Tak abych věděla.

A mimochodem... není nic lepšího než Tabasco do krku! Bolí to, ale strašně dobře! :)

Kopr. Relativita. Zlo. Paranoia. Život. Vesmír. A tak.

Mám tendenci pracovat tak, že se vždycky pekelně soustředím a vrazím do projektu spoustu energie a následně mám záchvat kopru. A tak to je nepravidelně stále dokola. A občas je jen ten kopr :) A už od včerejška chci napsat záznam do "deníčku" a pořád nějak nemůžu. A taky jsem nemocná. A taky další spousta věcí... o matrixu, lásce, těch internetech, životě, vesmíru a vůbec.

Asheen na předchozí zápis zareagovala, že je asi zlá. Ale.. opravdu si myslíte, že někdo z nás je hodný? Všichni jsme banda pokrytců. Ať už je to jakkoli relativní. A čím víc to budeme vykřikovat, tím víc budeme zároveň zavírat oči. Před pravdou, před realitou, před těmi ošklivými věcmi. Mimochodem, všimli jste si, že lidí, kteří za sebou mají nějaký ten "skutečný" životní boj, vnímají věci (a lidi) jinak? Může to být nemoc. Úraz. Smrt. Něco. Dokud za sebou nemáme určitou úroveň "questu", tak vůbec nevíme... a jsme jenom malí přizdisráči. I já. To, že to vnímám, ještě nic neznamená. A to, že jsem se zastyděla a pomohla člověku, který měl problém, možná byla jen snaha si nějak dokázat opak. Očistit se. Utéct sobě. Anebo něco mnohem horšího, možná jsem jen blbá a svět je jen zlý.

Ano, komu to nedošlo, dnes je mi fakt divně :) Mimochodem... už jste někdy vnímali budoucnost? Něco, co je šílené, ale stejně se vám to bez přestání vrací do hlavy? Předvídavost? Instinkt? Šílenství? Už se mi to stalo mockrát. A stejně tomu nikdy dopředu nevěřím. V tomhle bodě jsem asi moc cynická, zase...

Ale možná, že jsou na programu mnohem nepříjemnější věci, než je kopr, vesmír a šílenství... Jednou z nich může být i mnou dříve zmiňovaný velký zloun - pardon, Velký Bratr: ČSSD chce zřídit "úřad dohlížející na internet". Jestli tohle není špatně, tak co tedy je? Je možné, že by se absurdita a ironie vyhoupla skutečně na takovou úroveň každodennosti? Kdepak, můj nedávný zápisek, utahující si z Facebooku a Červeného tlačítka, nebyl zas tak nadnesený, jak to vypadá. Dnes už existují lidé, kteří se snaží potírat open source - a jiní, kteří dokonce tvrdí, že nasadit svému dítěti do PC sledovací software (tedy program ke šmírování či logování zápisu z klávesnice) je normální, užitečné a SPRÁVNÉ. Sorry, děcka, ale z tohohle bych blil.

Tak alespoň krásný song na závěr. Pouštím si ho (vlastně celé tohle CD) už tři dny a fascinuje mě na tom nejenom krásný vokál Anneke, ale taky jedna fakt zajímavá skrytá zpráva. I když nevím, co s ní. Dobrou noc.

Devět prstů a dvě oči

Byla už tma. A zima. Od pusy šla pára. Čekala jsem na nádraží na kámošku. Mezi tramvajemi, roztávajícím sněhem a hromadou vajglů. Do uší Iron Maiden. Najednou vnímám periferním viděním, že vpravo ode mě stojí nějaký pán. Asi se chce na něco zeptat. Vytahuju sluchátka z uší. "Dobrý večer."

"Slečno, já to nebudu nijak obkecávat. Prostě na rovinu. Chtěl jsem se zeptat, jestli byste neměla nějaký drobný. Nebo stravenku. Aspoň na konzervu a něco k tomu."

Na jazyk se mi automaticky dere moderní, činům se vyhýbající výmluva. Česky lež. 'Pardon, já jsem student, bohužel u sebe nemám peníze, stravenky taky ne...'. Takřka současně se z nějakého důvodu strašně zastydím. Sakra, před půl rokem jsem tu práci fakt neměla. A obracela jsem každou korunu z pětitisícové podpory (z níž šly čtyři litry na podnájem). "Mno. Prosím vás, chvíli počkejte," koktám rozpačitě. Stravenky jsme fasovali před pár dny. Dokonce jsem byla dnes i v bankomatu. Mohla jsem si dovolit koupit si tričko a barvu na vlasy. Tenhle postarší týpek je soustředěn na konzervu a chleba. Sakra.

