.a co teď vlastně dělá rionka?

Píšu teď výrazně méně, protože jsem se začátkem roku opět stěhovala a následně mě zavalily dvě mocné hodnoty: práce a jaro. Takže, co v současnosti vlastně dělá Rionka?

.maluje

Maluju si do šuplíku, poslední dobou docela hodně. Obrazy jsou převážně nedokončené, protože jde o několikahodinové záchvaty s četností jen párkrát za měsíc, ale začínám se do toho zase dostávat. Dělá mi to dobře. Stromy a věci s očima samozřejmě included, scany budou někdy potom.

Výtvarná hromada, kterou jsem dnes vyhnala ze šuplete

.fotí čumáčky
Od apríla mám doma tohle krásné černooké ňufadlo. Takže jsem ke svým obvyklým fotoúlovkům z rozpadlých domů a kvetoucích lesů přidala ještě záběry fousatých tlamiček.

Černé očičko a bílý ocásek

.čte, ale nerecenzuje!
To se ale brzo změní. Cecilka mi zadala bojový úkol, takže v nejbližší době sepíšu sérii mikrorecenzí věcí, které se mi v poslední době líbily. A v knihovně se mi vrší další TODO hromádka, což je jenom dobře.

Tohle je už přečtená hromada, TODO je vedle ní

.webikuje

Asi tři týdny jsem věnovala dolaďování nového vzhledu pro náš evanescentní web, který dostal na jaře kromě nového kabátu i nový server. Ve volných chvílích se těším na červnový koncert v Praze.

Evanescence, 17.6. Incheba Arena

.jezdí po všech čertech

Počítače a myši samozřejmě nejsou všechno, člověk se musí občas vypnout. Letos mě jaro nakoplo s razancí dobře okované kanady, takže jsem už stihla několik zajímavých akcí a dva krásné výlety do lesů. Fotky zde ještě nejsou :) ale nevadí, i tak to bylo krásné. A ty kytiszky všude!

Kytiszka!

Napadá vás něco, co si myslíte, že bych letos rozhodně měla udělat? :)

.kotel v Semilassu, datum v Drupalu, kari a jiné příhody

.mám se skvěle

Duben se pomalu chýlí ke konci a já jsem vůbec neměla čas nic napsat. Ale mám se skvěle, protože:

• jsem navštívila vtipný Drupal event, o kterém už na svém blogísku krásně rozkládala Jesisem. Takže už ani není tak trapné, že jsem o tom sem nestihla nic napsat. Aspoň že mám článek na LinuxExpresu.
  
• jsem zrušila Komerční banku a Fio mi zatím naprosto vyhovuje
  
• mám novou práci
• byli jsme na vynikajícím koncertě Horkýže Slíže -- kotel přes celou místnost, všechno tam skákalo. Semilasso se opět solidně otřáslo v základech a po skončení jsme smrděli jak rasův pytel. Vynikající!
  
• většinu volného času jsem věnovala svému novému webu, dokonce už ho znásilňuju i přes péhápé (tzv. lepení webu)
• s mužem jsme byli vyzkoušet Curry bar -- a bylo to ňamííí!

Tak dost už o mně, jak se máte vy?



--
.užitečná poznámka pod čarou: #drrrrupal!

Q: Chci, aby se mi u příspěvku či jeho "teaseru" (náhledu např. na titulní straně) zobrazovalo datum a čas zveřejnění -- jak to vyřešit? A jak to udělat, když to nechci? -- Drupal 6.20

A: Zobrazování a skrývání věcí, které nejdou jednoduše naklikat přes administrační rozhraní, můžeme provést přepsáním souboru node.tpl.php (../themes/název_tématu/templates/node.tpl.php). Je v tom sice strašně moc otazníků, dolarů a krucánků, které člověka PHP neznalého dovedou zaskočit, ale všechno to má logiku.

Tohle je kousek, který způsobuje, že se datum a čas zobrazují nad každým příspěvkem a to zároveň v teaseru i v celém příspěvku.


Víte, osobně jsem PHP neznalá, lepím to dohromady metodou pokus omyl. Nicméně! Zjistila jsem následující: první odstavec s ($teaser) říká, že datum se má zobrazit "jen u teaseru", kdežto druhý s (!$teaser) říká, že datum se má zobrazit "jen v celém rozkliknutém příspěvku (tedy v teaseru ne!)".

