středa 28. dubna 2010

.jen relativně divné

Milý deníčku, poslední dobou se mi vracejí spousty starých a vzpomínkových věcí, za všechny jmenujme například Spice Girls, The Cure, Cranberries nebo Mikea Oldfielda. Naposledy jsem ho poslouchala někdy v prváku na kazetě :) a to album je staré jak můj brácha. Včera jsem to najednou zaslechla v čajce a tudíž jsem to hned musela mít. Ještě že žijem v tom digitálním věku, kdy je všechno, ehm, dostupné, že.

A zajímavě se u toho takhle po ránu "filozofuje". Na mysli mi vytanula teorie, která mě napadla včera večer na schůzi depresivního kroužku :) Pokud máme k dispozici prostor, který protínají dvě navzájem kolmé přímky a na jejich průsečíku je bod nula neboli oblast, kde je všechno "normální", v jaké části prostoru byste se nacházeli? Já bych si tipla, že jsem někde vyšinutě asi vlevo nahoře. A pokud je něco relativně divné, existuje i absolutní divnost? A je dobré strkat prsty do svíčky, když hoří? (Přínos je asi takový, jako jíst pálivou chilli omáčku jen tak bez přílohy, takže je to jen řečnická otázka, áno.)

Zajímavé je, že dnes se zatím necítím tak umřetě jako včera, předevčírem, předpředevčírem atd. Ale to zřejmě přejde. A asi nechci pátek. Mimochodem, venku rostou pampelišky, to se mi hrozně líbí. Přiznávám, že píšu nesouvisle, ale přemýšlím vlastně úplně stejně, ve skocích, chaoticky. Takže je to jenom relativně divné a záleží pouze na úhlu pohledu, že? :)

neděle 25. dubna 2010

.a úsvit přicházel od západu

Marťanské pisky od Arthura C. Clarka (*1917, †2008) jsou poslední knihou, kterou jsem přečetla - a taky jednou z nejsilnějších a nejoptimističtějších, co se mi v poslední době dostaly do ruky. Narazila jsem na ni nedávno v Levných knihách, když mě zničehonic jen tak napadlo vlézt dovnitř a prohrabat poličku se sci-fi; dobře já!

Příběh představuje spisovatele Martina Gibsona, vypravujícího se na Mars, který je v té době postupně osídlován kolonisty ze Země. Čtenář nejprve sleduje členy posádky vesmírné lodi během jejich několikaměsíční cesty a postupně vnímá splétající se nitky Gibsonova životního příběhu. Příběh má po celou dobu tempo a spád, zvláště ve chvíli, kdy hrdina potkává "následek" své chyby z mládí, ale skutečné dobrodružství přichází až na planetě, kde poznáváme místní krajinu, bytosti a možnosti. Gibson zjišťuje, že ne všechny věci jsou tak jednoduché, jak se zdá - a že i on, zpočátku podceňovaný spisovatel, může sehrát důležitou úlohu. Kolonie, závislá na přísunu materiálu a financí ze Země, se s pomocí nejlepších vědeckých mozků rozhodne změnit podobu své planety.

Tuhle knihu jsem přečetla na asi dva nádechy, jde to samo. Nejen kvůli napínavým zápletkám, inteligentním nápadům, brilantním popisům neexistujících vynálezů a uvěřitelným postavám, ale taky proto, že jsou z ní cítit naděje a optimismus. Ohromné popisy vesmíru i postupně objevovaného nového světa jsou působivým průnikem romantiky, vědy a filozofie, jenž vzbuzuje pocity, které se zpětně velmi těžko popisují. Příběh má možná otevřený konec, ale vy prostě věříte, že všechno dobře dopadne. Jsem místní škarohlíd, ale přesto jsem to tak pociťovala. Děkujeme, pane Clarke. Mějte se tam nahoře/dole/daleko dobře.


Arthur C. Clarke: The Sands of Mars, 1951 (Praha 1998, toto vydání 2009)
Zajímavá recenze zde.

sobota 24. dubna 2010

Kubuntu 10.04 beta: spousta bublin ve skle

Opožděně, ale přece přicházím s dalším dílem (od slovo díl, nikoli dílo) z linuxového šuplíku. Kostra tohoto textu mi na disku smrdí už déle, nějak jsem zapomněla pokračovat v započatém liveseriálu. Směle do toho.

