.být normální a s modrými chlupy

Příští sobotu jsem se vmísil do davu, který očekával před kybernetickým salonem vyhlášení nové módní kreace. Odbila dvanáctá. V holografické výloze se objevili -- muž a žena. Lezli po čtyřech, dlouhá modrá srst se rousala po podlaze. Vzápětí vyšli z bran módního salonu manekýni a manekýnky. Porostlí modrou srstí. Vyšli po čtyřech.

Dav kolem mě oněměl. Chápal jsem, že ztichl ponížením, když pohlédl na lidi, kteří se před ním plíží.
Potom se lidé začali rozcházet, rozcházeli se stále rychleji - až se dali na útěk. Sláva, sláva, říkal jsem si v duchu, jako by ta největší sláva člověka spočívala v tom, že se lidé rozhodnou býti lidmi. Ale pak jsem si všiml, kam ti lidé běží -- utíkali do protějších oddělení kybernetického módního salónu. Za chvíli se před ním utvořila fronta. A ze salónu vylézali lidé, mladí, staří, a na všech plandaly veliké azurové kožichy.
Až přijdu domů, bude tam Luxeia. Luxeia s dlouhými modrými chlupy, visícími od krku k patám --
Měl jsem chuť vykřiknout, úpět, úpět. Ale místo toho jsem se postavil na konec fronty. Fronta postupovala rychle. Kožichů bylo dost -- dost pro celý vesmír.


Tehdy jsem si už byl jistý. Kybernetický návrhář nebyl v pořádku. Byl zkonstruován tak, aby byl nápaditý a aby se neopakoval. Dodržuje to, k čemu byl určen a v tom je jeho chyba.
A navíc, namlsal se.
Lidé mu přistoupili na všechno, bez protestu, podvolili se jakémukoli jeho rozhodnutí. Splnili zatím všechno, co jim rozkázal a on jim teď rozkázal, aby přestali být lidmi. Možná o nás přemýšlí, možná spojením kontaktů, které nikdo nepředpokládal, vznikla v návrháři ironická inteligence. Uvažuje o nás, uvažuje stejně napjatě, jako já uvažuji o něm...
Možná zkouší, kde je hranice lidského ponížení.
Vyhlédl jsem z okna sálku. Po chodnících se oběma směry ploužili po čtyřech lidé v modrých kožiších.
Kdy přijde do módy být lidmi? uvažoval jsem. Kdy konečně něco tak obyčejného přijde do módy...?

Po skončení pracovní doby jsem si sundal z věšáku svůj obrovitý modrý kožich a oblékl si ho, při nasazování rukou do rukávů jsem se styděl jako nikdy v životě. Styděl jsem se - ale to bylo také všechno. Sesul jsem se na všechny čtyři a po čtyřech jsem odcházel z pracoviště. Když jsem slézal po schodišti, potkal jsem v mezaninu referenta pro líčení očí a referentku pro punčochy. Lezli jsme chvíli ze schodů vedle sebe. Na referentce jsem pozoroval, že je zaražená a není nějak ve své kůži. Když přijala cizí kůži. Modrou, s dlouhými chlupy.
Zato referent pro líčení očí --
Celou cestu hovořil, obdivoval nápaditost kybernetického návrháře, rozplýval se nad jeho poslední kreací. Nazýval ji syntetická.
Ať si prý všimneme, jak tím, že jsme dostali modrou kožešinu a předepsaný pohyb, jsme získali zároveň i jinou gestiku. Móda postihla i pohybovou, motorickou oblast, tvrdil.
Ve vrátnici jsem se s nimi rozloučil a vyplížil se po chodníku na dlouhou cestu do svého bytu.

"Něco musíme udělat," řekl jsem při večeři Luxeie.
"Co?"
"Říct lidem, že ten stroj má praštěné nápady."
"Ale to přece všichni vědí."
Tímhle mě Luxeia vždycky dokonale srážela. Jakmile jsem přišel s nějakým poznatkem, vyhlásila ho za dávno známý.
"Tak proč se lidé nechovají, jako kdyby věděli, o co jde?"
"Vím já?" Luxeia si kartáčovala modrý kožich, rozčesávala dlouhé azurové vlny chlupů a ta práce ji nápadně těšila.
"Vždyť ze sebe necháváme dělat blázny, chováme se jako blázni jen proto, aby nám nikdo nevytkl, že nejsme normální --"
Luxeia se na mě udiveně zadívala a vybírala z kartáče dlouhé vytrhané chlupy.
"Chováš se úplně nemódně," řekla nakonec.
Móda --
Chtěl jsem v tu chvíli začít běsnit, trhat z jejího kožichu hrsti modrých chlupů, ječet, vyhodit jí z okna rtěnkovnici.
"Jsi normální?" obrátila ke mně své andělské oči.
Přikývl jsem a vzal si kartáč, který odložila. Začal jsem si kartáčovat kožich. Jako smutné, teskné zvíře, které by zvířetem být nemuselo, ale které se tak rozhodlo samo a dobrovolně.
Zítra je přece sobota.
A zítra přijde do módy možná člověk.

Přede mnou ležel na stolku módní žurnál. Díval jsem se při kartáčování zděšeně na fotografie, na kterých lezly po zemi postavy v azurových kožiších -- postavy v kožiších na louce, na náměstí, u řeky. Staří lidé, mladí, děti.
A co bylo nejhroznější, při svém ponížení se pyšně usmívali, pyšnili se svým ponížením.
Neuvědomovali si, co se s nimi děje. Uvědomovali si jen, že se chovají tak, jak se chovají všichni kolem nich.
A to jim stačilo ke štěstí...


Eduard Martin (*1951, vl. jménem Martin Petiška); úryvek z povídky Tužka na obočí, sbírka Manžel z Marsu, Praha 1986. Poznáváte tu lidskou stádovitost? Pobavila mě. A vyděsila mě svou realističností. Modré kožichy mi - mimo jiné - připomněly současnou zběsilou touhu mít modrý Facebook :) Člověk by nevěřil, co za zajímavé myšlenky najde v antikvariátu. Za dvacet korun! To jsou věci.