Důležitý je tam ten kousek s vykřičníkem. To znamená, že v okamžiku, kdy nechcete, aby se vám zobrazovalo datum u teaseru, ale u příspěvku samotného ano, můžete smazat celý odstavec, pojednávající o situaci s vykřičníkem :) Platí to i naopak.

Když jsem byla u toho, rovnou jsem si změnila i zobrazování data. Defaultně (ve stavu format_date($node->created)));) se Drupalovo datum zobrazuje ve formátu 04/13/2011 - měsíc je zobrazen jako první.


My bychom tam chtěli mít nejdřív číslo dne, pak měsíc a nakonec rok. To znamená, že ve výše zmíněném kódu přepíšeme tento kousek format_date($node->created))); na format_date($node->created, 'custom', "d. F Y"))); a výsledkem bude například 13. duben 2011. Hlavně nemažte ty tři závorky na konci (před otazníkem), jsou fakt důležité.

O tohle se stará PHP funkce Date. Tečku za d tam mít nemusíte, ale já jsem ji tam připsala, funguje to. Proč to vypisuje Duben s velkým D, ale bohužel nevím, jde to nějak znásilnit, aby to bylo s malým? (EDIT: ano, znásilníme to pomocí funkce strtolower.)

No a takhle vypadá stav s datem v teaseru a stav bez data.


Užitečný zdroj: http://drupal.org/node/266730
Keywords: drupal date time teaser posted

Tak jsem si zagrafomanila a hned je mi líp. Třeba se to někdy někomu bude hodit, hlavně mně. Jen mám teď už zase strašnou chuť na nějaké to kari. #kruciprdel

/* Tyto poznámky pod čarou jsou sponzorovány Rionkou. Neberte si osobně, pokud se vám nelíbí -- jí se určitě budou hodit, až zase zapomene, HowTo. */

.věci v papírovém deníčku

Minulý týden jsem uklízela. Zadala jsem si za úkol odstranit velkou hromadu knížek, papírů a časopisů, co se mi objevila u postele a postupně samovolně expandovala. Při uklízení jsem narazila i na jeden z asi pětadvaceti sešitů, do nichž jsem si během školou povinných let zapisovala svoje myšlenky. Bylo to jaro 2005, jeden takový krásný lásky čas. Zachvátil mě zajímavý pocit nostalgie.

Jedním z hlavních důvodů, proč jsem pravidelného psaní nechala, byl hlavně nedostatek času, který přišel s nástupem do práce. Přetlak v grafomanské části mozku dal vzniknout například tomuto blogu. Vyjadřování svých (s)myšlenek je totiž nutnost. Danielle říká, že jde i o jistou formu psychoterapie. Letos jsem opět začala (čas od času) psát menší slohové útvary, kterým by se možná dalo říkat povídky. Velká část jich nebyla zatím nikde zveřejněna, uvidíme později, až to dozraje...

Zápisky na papír nic plně nenahradí. Papíru totiž sdělíte věci takové, jaké opravdu jsou. Narozdíl od blogu, na kterém si chcete udržet nějaký svůj "ksicht" a narozdíl od všech těch módních sociálních sítí, kde na žádné nevtipné, neznámé ani nezajímavé věci nikdo není zvědavý. Deníčky budou mít vždycky úlohu důvěrníka, toho, komu svěříme všechny ty žblechty o životě a chlapech. V povídku nebo vtipnou hlášku to můžeme přetransformovat později. Proto jsem po úklidu nechala u postele ten poslední, skoro prázdný sešit ležet. Může se někdy hodit.

Některých z Vás jsem se asi už ptala. Takže se ptám znovu: Psali jste si někdy deníček? Píšete ještě? A proč jste toho pak nechali? Vracíte se k tomu nebo si to kompenzujete jinak? A jste díky tomu šťastnější?

.reset obrazové paměti

Už jste někdy měli dojem, že vnímáte něčí pocity, zlomkové vjemy nebo klidně i myšlenky v obrazech? Možná to znamená, že jste blázen. Nebo také citlivý jedinec, disponující zajímavým vnitřním "skillem". Obvykle se to prolíná. A ruku v ruce s tím jdou samozřejmě pochyby a nepatřičnost. Žijeme přece v logickém světě jasných faktů, bla bla.

Bylo nebylo. Párkrát se mi takhle přihodilo, že jsem měla sen, vidinu či náhlou nutkavou myšlenku, týkající se někoho blízkého. Většinou byla s aktuálním stavem světa v rozporu. A většinou byla také naléhavá. Vracela se v krátkých intervalech jako otravný, leč nezamáčknutelný budík.