Tentokrát jsem testovala Live verze Kubuntu 10.04 Lucid Lynx beta, daily build stažený přes program unetbootin dne 29.3.2010. Před pár dny vyšlo Ubuntu 10.04 RC a stabilní verze je naplánována k vydání za čtyři dny, takže ještě pořád tenhle článek nepřichází tak moc s Tuxem po funuse, jak jsem se obávala.

Že je Kubuntu něco úplně jiného, než co jsem doteď poznala, mi bylo jasné hned po startu. Nejprve uvidíte nové zjednodušené logo, po něm světle modré pozadí, na něm se zhmotní jakoby skleněný obdélníček a na tom se během načítání postupně objevují obrázky: disk, šroubováčky, globus, monitor a nakonec modrá ikonka s K. Prakticky téměř okamžitě začal hrabat disk :)



V té chvíli si uvědomuji, že jsem se přece s prostředím KDE vlastně už setkala - před pár (asi šesti?) lety jsem několikrát byla "na tom linuxu" u spolužačky, když jsem potřebovala něco na netu... a rozhodně to tehdy neobsahovalo tolik průsvitných panýlků a odlesků, natož zvrhle skákající animace při spouštění aplikací! Uživatelské rozhraní kLucidního kRysa je jeden velký oční cukr. Aktivní okno po obvodu modře světélkuje, při přesunu zprůhlední (to si můžete i nastavit). Na co ukážete či kliknete, to se začne pohybovat nebo poblikávat. Mimochodem, ano, to klikání... V KDE se pracuje stylem "najeď a ťukni." Po najetí myší například v souborovém manažeru ihned vidíte náhled a už po jednom kliku se soubor otevře. Uznávám, že jsem dvojklikač ze staré školy, na tohle se musí chvíli zvykat a hlavně se tím krásně zaseká malá RAM.

S tím se pojí další problém. Vím, že Live verze mají své mouchy, reakční doba všeho tam bývá delší a některé věci se projeví až po instalaci na disk, ale Kubuntu 10.04 je fakt velká kráva a to i na flashce. Při snaze spustit souběžně více aplikací narážím na problémy. Jistě, jsou zde přítomni mnozí efektové, živé náhledy aplikací na spodní liště, průhlednost a další hejblátka, ale osobně si nemyslím, že bychom při třech spuštěných programech měli tak strašlivě swapovat (nevím tedy, kam přesně, ale disk chroustal jak blázen téměř celou dobu).



S hardwarem vyvstávaly i další větší či menší potíže. Například jsem se nemohla dostat k pevným diskům (dva fyzicky připojené HDD). Ubuntu s tímto nemělo nikdy sebemenší problém, mountuje jediným klikem. V Kubuntu jsem byla odkázána na druhou flashku. Live Kubuntu totiž narozdíl od Live Easy Debianu ukládat uživatelská data na "systémovou" USB paměť neumí. Normálně vám taková funkce nechybí, ale pokud chcete psát recenzi, naděláte si poznámky a screenshoty a během toho vám neustále padá internet, začnete být naštvaní. Nevím, jestli to bylo WiFi kartou, spolubydlovým šťouráním v routeru nebo nějakou interní chybou , ale připojila jsem se vždy až tak napodruhé - pak najednou spadl, pak mě opětovně žádal o heslo, pak jsem ho chvíli prosila, pak zas spadl a tak dále. Asi v tom měla prsty i skutečnost, že to byla druhá beta. Při pokusu o opětovné zadání WPA2 klíče jsme v jedné chvíli dokonce i zamrzli tak, že následoval restart. A pak ještě jednou, protože prý "unknown user". Já to chápu, mít u sebe někoho jménem ubuntu, asi ho taky zapřu :)

Výchozím prohlížečem je Konqueror, který je zároveň i prohlížečem souborů na lokálním disku. Tenhle browser jsem si v minulosti, kdy byl standardem IE6, celkem pochvalovala, umí mnoho věcí. Dnes jsem mozillovsky nevděčná a napadají mě myšlenky typu "cože, po dvojkliku na lištu se neotevře nový tab?!" Bohužel, Konqueror je ve světě opravdu minoritní a tudíž nepodporován, při návštěvě Google docs na mě vyskočí hláška, zda bych si prosím nemohla pořídit nějaký jiný prohlížeč.



