.ubuntu 10.10: tučňáci, barvičky, inovace

Nedávno vyšla beta verze operačního systému Linux Ubuntu - 10.10 Maverick Meerkat (což znamená "individualistická" nebo také "vzpurná surikata").

Na webu debianadmin.com se včera objevila kolekce screenshotů, které ukazují, že hlavní inovace v otázce vzhledu byly nastoleny s příchodem předchozí verze a nějakou dobu to tak prostě zůstane. Faktem je, že vzhled nového Ubuntu je svěží a příjemný - po kdysi defaultní vyblité hnědi se lidem nestýská.

"Šok! Čudlík na zavírání okna bude vlevo!"
Fascinující i únavná je skutečnost, že s každým vydáním nové verze se vždycky jen donekonečna řeší, jaká barva bude dominovat a kam se přešoupne jaké tlačítko. Stabilita a využitelnost systému je důležitější, ale svěže barevný obal a pocit z něj jsou veličiny, které rozhodují ve chvíli, kdy se přihlásí o slovo nový uživatel.

Vybavuji si svůj šokantní přechod na Linux, který proběhl na konci minulého roku; jako - hm, vlastně doopravdy! :) - relativně pokročilý uživatel jsem si všímala hlavně toho, jak je systém šetrný k hardwaru, jakou má vnitřní strukturu, jaké funkce nabízí out-of-the-box... a vzhledová témata mě nechávala chladnou po velmi dlouhou dobu. Vlastně doteď používám jen kombinaci různých individuálních nastavení v šedé, zelené a černé barvě. Až potkám téma, které mě chytí za srdce, jistě se vám ale pochlubím.

Je to fialové, snad to nebude failové
Poslední verze Ubuntu se zabořily do uživatelského podvědomí zejména díky jasně fialové barvě, kterou můžete vidět na screenshotu. V minulé verzi 10.04, která vyšla na jaře, se objevila také dvě vzhledová témata Radiance a Ambiance - první je standardně světlá, druhá nabízí tmavé lišty. No, rozhodně to vypadá dobře. Tmavý vzhled je přitažlivý a dobře se na něj zírá i po dlouhé době strávené u počítače, jak jsem se přesvědčila například u ďábelského Ubuntu SE.

Kamenem úrazu u temných témat bývá propojení s webem. U vašeho soukromého černého světa jsou totiž přesně definovány barvy všech pozadí, oken, textových formulářů a písem. A je velmi málo pravděpodobné, že by to všechny ty internety měly stejně. U archaických HTML vykopávek se s jinou, než bílou barvou prostě nepočítá. Řešením je to nemít černé všecko, ale - to uznejte - když něco není pořádně, tak to za nic nestojí, že? :)

Já bych ty inovace zakázala
I přes občasné záchvatovité testování nových věcí jsem v některých ohledech vcelku konzervativní. Co se vzhledu Ubuntu týče, projevuje se to například mou standardní fixací na zelenou barvu. Vývojáři, chlapci šikovní, nám odhodlaně servírují všelijaké hypermoderní modré, oranžové a černé Linuxy, ale mně v té chroustající bedýnce ještě pořád běží Ubuntu 9.04 (ano, mě na tyhle updaty fakt moc neužije!) - a mám takové tušení, že dalším upgradem bude buď úplně čistá instalace nejnovější verze Ubuntu na nový disk, anebo nějaký odvážný a doteď mi ještě neznámý switch na něco úplně jiného. Pár favoritů, hodnocených pěti tučňáky z pěti, bych už našla, ale to je všechno běh/vztah na velmi dlouhou trať :)

Původně analytická stať, chválící vývoj Ubuntu jako pěkného stabilního systému, ideálního pro přechod nic netušícího uživatele Windows do Tuxových sítí, se nám lehce zvrhla ve filozofický blábol, ale to se mi stává pořád! Ubuntu někteří děsně chytří guruové sice rádi nazývají Blbuntu, protože tam skoro všechno funguje už po startu, ale věřte nebo ne, to je právě to, co lidé chtějí...

A mimochodem, nevíte někdo, jak si lze zálohovat a po reinstalaci opětovně nasadit stávající vyladění jednotlivých odstínů systémových prvků? Jsem takový zelený typ ;)

Linux Mint: ideální systém pro zelenáče

V rámci své výzkumné mise nazvané "Čtyři distra a jedna flashka" jsem se v uplynulých týdnech nořila do několika linuxových distribucí, které nabízejí možnost bootování z LiveCD (nebo v tomto případě z LiveUSB). Prvním z těchto pokusů byl Linux Mint, distribuce vycházející z Ubuntu. Mint bych bez váhání doporučila i úplně nezkušeným uživatelům. Pro přechod z Windows se hodí hlavně kvůli multimediální podpoře a podobné logice uspořádání.