Co se týče vzpomínek a myšlenek, funguje moje paměť (pokud zrovna nemám potíž s přeplněnou RAM :)) jako databáze obrazů a vjemů - a semtam prostě takhle chytím i obraz nebo konec věty někoho jiného. S rodinou a přáteli je to běžné, u dalších lidí mě podobné přenášení myšlenek vždycky vtipně potěší. Sranda to přestává být, když mi přijde něco, co nemělo být moje.

Takto vás dokáže rozhodit například obraz cizí zrzavé dlouhovlásky, kterou osobně neznáte, ale přesto se vám vtíravě vrací do sna, zatímco netušíte, kde je zrovna váš přítel. Fakt, že jsem prostě jen magor (či jsem omylem pozřela nějaké drogy), jsem škrtla ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že je to dívčina, na kterou už x dní "intenzivně myslel" (překlad v praxi: spal s ní). Eh. What?! O asi čtyři roky později se mi tři dny za sebou zdají noční můry o kamarádovi, kterého všichni hledají, ale nacházejí jen prázdný temný byt a nějaké zatracené vyloupané platíčko prášků. Doprdele, já to ani nemůžu napsat. Víte, ono je tak strašně jednoduché zavřít oči a napsat, že jste blázen, abyste utekli vlastním výčitkám svědomí, že jste něco mohli udělat a neudělali.

Takže - už jste někdy měli dojem, že vnímáte něčí myšlenky? Připadalo vám to nepatřičné? Říkali jste si, že vám do toho nic není? Opakovali jste si, že svět chce vidět jen ty pěkné věci a o těch škaredých se nemá mluvit? Pravda je někde uprostřed. Svět rád dělá, že nevidí - ale není to tím, že by byli všichni banda zlounů. Je to prostě jen lidská bezradnost, uzavřenost a strach z komunikace. Kdybychom si byli schopni všechno otevřeně sdělit, byla by tohle docela jiná planeta. Ale litovat věcí, které jsme neudělali, nemá smysl. Jde o to, abychom se odhodlali udělat je příště. Pokud bude čas.

.jen relativně divné

Milý deníčku, poslední dobou se mi vracejí spousty starých a vzpomínkových věcí, za všechny jmenujme například Spice Girls, The Cure, Cranberries nebo Mikea Oldfielda. Naposledy jsem ho poslouchala někdy v prváku na kazetě :) a to album je staré jak můj brácha. Včera jsem to najednou zaslechla v čajce a tudíž jsem to hned musela mít. Ještě že žijem v tom digitálním věku, kdy je všechno, ehm, dostupné, že.

A zajímavě se u toho takhle po ránu "filozofuje". Na mysli mi vytanula teorie, která mě napadla včera večer na schůzi depresivního kroužku :) Pokud máme k dispozici prostor, který protínají dvě navzájem kolmé přímky a na jejich průsečíku je bod nula neboli oblast, kde je všechno "normální", v jaké části prostoru byste se nacházeli? Já bych si tipla, že jsem někde vyšinutě asi vlevo nahoře. A pokud je něco relativně divné, existuje i absolutní divnost? A je dobré strkat prsty do svíčky, když hoří? (Přínos je asi takový, jako jíst pálivou chilli omáčku jen tak bez přílohy, takže je to jen řečnická otázka, áno.)

Zajímavé je, že dnes se zatím necítím tak umřetě jako včera, předevčírem, předpředevčírem atd. Ale to zřejmě přejde. A asi nechci pátek. Mimochodem, venku rostou pampelišky, to se mi hrozně líbí. Přiznávám, že píšu nesouvisle, ale přemýšlím vlastně úplně stejně, ve skocích, chaoticky. Takže je to jenom relativně divné a záleží pouze na úhlu pohledu, že? :)

"Nevím, co v tom je, ale fakt mi to chutná!" :)

Sedmého dubna v patnáct hodin kolem roku 2010 jsem pociťovala opravdu intenzivní touhu napsat do blogísku, že celej den stál za dvě hovna s přehazovačkou. Ale po třech hodinách, strávených ve ztichlém rohu čajovny s tužkou, papírem a několika smyslovými požitky se divnověci odsunuly do pozadí, dobrá práce! Shrnu to tedy ve čtyřech význačných bodech:

• Vodní dýmka
• Čajík
• Cimrman v knižní podobě (tímto díky za inspiraci pro prvních osm slov, Mistře! chacha)
• Soundtrack z Mrtvé nevěsty ♥

(Ty dva "domácí" čokoládovo-něco-jablečné muffiny, co mi dala zdarma slečna u pokladny, abych je otestovala, páč je ještě nikdo neochutnal, jsem do toho nepočítala, ale taky šly :))



"We have just what's in our fantasies.
And... also the Universe."
(c)

Jaro? Ale prd, to je jen zelený font v terminálu.