Prostředí nového Kubuntu je docela hodně podobné Windows Vista. Vzhled i funkce jsou na úrovni a linuxová varianta se tak stává zdatným konkurentem té microsoftí. Na plochu je možné umístit množství volně dostupných Plasma "gadgetů", po startu tam rovnou najdete Twitter klienta, blogovátko a RSS feed (ten se mi líbí). K dispozici je řada dalších, nabídka se objeví po stisknutí horního pravého rohu (v těch rozích se vůbec dějou zajímavé věci, vyjíždějí na vás nabídky, lišty a tak).

Šikovné je, že si v každé aplikaci můžete otevřít terminál, který si zabere malý proužek v její dolní části; spustit si ho lze pochopitelně i samostatně, ale hledala jsem ho dlouho... Hlavní menu je za trest, přijde mi zmatené! Také na hlavní liště se ty spuštěné aplikace řadí, jak se jim chce a rozhodně to není dle časové posloupnosti, asi jsem to nepochopila. Má to nějaký skrytý význam? Nebo to všecko byla prostě jen ta beta...?


Obecně vzato, KDE je děsně pěkná věc. Těm, kdo považují za standard Visty nebo W7, bych systém s modrým K doporučila. Subjektivně mi ale nesedí. Prostředí má až moc vysoké nároky a hlavně je pro mě příliš světloučké a chladné. Působí na mě skleněně-kovovým dojmem, asi jako hi-tech kuchyň, kde se bojíte ukápnout. Nu, už jen čtyři dny a sesypou se na mě čerstvě updatovaní kubunťáci, už se těším :)

Verdikt: Krása není všechno.

čtvrtek 22. dubna 2010

.věci, které jsme neudělali

Před dlouhými časy jsem narazila na jednu pěknou myšlenku: "Je lepší pochybovat nad tím, co jsme udělali, než si věčně vyčítat něco, co jsme udělat jen chtěli." Čas od času mi vytane na mysli. Někdy s ní souhlasím. Jindy s ní polemizuji. Někdy mám chuť ji zaškrtit a vymýtit. Občas propadám bezbřehému idealismu a vrhám se do věcí, ale většinou si věci mnohokrát rozmýšlím a někdy se stane i to, že nemám absolutně žádnou víru v NIC a mé názory se klátí jak třtina ve větru - jen zalézt a čekat, až se bouře přežene. Omlouvá mě, že si to uvědomuju a snažím se to změnit? Nebo to prostě jen znamená, že jsem bezpátření chcípák? Nebo jsou takoví všichni? A co na to Jan Tleskač?

úterý 20. dubna 2010

.krabice pro všechny

Dnes jsem se takhle náhodně zamyslela nad tím, jak strašně jednoduše si škatulkujeme lidi, i když třeba vlastně ani nechceme. Prostě puf - a je to, seš v drzé škatuli, puf - a ty jdeš do té pro blbečky. A pak se jednou podíváte pořádně a zjistíte, že vaše pečlivě vystavěné, izolepou olepené, barvičkami natřené a ocedulkované krabice vám na ty lidi vůbec nesedí! No to je děs. Ale zároveň realita, protože vývoj jde neustále kupředu a to i uvnitř nás samotných, milí čtenáři.