Musím uznat, že kdybych na něj narazila loni v prosinci poté, co mi ze záhadného důvodu selhal systémový disk, Mint by nejspíš putoval právě tam, kde mám dnes svoje Ubuntu. To v základní podobě nepodporuje nesvobodné formáty (například .mp3) a vybavuju si, jak jsem první dva dny nechápala, co s tím :) Běžný uživatel samozřejmě potřebuje, aby to všechno šlo už samo! A Linux Mint mu většinu poskytne už po prvním startu. Stejně jako hudba šly hned spustit i filmové soubory. Na webu automaticky funguje flash, zradilo mě pouze youtube a to mělo beztak nějakou spojitost s tím, že mnou testovaný Mint byl 'zastaralé' verze 6 (Felicia, vydána 12/08), zatímco dnešní nejaktuálnější verze nese číslo 8 (Helena 11/09) a na cestě je devátá (Isadora, plán na 05/10).

Po startu systému budete přivítáni jednoduchým prostředím laděným do světle zelena; co jsem ale nepochopila, bylo, proč jsou okna naopak barvy šedomodré, nelíbí se mi a mám dojem, že se to k sobě nehodí :) Pro účely testu jsem se v tom lehce povrtala, takže na dalším screenshotu už najdete zelenou, kdo by to ode mě čekal :)

Potěšilo mě okamžité rozpoznání Wi-Fi nesmyslu (celkem dlouho jsem si myslela, že už to dnes je i u Linuxu pravidlem, ale pak jsem potkala systém, který s tím měl dost problém, o tom potom) a v terminálu mě přivítaly náhodné citáty, tzv. fortunes. Na obrazovce je defaultně pouze jeden dolní panel, což je pro lidi "po přechodu" jednodušší akceptovat, ale musím přiznat, že mně ten horní chyběl a několikrát jsem tam poslepu klikala, páč návyk je zlo. Zatímco v Ubuntu najdete tři hlavní tlačítka Aplikace, Místa a Systém, Mint má pouze jedno hlavní menu s okénkem pro vyhledávání. V tomto menu jsou nástroje sdruženy do tzv. Ovládacího centra, podobně jako u WinXP. Zde návštěvník najde nejen klikátka pro přizpůsobení barviček prostředí a zobrazení koše na ploše, ale i informace o síti a hardwaru či možnost zpřístupnit účet root.

LiveCD nabízí širokou škálu softwaru shodnou s Ubuntu a navíc množství rozličných Mint Tools. Správce softwaru má název MintInstall, ale instalace aplikací může probíhat i pomocí nástroje Synaptic. Instalace systému z livka na disk je také zcela shodná a velmi jednoduchá, takže návštěvník nemusí vidět z příkazové řádky ani kurzor, nechce-li.

V základní verzi Linuxu Mint najdete desktopové prostředí GNOME, ale existují i verze obsahující KDE, Xfce a Fluxbox. Jediné, co mi trochu dělalo problém, bylo rozpoznání monitoru, nejprve jsem měla všechno šouplé o kus doleva a pak jsme se dostali na záhadné rozlišení 1400x1050 px, ale to jsou detaily spojené pouze s live verzí a po instalaci zmizí, což se mi již u Ubuntu osvědčilo. Jiné problémy veškeré žádné. A jestli bych systém doporučila i úplným lamám? Bez obav. Vše se dá naklikat a ASCII Tux je v základní výbavě. OS ideální k tomu, aby nic netušící BFU konvertovali k Linuxu :)

Verdikt: Jednoduché a použitelné i pro lidi bez zkušeností.

Moje bitva s Linuxem 3. - Aplikace

I'm dating Linux. Fakt mě to nějak chytlo. Chvilku si takhle googlíte informace, zkoušíte, přizpůsobujete, testujete a najednou si uvědomíte, že jste se zaregistrovali na linuxovém fóru, tři čtvrtiny vašich oblíbených záložek mají vztah k vašemu OS a - co je nejhorší - že o tom mluvíte s lidmí a ti vám nerozumí a titulují vás názvy typu "nerd" a "magor". Zní vám to povědomě? A jakou distribuci zrovna používáte? :-)

Docela mě mrzí, že Ubuntu má jako výchozí barevné téma právě šedooranžovou. Jsem totiž orientována na stranu chladného spektra a tudíž budu po každém vydání mocně ladit vzhled (anebo přijdu na to, jestli se nějak nedá uložit vlastní téma... nedá? :)) Nicméně, asi to nějak souvisí s tím, že jsem umíněný hnidopich s uměleckou duší. Ani ty Widle jsem nikdy neužívala v základním nastavení a ta řvavá defaultní modrá mi doteď přijde hnusná (a to mám jinak modrou ráda... ale BSOD je BSOD:)). Prostředí svého OS jsem od instalace už stihla celkem mocně utlouct argumenty, proč by to mělo být zrovna do takhle zelena. Asi nějaká úchylka. Semtam změním plochu, ale jinak to nechávám takhle. Zelené zlo FTW.