Začínám mít čím dál vlezlejší pocit, že tím, že venku svítí sluníčko, se nic samo nespraví. Zimní kopr se přetransformoval do jarní deprese dřív, než jsem to vůbec postřehla. Dobrá práce, hlavo :)


Aspoň jsem si dnes zkusmo rozběhla LiveUSB (áno, opravdu!) verzi Linuxu Mint, je to zábavná distribuce, použitelná i pro naprosté lamy a kdybych ji potkala loni v zimě, asi ji mám už na disku. No... nerada to říkám, ale dneska už mě třeba fakt, že nemůžu přehrát video na youtube, nemůže rozhodit. Ehm. Nicméně, stejně jsem furt strašný n00b :)

Sice jsem dnes nevystrčila paty z domu (stejně jako včera), ale aspoň jsem lehce komunikovala s nějakými těmi lidmi tam venku. Á propos. Je možné se z pobytu mezi čtyřmi stěnami zbláznit? Za jak dlouho? A proč se mi to ještě nestalo? Nebo prostě... už? :)

Kdo jsme? Co jsme? a hlavně... nejsme náhodou úplně špatně?

Poslední dobou se ke mně obracejí různé bytosti a chtějí si se mnou povídat "o životě". Ano, přesně o tomhle, o té neuspořádané chaotické změti představ a snů, na jejichž plnění jsem chtěla rezignovat a už se o tom nikdy s nikým nebavit. A že se mi to povedlo! Moc pěkně se mi to povedlo. Nadlouho. Nevidět, nevnímat, neřešit. A teď přichází jaro. I se svou létavě-tvořivou atmosférou. A já pozoruju lidi a jejich příběhy do mě pronikají.

Těžko říct, zda je to dobře, nebo špatně. Tak třeba dnes mi takový děda na zastávce sdělil, že jsme zadlužení a všechno to jde do prdele. A že máme rozmazlené moderní blbé děti (jop.) Minulý týden po cestě do práce mi zase v autobuse vykládala o svém mládí jedna stará paní. Vlastně mám pocit, že to celé začalo pánem bez prstu, ten byl první. Po něm jsem začala potkávat osamělé lidi, dávné přátele, smutné solitéry. Nejen potkávat. Vnímat.


Bůh ví, co mi to má naznačit, ale pravda je, že čím víc se pokouším světu vzdálit a uzavřít, tím víc mě tyhle projevy citu šokují a to i ze strany přátel a kolegů... Jako bych někdy fakt byla strašně stará a už mě nic nečekalo, jen práce a spousta vysmátého nadneseného cynismu. A pak někdo projde kolem a zvláštním způsobem mě nakopne, takže na chvíli vidím tu spoustu hvězd nad hlavou a vím, že mě některý z těch snů ještě čeká. Někde. Asi. Tak abych věděla.

A mimochodem... není nic lepšího než Tabasco do krku! Bolí to, ale strašně dobře! :)

Já nevím, co ty lidi chcou. Spam!

Noc. Den. Chcíp. Zdech. Vnímám, že se dostávám zpět do svého "ideálního" stavu, do období tmy a ticha, které je vlastní všem nespavcům a nočním sovám.

A cítím, že jsem vypnutá. Nelezu na diskuzák, nezapínám icq, nepíšu na fóra. Na twitter plivnu jedou za osm hodin nějakou blbost a reakce jsou mi ukradené. Updatovat vlastní web teď nemám sílu, i když nápady i materiál jsou. Dnešní komunikace vyžaduje strašlivě moc energie. Zejména proto, že pociťujeme povinnost reagovat, odebírat, odpovídat. Ale tak to být nemá, sakra. Je dobré se úplně vypnout.

Nádherně to zformuloval zde pan Arthur Dent na svém Posterous :)

Těším se zítra na doktorku. Snad mi napíše nějaké jedy na ten krk. A mimochodem, viděla jsem Code 46 a docela se mi to líbilo. Až jsem z toho dostala chuť si znovu pustit K-PAX, to je prostě luxusní film, co dojme a nadchne a ještě se u toho zabouchnete do jeho soundtracku. Sice je mi blbě jak kráva, ale naštěstí existují filmy, co vám pozvednou náladu i přesto, že jsou vlastně hrozně smutné a vy jste pesimista a cynik až za roh. A teď si půjdu pustit další díl Xeny, tak se zatím mějte. Jsem barbar.