A vy se takhle můžete najednou zaleknout i sami sebe. Pár měsíců se třeba zaštiťujete něčím, co vám v té chvíli něco ulehčuje (je jedno, jestli je to výraz smutného ema nebo neustálý smajlík) a pak vám to zničehonic upadne a vy zjistíte, že nevíte, co jste.
"Já jsem si například dnes uvědomil, že v některých situacích jsem děsně stydlivý :) a celkem mě to děsí, protože k tomu nemám manuál a nemohu tedy udělat RTFM jako vždycky... a ROFLem se všecko taky řešit nedá a KILLem už vůbec." :)


Nuže, dobrou noc. A na závěr ještě jeden LOL textový (nesouvisí vůbec s tímhle textem, ale to víte, ty ajťácí...):

lama@desktop:~$ man sex
No manual entry for sex


pondělí 19. dubna 2010

.brněnské čajování

Když si chci s někým popovídat, případně se úplně vypnout s nějakou knížkou a něčím dobrým na chuť, často se v poslední době obracím od kofeinů a alkoholů k čajům. Při mé poslední čajovací session mě napadlo sestavit článek, v němž bych doporučila několik míst, kde se občas ráda vyskytuji; zde tedy je pár tipů pro různé nálady. Brno only.

.dobrá čajovna na římáku
Františkánská 6, kousek od Hlavního nádraží, web
Poslední dobou jedna z mých nejoblíbenějších veřejných prostor. Na netu se sice můžete setkat s různými názory, ale já jsem zde vždycky měla štěstí na velmi příjemnou a kompetentní obsluhu. Čaje i vodní dýmky, které jsem vyzkoušela, byly výborné a navíc nabízejí různé dobrůtky, jako je třeba pita se sýrem a olivami nebo muffiny s kusy čokolády. Cenově je to tam takové, no, prostě v centru. Na fotce to vypadá celkem ošuntěle a vlastně to tak i skutečně je - místnosti jsou prostorné, ale temnější, přeplněné spoustou polštářků a různých blbostí, které dokreslují typickou atmosféru. Hodně se mi líbil jejich výběr hudby, od jemného klavíru přes Suzanne Vega až po Mrtvou nevěstu. Místo, kam se řeči o Fejsbůku opravdu nehodí, ale s radostí tam vezmu jakkoli šílené přátele :)



.starý dvůr
Mendlovo náměstí 11, web
Další místo, kde se dá skvěle posedět, popovídat a hodit se do klidu. Tato světlá tišší prostora je vlastně soustavou tří propojených místností, sednout si zde můžete hlavně na různá starodávná babičkovská křesílka ke stolečkům a skříňkám s ohmatanými knihami. Spíše než typická čajovna je to spíš takový domeček, seskládaný ze spousty krásných starých věcí. Čajový lístek a nabídka papání je poněkud chudší než v předchozím případě, ale všechno bylo vždycky moc dobré, žádný fail :) a ceny jsou také nižší. Obsluha je diskrétní a milá a v létě vám umožní posedět i na prosluněném dvorku. Kompletně nekuřácké a dle upozornění na dveřích vám zvonící mobil rozmlátí palicí :)



.modrá čajovna
Jiráskova 55, kousek od Konečného náměstí, web (poněkud dlouho se načítá, neboť OMG fotky!)
Větší suterénní prostor, kterému vládne temnota a kouř. Ideální pro srazy více osob, všichni si lehnou přes sebe a je hotovo. Skromnější vybavení, žádné blbosti na zdech. Mým posledním objevem zde byl výborný černý čaj "Noc v Káhiře" s vůní pražených mandlí (no, možná tam byla trocha cyankáli :)). Pozitivní je, že tam celkem často potkávám známé, negativem ovšem je, že "ve špičce" někdy obsluha opravdu trošku nestíhá, což je škoda (na zákaznický servis začínám být trochu citlivá, hehe). A v zimě je v tom sklepě docela chladno. Hodnocení trochu slabší, ale stejně tam semtam ráda zajdu.



.chajovna
Dominikánské náměstí 6/7, "Zadní trakt", kousek od Špalíčku, web
V tomto velmi známém podniku se dnes už moc neobjevuji, ale protože to byla úplně první čajovna, kterou jsem v Brně navštívila, sluší se ji zmínit. Díky svému fikanému umístění kousek od multikina je stále přecpaná návštěvníky. Není se čemu divit - nabízí několik různě stylizovaných místností (čínskou a japonskou místnost se stolky či polštářky, "umělecký" koutek s knihovnou, intimčo v šeru i zdobnou kuřáckou místnost) a rozmanitý výběr čajů ze všech koutů světa. Kromě přelidněnosti mi však vadí jeden takový plíživě se navracející pocit, že obsluha jednoduše , že zákazníků bude vždycky hodně... je to takové pomalejší a ta Dátá Masala už není, co bývala... a nebo to je jen tím, že jsem už stará? :( ... Prostory jsou ale velmi reprezentativní, pokud chcete někoho ohromit, tak šup do toho. V temných koutech se můžete klidně i osahávat, zavírají až v jedenáct.