Nicméně, barva plochy, panelu a výběru, to je v zásadě nic. Samotný OS vám k životu nestačí, o lásce na celý život rozhodují vždy použitelné aplikace. Na tomhle poli moje bitva ještě neskončila, i když jsem z velké části spokojena. Podívejte se spolu se mnou, proč.

1. kolo: Firefox vs. Firefox = :-)
O "dokonalém browseru" a jeho alternativách pro všechny nerdy, úchyly, ženy, muže i testery už vznikly tuny článků. Osobně jsem měla tu čest s následujícími (v časovém sledu): Internet Explorer, Firefox, Opera, Konqueror, Chrome, Lynx. Člověk prostě pracuje na tom "webdresingu" a pokud není zároveň i ignorantem, zajímají ho možnosti různého zobrazení v různých prostředích. Obvykle mám prohlížečů nainstalovaných několik. V prvních třech testuji své weby pokaždé a doporučila bych to i komukoli jinému, kdo k webu přičichl. Pro běžné použití ale nedám na Firefox dopustit a těší mě, že je v Ubuntu k dispozici coby výchozí browser.

Lidé budou samozřejmě vždycky popichovat, že má pomalý start, že žere moc paměti a že se do něj musí všecko instalovat. Právě poslední argument ale beru jako skvělou možnost. Ve všem se vždycky musím detailně vrtat a možnost modifikace programu, který užívám nejčastěji, mě plně uspokojuje. Jistě, že chybný doplněk může znamenat bezpečnostní riziko, ale totéž znamená i BFU na netu. Někdy i víc. Moje oblíbené doplňky najdete v tomto článku.

2. kolo: Total Commander vs. Gnome Commander = 1:1
Jednoduchost hledání dokonalého prohlížeče mi plně vyvážila trnitá cesta za použitelným dvoupanelovým souborovým manažerem. Ačkoli mě lesk a sláva Norton Commanderu minula, pro připojení k FTP jsem začala na radu známého využívat Total Commander a poslední dva roky na Widlích jsem už klasického Průzkumníka vůbec nepoužívala. Přechod na Ubuntu byl pro mě tak trochu facepalm. Defaultní Nautilus je sice šikovná věc, ale prostě ten zvyk!! Chápete. V práci na Debianu používáme Krusader, a tak mě automaticky napadlo, že ho vyzkouším i doma. Zprvu to vypadalo, že je problém vyřešen. Než se mi začal systém podivně zakusovat. Ona ta plechovka taky není nejnovější, grafika sux, RAMky málo atd. Krusader si s sebou tahá hromadu KDE balastu a plechovka spouštět dvě prostředí prostě nezvládá. Škoda to. Sice jsem nebrečela, ale uninstall byl smutný.

Následovalo testování poloviny všech souborových manažerů z recenze Roota :-) ... Worker není můj typ, i když je chytrý. Midnight Commander se hodí mít po ruce, ale je to strašně jiné a, ehm, modré. Tux Commander od začátku vypadal jako ideální kandidát. Příjemný vzhled, čeština, logické funkce. Podpora FTP, to potřebuju. Aha, chybí mi prý plugin. WHAT?! Na domovské website nacházím plugin pro FTP vhodný pouze pro Ubuntu 9.10, samozřejmě mi v 9.04 nefunguje, ehm. Google tvrdí, že mám kompilovat, no, tak to fakt nedám... Dva dny jsem se snažila najít jiné řešení, ale skončilo to taky odinstalací. A tak jsem zkusila Gnome Commander a zůstala u něj. Fungují v něm totiž ty věci, které od něj nutně potřebuju. Ještě by tedy mohl umět i rozbalovat archivy, ale to už přežiju.