Chcíp.

Asi umřu. Chcípnu, zhebnu, skapu, zdechnu. Ach jo. Už týden mi není dobře a teď to konečně vygradovalo. Ani jsem dnes nešla do práce, protože nejsem schopná mluvit. Ale co mně nasralo, byla doktorka. Měla mít otevřeno do 12, ale už v 11 mi vůbec nebrala telefon a na dveřích byl jen nápis, že dnes se neordinuje. Takže jsem s krásně se rozvíjejícím zánětem v krku jela zas domů. Doprkýnka, člověk ji potřebuje jednou za rok a zrovna tam není. Au.

Tak, konečně tahám film Code 46, už se na něj chci podívat strašně dlouho a pořád nebyl čas. Jen nevím, jak to budu dělat, protože po dvaceti minutách sezení na židli mě všechno bolí :( A taky mě hrozně bolí to místo, kde má člověk ledviny. Zajímalo by mě, co to znamená. Doufám, že nic.

To byl jen takový zvratek do tmy. A to jsem chtěla o víkendu dělat na stránkách a testovat, co umí LiveCD OpenSUSE, Debian, Fedora a Slax, že bych o tom pak z pohledu lamy něco napsala. Tak ne. Každé dvě hodiny chodím spát. A spím tak dvě hodiny. Au, kua, au.

To je ale krásně zdechlý příspěvek, takový tu ještě nebyl :D

Love and The Art of The Making

Jaro je ve vzduchu. Příchod světlejšího období vnímám celým tělem. Nejen, že roztály hory sněhu a po ulicích se honí hovínka a papíry, ale také se probouzejí stromy. A s nimi moje tvořivé bláznovství.

Stromy jsou silné, klidné, pozitivní bytosti, disponující ochotou a energií. Dnes ráno jsem u jednoho takového čekala na autobus do práce, nebylo mi zrovna nejlíp (mám snad nějakou prasečí chřipku, nebo kravskou, nebo ptačí, nebo kurňa co?) a on si mě sám nějak přivolal, prostě jsem najednou zjistila, že stojím úplně u něj a hladím ho :)


Je celkem málo věcí, u kterých si dovolím nějak veřejně se rozplývat. Vlastně, poslední dobou je dost málo věcí, ve které bych vůbec veřejně či vnitřně věřila. Například, současné horoskopy jsou výsměch. Pohanská náboženství prošla nechutnou metamorfózou. Numerologii lze aplikovat na cokoli, když nejste blbí (a váš cíl je). Teorie o barvách aury i psychologické rozbory typu Jak váš školní idol smrká? nechme úplně stranou, dík. Ale víru v reinkarnaci, vnímající stromy a mnohem vzdělanější vesmírné civilizace mi neseberete. Ty druhé občas kreslím. Ti třetí se nám smějí.


A mimochodem, ano... Myslím, že ten dotek měl určitý vliv. Ten den jsem přežila a ani mi nebylo moc špatně. A to jsem v sobotu chcípala. Chce se mi věřit, že mi půjčil kousek své energie. On ví, že jsem mu poděkovala. Po zbytku světa je nám houby.

Má i ten zbytek světa nějakou svou víru?


Použité malby pocházejí z mého osobního autorského účtu na deviantart.com.

Kopr. Relativita. Zlo. Paranoia. Život. Vesmír. A tak.

Mám tendenci pracovat tak, že se vždycky pekelně soustředím a vrazím do projektu spoustu energie a následně mám záchvat kopru. A tak to je nepravidelně stále dokola. A občas je jen ten kopr :) A už od včerejška chci napsat záznam do "deníčku" a pořád nějak nemůžu. A taky jsem nemocná. A taky další spousta věcí... o matrixu, lásce, těch internetech, životě, vesmíru a vůbec.

Asheen na předchozí zápis zareagovala, že je asi zlá. Ale.. opravdu si myslíte, že někdo z nás je hodný? Všichni jsme banda pokrytců. Ať už je to jakkoli relativní. A čím víc to budeme vykřikovat, tím víc budeme zároveň zavírat oči. Před pravdou, před realitou, před těmi ošklivými věcmi. Mimochodem, všimli jste si, že lidí, kteří za sebou mají nějaký ten "skutečný" životní boj, vnímají věci (a lidi) jinak? Může to být nemoc. Úraz. Smrt. Něco. Dokud za sebou nemáme určitou úroveň "questu", tak vůbec nevíme... a jsme jenom malí přizdisráči. I já. To, že to vnímám, ještě nic neznamená. A to, že jsem se zastyděla a pomohla člověku, který měl problém, možná byla jen snaha si nějak dokázat opak. Očistit se. Utéct sobě. Anebo něco mnohem horšího, možná jsem jen blbá a svět je jen zlý.