Pokud je vám čajové téma blízké nebo máte pocit, že jsem neprávem opomněla nějaký váš oblíbený koutek, doporučuji následující odkazy:

VoMa - Čajovny v Brně: recenze čajoven, kavárniček a různých alternativních podniků po Brně
Mozek - Čajovny v Brně: rozsáhlejší recenze a zkušenosti s čajovými a "esoterickými" podniky včetně cen a osobních dojmů. Zajímavé.

Fotografie, použité v článku, jsem si bez jakýchkoli nároků a snahy o vznik škody vypůjčila přímo z webových prezentací zmíněných čajoven.

neděle 18. dubna 2010

.překvapení nemusí být vždycky špatná věc

Já vám nevím, ale roste ze mě strašnej cynik. Potkávám lidi, které jsem mnoho let neviděla a uvědomuju si, že mezi mnou, kterou znali dříve a mnou, kterou uvidí dnes, je velký rozdíl.

Samozřejmě, základní rysy zůstávají. Pořád jsem ten, kdo při mluvení strašlivě gestikuluje, vymýšlí absurdní hovadiny, kreslí divné věci a někdy se s tím i chlubí, ale ten cynismus, co ve mně roste s věkem (fuj, to zní hnusně) vede k tomu, že už od lidí nic extra nečekám a tak se ze mě vytrácí taková ta nevinná dychtivost. Ani nevím, kdy jsem ten pocit naposled měla. Je to takové to natěšené s velikýma očičkama, co je zvědavé na všechno (neplést si s mrkací panenkou, která za maskou naivity schovává ostré zlo, to je něco jiného). Já už prostě nějak zvědavá "na ten život" ani nejsem, aspoň ne programově - co ke mně přijít má, to přijde. Dobývat věci a informace z lidí násilím nemá smysl. Stejně se dozvíte hlavně to, co nedokážete zpracovat...

A víte, co je nejlepší? Když vás pak ve vaší pochmurné pasivitě překvapí něco, co jste opravdu nečekali. Třeba když vám kamarádka donese jako dárek krásný drahokam. Když vyjde sluníčko a je zatraceně krásně. Nebo vám někdo zničehonic řekne, že mu připadáte jako hrozně zajímavá osobnost. Nebo zjistíte, že mezi klacky a hovady se ještě stále vyskytují gentlemani, kteří vám půjčí bundu, podrží dveře a zaplatí pití. To se dneska už fakt nevidí, kam jsme to došli, sakra?... Anebo se dozvíte, že pro vás - ano, extra spešl pro vás! - babička udělala svou luxusní kokosovu roládu. To mi připomíná, že se musím vzbudit a jet si ji k ní sníst. Čas na chvíli opustit svět fejsbuků, nojbuků, matrixů a koncovek RJ45 a vrátit se o pár desítek let zpět tam, kde jsme ještě existovali vždy pouze v jediném bodě v čase a prostoru a nikoho by nenapadlo, že to jde i jinak.

sobota 17. dubna 2010

.press any key!

Dnes jsem po relativně dlouhé době vyrazila s kolegy na pivo do hospody. Ještě pod vlivem si uvědomuju pár věcí. V každém případě mám po týdnu konečně zas celkem dobrou náladu, dobře já.

