Devět prstů a dvě oči

Byla už tma. A zima. Od pusy šla pára. Čekala jsem na nádraží na kámošku. Mezi tramvajemi, roztávajícím sněhem a hromadou vajglů. Do uší Iron Maiden. Najednou vnímám periferním viděním, že vpravo ode mě stojí nějaký pán. Asi se chce na něco zeptat. Vytahuju sluchátka z uší. "Dobrý večer."

"Slečno, já to nebudu nijak obkecávat. Prostě na rovinu. Chtěl jsem se zeptat, jestli byste neměla nějaký drobný. Nebo stravenku. Aspoň na konzervu a něco k tomu."

Na jazyk se mi automaticky dere moderní, činům se vyhýbající výmluva. Česky lež. 'Pardon, já jsem student, bohužel u sebe nemám peníze, stravenky taky ne...'. Takřka současně se z nějakého důvodu strašně zastydím. Sakra, před půl rokem jsem tu práci fakt neměla. A obracela jsem každou korunu z pětitisícové podpory (z níž šly čtyři litry na podnájem). "Mno. Prosím vás, chvíli počkejte," koktám rozpačitě. Stravenky jsme fasovali před pár dny. Dokonce jsem byla dnes i v bankomatu. Mohla jsem si dovolit koupit si tričko a barvu na vlasy. Tenhle postarší týpek je soustředěn na konzervu a chleba. Sakra.

"Já... nevím, no, stravenku vám můžu dát." Žádnej chlast. Ani cigára. To mi došlo až pak. Kdybych ho poslala do háje, asi by odešel. Ale teď stál a koukal. Utrhla jsem stravenku. Ještě chvíli jen koukal a pak z něj vylezlo: "Myslíte, že byste mi mohla dát ještě jednu?" Podívala jsem se na ten bloček v ruce. Ty vole, za oběd ty dvě klidně vypláznu. Když se chci přežrat. Nebo co. Utrhla jsem ještě jednu. Dnes nejsme zvyklí dávat cizím, vůbec ne, a když dáváme, stydíme se skoro stejně, jako když nedáme. "Tady máte dvě, tak.. to užijte... ve zdraví..." Podívám se na něj.

Tyhle lidi mají nepopsatelnej pohled. Vídám ho u prodejců Nového Prostoru, když jim přeju pěknej den. "Děkuju," odpověděl a podal mi ruku. Automaticky jsem mu ji také podala. Neměl na té ruce ukazováček. Jenom takovej pahýlek, asi tak před prvním kloubem. Kulatej pahýlek. Když mi stiskl ruku, cítila jsem, jak ji má teplou. A ten pahýlek byl studenej.

Pak odešel. Stála jsem na tom nádraží a zírala do dálky na rozmazaný světla. Pořád ještě mrazivě pofukovalo. Po chodníku poletovaly odpadky. Cítila jsem, jak mi po levé tváři teče slza. Nepodstatný malý detail ve velikém studeném světě.