Ano, komu to nedošlo, dnes je mi fakt divně :) Mimochodem... už jste někdy vnímali budoucnost? Něco, co je šílené, ale stejně se vám to bez přestání vrací do hlavy? Předvídavost? Instinkt? Šílenství? Už se mi to stalo mockrát. A stejně tomu nikdy dopředu nevěřím. V tomhle bodě jsem asi moc cynická, zase...

Ale možná, že jsou na programu mnohem nepříjemnější věci, než je kopr, vesmír a šílenství... Jednou z nich může být i mnou dříve zmiňovaný velký zloun - pardon, Velký Bratr: ČSSD chce zřídit "úřad dohlížející na internet". Jestli tohle není špatně, tak co tedy je? Je možné, že by se absurdita a ironie vyhoupla skutečně na takovou úroveň každodennosti? Kdepak, můj nedávný zápisek, utahující si z Facebooku a Červeného tlačítka, nebyl zas tak nadnesený, jak to vypadá. Dnes už existují lidé, kteří se snaží potírat open source - a jiní, kteří dokonce tvrdí, že nasadit svému dítěti do PC sledovací software (tedy program ke šmírování či logování zápisu z klávesnice) je normální, užitečné a SPRÁVNÉ. Sorry, děcka, ale z tohohle bych blil.

Tak alespoň krásný song na závěr. Pouštím si ho (vlastně celé tohle CD) už tři dny a fascinuje mě na tom nejenom krásný vokál Anneke, ale taky jedna fakt zajímavá skrytá zpráva. I když nevím, co s ní. Dobrou noc.

slečno, vy mi nepomůžete, dejte mi číslo na kolegu

Mám nějakou filozofickou náladu zas. Za všecko můžou ty pěkné staré fotky. Tehdy jsem si připadala ženou na svém místě. Dneska je to boj... ale i v něm nalézám sama sebe.

V týdnu jsem se rýpala ve FTP a natahala jsem zpět na disk pár archivů, co se tam už dlouho válely. Dnes mě napadlo mrknout na to, co v nich vlastně je. Ejhle, fotky z roku 2007. Ha, tehdá mi to s těmi ježatými vlasy ale slušelo! Zas si to někdy zopakuju. Červené už jsou :)

Nějak jsem začala uvažovat o tom, kde jsem před těmi dvěma až třemi roky byla a co jsem si myslela, že ze mě bude. Maturita, dost jsem to řešila. Bylo to napínavější než instalace linuxu, ale vyšlo to dobře. Na té vejšce mě prý nechtěli, tak jsem šla do práce. Od té doby jsem pomalu přestávala být střapatý teenage úchyl a začala jsem být "ajtý zlo". Postupně, ale pořádně.

Na co ale bohužel celý život ve škole i v zaměstnání narážím, jsou jednoduché, nepřemýšlející ženy. Chichotající se dylinky a růžové blondýnky (fyzicky i mentálně). Já nemám nic proti blond ženám, pokud jsou schopné. Ale ženy typu "slepice s nehtíčkama a časopisem" mi dělají ostudu. Každý den narážím ve styku se zákazníky ve firmě i s chlapy z oboru IT na ohromné množství předsudků ve stylu "víte co, dejte mi kontakt na kolegu, já mám problém a vy mi nepomůžete - protože jste ženská, ehm."

A co z toho chytrého plyne? Nic. Nemůžu pobíhat s transparentem po Hlavním nádraží a nabádat opiercingované patnáctky, aby místo četby Bravíčka začaly zkoumat význam kláves na klávesnici. Každej nemusí mít buňky na všechno. Ale pasivita a podceňování se jsou zlo. Počítačová gramotnost, logické myšlení a hlavně snaha se vzdělávat jsou dnes velice důležité. Nespokojme se s tím, že "za nás všecko udělá brácha nebo kolega", milé ženy. Pohlaví, tvar nebo barva o nikom z nás nerozhoduje a rozhodovat nemá. Ale nejprve je potřeba to tenhle postaru smýšlející svět naučit. A to je na nás.