Taková klasika je, že toho strašně moc melu. To teda i normálně, ale s pivem je to ještě horší. Napadlo vás někdy, že kecáte strašný sračky? Nebo, že připadáte lidem děsiví? Já na to myslím stále, prakticky obden. A prosím, dnes mi jeden (skoro dva) člověk sdělil, že jsem zajímavá a přitažlivá, ha! Z toho vyplývá, že naše vidění sebe sama je často poněkud v nepořádku (zvláště když máme pivo, ale klidně i bez něj. Jestli ono to není pokažený.) Samozřejmě, ve střízlivém stavu bych to nepřiznala, ale tyhle věci vždycky fakt potěší, tedy myslím tím ty pozitivní odezvy samozřejmě, ne ty blbý kecy :)

A souvisí s tím také další drobek z autorské kůlničky, který chci zveřejnit, a to narozeninové přání, které ode mě dostal aranimas - a jelikož vlastním jednu jedinou skoro ostrou fotku, kterou jsem vycvakla v den, kdy přání dostal, tak se pochlubím. Kdo trochu přičichl k ajtý a lamerovi, se možná i zasměje. :)


Jsem ještě trochu alkoholovatej a tak napíšu další dva smajlíky, zatím si ten nával vesela užijte a dobrou :) :)

čtvrtek 15. dubna 2010

.naše staré hodiny bijí čtyři hodiny

Pokud jsme v předchozím článku propadali trudnomyslnosti, musíme si v dalším naservírovat trochu toho vesela. Místo chaosu též bodne trocha skutečné kultury, abychom nerostli jak dříví na internetu.

O existenci divadelních her Járy Cimrmana v knižní podobě jsem nevěděla až do chvíle, než jsem o ně doslova zakopla v knihkupectví přímo v centru Brna a dnes mohu hrdě říci, že poslední tři knihy, které jsem nedávno přečetla, pocházejí právě z pera tohoto nedoceněného autora. Kromě mého oblíbeného Vyšetřování ztráty třídní knihy doporučím zejména Hospodu na mýtince nebo Akt.


Také letos je tomu sto let, co se Jára Cimrman narodil.
Díky matrikáři IV. vídeňské farnosti Franzi Huschkovi, který prováděl většinu zápisů ve stavu opilosti, nelze dodnes s jistotou říci, zda se manželům Marlén a Leopoldu Cimrmanovým narodil synek v mrazivé únorové noci roku 1857, 1864, 1867 či 1892. Matrikářův nejistý rukopis připouští i rok 1893. Takže i v příštím roce tomu bude sto let, co se Jára Cimrman narodil.

Jeho stopy nacházíme v nesčetných zemích téměř všech světových kontinentů:

  • Americké vládě předkládá projekt Panamského průplavu včetně libreta stejnojmenné opery.
  • Reformuje haličské školství.
  • S hrabětem Zeppelinem konstruuje první vzducholoď s tuhou konstrukcí ze švédské oceli a s gondolou z českého vrbového proutí.
  • Jako anarchista vyhoštěný z Německa nese si v osobních dokladech záznam "strůjce nepokojů", což vede švýcarskou firmu Omega k nabídce, aby zdokonalil setrvačník dámských hodinek Piccolo. Zároveň v těžkých podmínkách tamních Alp zavádí (a po nějaký čas také vykonává) funkci porodního dědka.
  • Zkoumá život polárních Samojedů a na útěku před vyhladovělým kmenem Mlasků mine Severní pól o pouhých sedm metrů.
  • V Paraguayi zakládá loutkové divadlo.
  • Ve Vídni kriminalistickou, hudební a baletní školu.
  • Vede obsáhlou korespondenci s G. B. Shawem, na níž bohužel zarputilý Ir neodpovídá.
  • Vynalézá jogurt.
  • Nezištně pomáhá řadě světových velikánů: manželům Curieovým nanosí do sklepa na vlastních zádech pětačtyřicet puten smolince, prof. Burianovi asistuje při prvních plastických operacích, Edisonovi předělá pupík na objímce jeho první žárovky, Eiffelovi sežene podnájem, Čechovovi pochválí knihu povídek a pohnojí višňový sad.

.speak .hear .see

Domnívám se, že filozofie už tu bylo víc než dost. Vítejte tedy (ehm, zas jednou) v autorské kůlničce. To by jeden nevěřil, kolik škaredých odlesků může mít fotka obrázku, nakresleného černou propiskou na obyčejném papíře. I přes svůj velmi pozitivní vztah ke svému minoritnímu operačnímu systému nemohu neutrousit jedno přisprostlé slůvko. Fuck, opravdu by se mi líbilo, kdybych někdy rozjela ten zatracenej scanner.