"Já... nevím, no, stravenku vám můžu dát." Žádnej chlast. Ani cigára. To mi došlo až pak. Kdybych ho poslala do háje, asi by odešel. Ale teď stál a koukal. Utrhla jsem stravenku. Ještě chvíli jen koukal a pak z něj vylezlo: "Myslíte, že byste mi mohla dát ještě jednu?" Podívala jsem se na ten bloček v ruce. Ty vole, za oběd ty dvě klidně vypláznu. Když se chci přežrat. Nebo co. Utrhla jsem ještě jednu. Dnes nejsme zvyklí dávat cizím, vůbec ne, a když dáváme, stydíme se skoro stejně, jako když nedáme. "Tady máte dvě, tak.. to užijte... ve zdraví..." Podívám se na něj.

Tyhle lidi mají nepopsatelnej pohled. Vídám ho u prodejců Nového Prostoru, když jim přeju pěknej den. "Děkuju," odpověděl a podal mi ruku. Automaticky jsem mu ji také podala. Neměl na té ruce ukazováček. Jenom takovej pahýlek, asi tak před prvním kloubem. Kulatej pahýlek. Když mi stiskl ruku, cítila jsem, jak ji má teplou. A ten pahýlek byl studenej.

Pak odešel. Stála jsem na tom nádraží a zírala do dálky na rozmazaný světla. Pořád ještě mrazivě pofukovalo. Po chodníku poletovaly odpadky. Cítila jsem, jak mi po levé tváři teče slza. Nepodstatný malý detail ve velikém studeném světě.

slečno, vy mi nepomůžete, dejte mi číslo na kolegu

Mám nějakou filozofickou náladu zas. Za všecko můžou ty pěkné staré fotky. Tehdy jsem si připadala ženou na svém místě. Dneska je to boj... ale i v něm nalézám sama sebe.

V týdnu jsem se rýpala ve FTP a natahala jsem zpět na disk pár archivů, co se tam už dlouho válely. Dnes mě napadlo mrknout na to, co v nich vlastně je. Ejhle, fotky z roku 2007. Ha, tehdá mi to s těmi ježatými vlasy ale slušelo! Zas si to někdy zopakuju. Červené už jsou :)

Nějak jsem začala uvažovat o tom, kde jsem před těmi dvěma až třemi roky byla a co jsem si myslela, že ze mě bude. Maturita, dost jsem to řešila. Bylo to napínavější než instalace linuxu, ale vyšlo to dobře. Na té vejšce mě prý nechtěli, tak jsem šla do práce. Od té doby jsem pomalu přestávala být střapatý teenage úchyl a začala jsem být "ajtý zlo". Postupně, ale pořádně.

Na co ale bohužel celý život ve škole i v zaměstnání narážím, jsou jednoduché, nepřemýšlející ženy. Chichotající se dylinky a růžové blondýnky (fyzicky i mentálně). Já nemám nic proti blond ženám, pokud jsou schopné. Ale ženy typu "slepice s nehtíčkama a časopisem" mi dělají ostudu. Každý den narážím ve styku se zákazníky ve firmě i s chlapy z oboru IT na ohromné množství předsudků ve stylu "víte co, dejte mi kontakt na kolegu, já mám problém a vy mi nepomůžete - protože jste ženská, ehm."

A co z toho chytrého plyne? Nic. Nemůžu pobíhat s transparentem po Hlavním nádraží a nabádat opiercingované patnáctky, aby místo četby Bravíčka začaly zkoumat význam kláves na klávesnici. Každej nemusí mít buňky na všechno. Ale pasivita a podceňování se jsou zlo. Počítačová gramotnost, logické myšlení a hlavně snaha se vzdělávat jsou dnes velice důležité. Nespokojme se s tím, že "za nás všecko udělá brácha nebo kolega", milé ženy. Pohlaví, tvar nebo barva o nikom z nás nerozhoduje a rozhodovat nemá. Ale nejprve je potřeba to tenhle postaru smýšlející svět naučit. A to je na nás.