3. kolo: notepad vs. gedit = 0:1
Víte, co používá HTML úchyl nejčastěji kromě prohlížeče? Textový editor. Než se na mě vrhnete s řevem, že mám vyzkoušet vim, vězte, že to je in progress a že to nespěchá. Pro editaci zdrojového kódu jsem na Widlích od začátku využívala Poznámkový blok. I když nenabízel žádné zvýraznění syntaxe a nic mi nenapověděl, stačil mi a alternativa nebyla potřeba. Měl jednu výhodu, byl hafo rychlý a jednoduchý. Výchozí editor Gedit v Ubuntu je v tomhle o krok nebo dva napřed. Nabízí přehledné zvýraznění, barevné varianty a podporu panelů A NAVÍC je rychlý a jednoduchý! BINGO. Jedinou bitvu zažívám s odlišnými znakovými sadami Windows-1250 a UTF-8. Ale tím si asi musí projít každý, neboť svět je plný rozsypaného čaje :-)


4. kolo: QIP vs. Pidgin = 1:0
Uživatel je zlo, neboť si vytváří zakořeněné zvyky. Tu bitvu už jsem prožila při hledání ekvivalentu Total Commanderu. Oblast instant messagingu mě ale teprve čeká zdolat. Už slyším, jak se na pozadí shlukují ortodoxní linuxáři a pomlouvají mě, protože neocením klienta Pidgin. Tož, neocením. V okamžiku, kdy jsem vyzkoušela QIP, jsem se propadla do tenat hluboké lásky, a nemůžou za to jenom ty absolutně swýt(!) smajly, ale i ty nejúchylnější možnosti konfigurace (použití vlastního ujetého fontu se speciálními znaky + zelená/žlutá/průhledná barva + statusy typu "makrokoprkačenka", "nerušit, právě vyrábím internet" a "ovip!" included).

Pidgin jsem testovala krátce po instalaci Ubuntu a nějak mi nesedl. Jeho zobrazení kontaktů je příjemné, ale je zbytečně velkorysý (do jednoho řádečku bych narvala tři lidi a on jediného, ale hlavně, že mi ukáže ikonku), vlastní "statusy" jsou vcelku o ničem a možnosti blokace kontaktu či zadání invisible listu jsem nějak nenašla. Absolutní pruda je funkce "vyhodit do pravého horního rohu plovoucí okno a udělat tydýt, jakmile se někdo přihlásí online". Oznamování tohoto typu jsem u svého stodvacetičlenného listu plného spolužáků, kolegů, IT, LARPařů a úchylů nikdy nepoužívala, protože by mi hráblo, a po připojení k Pidginovi jsem měla namále. Nejlepší jsou ti lidi, co se stále dokola odpojují a připojují, to byste fackovali. Tlačítko Disable aby pohledal. Asi tam ani není :-)


Samozřejmě, to, že tu já kafrám, neznamená, že je Pidgin špatný klient, jen prostě nabízí jiné funkce, než od něj chci. Jsem prostě rozežraná a QIP je první aplikace, kvůli které zvažuji, že se naučím pracovat s Wine. Podle mnohých pramenů to ale stejně dělá problémy. Tak nevím. Dneska se k ICQ bohužel už nepřipojuju hned po startu PC, ale tak jednou za čtyři dny, když se mi zrovna chce nahodit do okna prohlížeče meebo. I to je řešení, ale takové strašlivě dočasné. Co s tím?

5. kolo: Windows Media Player vs. Rhythmbox = 0:1
Jako pravý widlák jsem až do posledního vydechnutí svého bývalého systému používala Windows Media Player. Navíc ještě nějakou starou verzi 8 a možnosti update jsem konstantně zamítala. Ani nevím proč. Winamp mě nikdy opravdu nechytil a Media Player byl jednoduchý a ehm, defaultní. Tady jsem prostě zůstala tvrdohlavým uživatelem. Po instalaci Linuxu se ovšem od známých hned dozvíte, jak je skvělý takový amaroK! Cha, vypadá hezky, ale nefungoval mi :-) Po konfliktu s Krusaderem jsem se navíc na všecky tyhlety modré KDE věci začala koukat ošklivě. Rhythmbox v Gnome mě ovšem zatím dosti uspokojuje, i když nevypadá ani způli tak stylově.


Nabízí vestavěnou podporu mého oblíbeného Last.fm, celkem přehlednou správu knihoven s hudbou (což byla ve Windows Media Playeru oblast absolutního chaosu) a sbírku internetových rádií i s možností přidání a editace stanic. Tudíž tadyten čééérny metalista si občas pustí i drum'n'bass stream, když má náladu. Že byste to do mě neřekli? A Ubuntu byste do mě řekli? :-)


ZÁVĚREČNÝ VERDIKT neuveřejním, páč jsem ještě neotestovala všechny alternativy původně používaných programů. Čeká mě třeba gimp, mplayer anebo audacity, ale o tom posledním už teď vím, že ho doporučím, protože jsem ho používala už na Widlích a jiný podobný ani nechci :-) Kéž by bylo víc takových jednoduchých bojů na poli zeleně linuxovém...