Ano, má to být černý; ne, nemyslím, že existuje něco jako emo, stejně jako by neměli existovat muži v růžovém tričku; ne, žádný lak na vlasy vám nezajistí účes ženy uprostřed; ne, na žádném obrázku nejsem já ani žádný můj rodinný příslušník; ano, samozřejmě, že jsem blázen a ujíždím si na velkých očích, taky mě za to zamlada ve výtvarce pěkně fakovali; ano, opravdu se mi záhadně líbí začínat nadpis článku a vůbec všecko tečkou a následně malým písmenkem a věřím, že to jednou bude v literatuře či jiném uměleckém směru náležitě oceněno, i když teď to spíš vypadá trapně jako nějakej skrytej adresář, ale on to asi bude nějakej skrytej adresář, pravděpodobně s určitým druhem filozofie v obrazech (#lol). Taky bych mohla připojit třeba koutek poezie, ale možná radši ne. Možná radši připojím nový tag na b.

Mimochodem, že je hrozně zajímavé, jak dokáže být první dojem zavádějící a matoucí?

úterý 13. dubna 2010

.be offline

Život přichází v různých fázích, nebo, lépe řečeno, v určitých cyklech. Stejně, jako se opakovaně vracejí jednotlivá roční období nebo doby ledové, vracejí se také zapomenuté staré sny, staré lásky i staré touhy.

Ve světě, kde je cokoli k dispozici a všechno neustále zářivě online, se člověku musí někdy vracet také touha se občas absolutně vypnout. I "obyčejný" stres v zaměstnání nebo vyčerpávající množství lidí, kteří s vámi chtějí v dobré vůli komunikovat, můžou spustit samotářskou potřebu se na moment někam zahrabat, nevidět, neslyšet a zůstat pouze se svými myšlenkami.


Osamělých a tichých míst je ale zoufale málo, ubývají každou vteřinou, stejně jako nedotčené lesy. Kam se hnete, tam se náhodně objevují dvojnožci. Nemusí na vás nutně hovořit svými slovy nebo činy, i pohledy vám sdělují informace. Vybavuji si teď jednu starou zříceninu, kde se dalo za úsvitu kouzelně osamoceně sedět s kytarou nebo skicákem. À propos, tužka a papír... Dnes skoro zapomenutá, avšak univerzální technologie, která dovoluje cokoli popsat či vykreslit - "offline".

Je fascinující, jak velké procento lidí se kupříkladu v čajovně nebo na hradbách Petrova dokáže bavit hlavně o tom, co dneska dělali na Facebooku. Ano, každý, ať žije, čím chce - to je zatím ještě naším neotřesitelným právem. A já přiznávám, že jsem internetový maniak na celkem vysoké úrovni. Ovšem, přebytek čehokoli musí zákonitě způsobit nedostatek na straně opačné. Množství technologické dokonalosti spouští touhu po lese. Přebytek peněz může vést k nedostatku smyslu života nebo sebe sama. A záplava dojmů někdy vyvolává chuť být sám. Je to logické. Ve chvíli, kdy nemáme čas vnitřně zpracovat své pocity a vyrovnat se s nimi, začne všechno ostatní klouzat jen tak po povrchu.

Není špatné být někdy offline. Tma, tečka, ticho, svíčka. I to je jen dočasný, i když někdy velmi zdlouhavý cyklus. Protože všechno, opravdu všechno má svůj čas.




ta slova jsou cítit pod vrstvou okolního smíchu
a v noci se mi vrací, když bdím ve svém vnitřním tichu

(c)

neděle 11. dubna 2010

.zajímavé hudební tipy: If These Trees Could Talk - Above The Earth, Below The Sky [2009]


Hudbu mám - vzhledem k jejímu množství a rozličným náladám - tendenci řadit jako tu, co mě zajímá a tu, co mě nezajímá. Vím houby, co je post-rock a podobné poslední dobou velmi populární škatulky. Nejblíže k tomuto tématu jsem asi zatím přičichla jen díky francouzským post-rock-skoro-blackmetalovým Amesoeurs, kteří se bohužel rozpadli po první desce. If These Trees Could Talk mají ale šanci zaujmout i lidi měkčího zaměření. Jejich album o slunci a zemi je originální a poutavou směsí rockové razance a posmutnělé jemnosti. Instrumentální materiál pokrývá celé tři čtvrtě hodiny, mezi stromy nezazní lidský hlas ani jednou. O to víc máte možnost soustředit se na prvky hudby samotné - je přemýšlivá, introspektivní a přitom tak trochu znepokojivá.

Jako jednu z "podobných kapel" mi Last.fm uvedlo God Is An Astronaut, které taky neznám, ale drahé přítelkyni/dceři Sym při té zmínce zasvítila očka a tento článek tedy věnuji hlavně jí :)


Ochutnávka:

sobota 10. dubna 2010

Klíčová slova za 1Q 2010

Vtipnou "řetězovku" pojednávající o klíčových slovech, zadávaných do vyhledávačů, zveřejnil loni apin na svém kekelu. Struktura je jedoduchá a logická, ale některé výrazy vás dostanou do kolen. Jelikož jsem na blog začátkem roku umístila počítadlo, které vytváří statistiky přístupů, mohu se již dnes pochlubit několika skromnými úlovky a hrdě nést dál jeho odkaz. Těším se ovšem na další díly...


zajímavá hudba - to zde rozhodně najdete, pravděpodobně i tu nezajímavou
premeny metalovej hudby - ukazuje rovnou na článek o The Gathering, krása. O tomhle tématu asi ještě něco napíšu... a asi ten titulek ukradnu
carbon based lifeforms world sleepers - tohle mi lichotí, jen škoda, že to přišlo z maďarského googlu :)
jen ruzova muze bit - omfg, proč ji bije
mint xfce čeština - v Linuxu Mint je čeština podle mintBlogu k dispozici uz od října 2008, matoucí může být jen chování nekterych live verzí, které se občas odmítají počeštit, ale při spuštění instalatoru dostanete vybrat ze všech dostupných jazykových verzí. Jak se systém chová s XFCE, netuším, ale pochybuji, ze to má na jazyk vliv.
flashka spam - jo, návodů, jak dostat spam na flashku, je tu spousta
hudba ajtů - myslím, že i ajtové mají vlastní hudbu, ať už je to kdokoli
bit rionka - kolik bitů asi mám, myslím, že už to pozvolna začínají být megabyty a to ještě šetřím obrázky
hustodemonsky krutoprisne trpaslik - sakra, někdo šel najisto
červený trpaslík krutopřísný - do háje, najisto jich šlo víc
chlapec miluje parasutismus - good for him, ale opravdu nevím, jak se dostal sem... evidentně volným pádem :)

pátek 9. dubna 2010

Live Easy Debian: záložní svět v kapse

Vlastně ani nevím, proč jsem začala hledat zrovna Live CD Debianu. Tato rozšířená linuxová distribuce, která patří mezi nejstarší vůbec, totiž ve své původní podobě žádnou živou verzi nenabízí. Nicméně, pokud zagooglíte, narazíte na zajímavou variantu Live Easy Debian, jehož tvůrcem je Čech.

Je tu další pátek a s ním druhý díl mého komicky-naučného seriálu :) Live Easy Debian je linuxová distribuce, která se primárně nabízí jako záložní systém dostupný na flash disku. Jako jeden z hlavních kladů uvádí možnost trvalého uložení uživatelských dat v adresáři /home, která jsou po dalším spuštění opět k dispozici. Musím říct, že tohle smysluplné a logické využití prostoru na větší flashce mě nadchlo, protože nabízí možnost mít na disku plně funkční uživatelské prostředí i se staženými soubory a prakticky kdekoli nabootovat a pracovat. Pochopitelně, že to už "mají" i někde jinde, prý existuje i podobná funkcionalitka pro Ubuntu, ale zatím jsem ji nezkoušela.

A jak se cítí zážitkuchtivý uživatel po nabootování LED? Startuje-li na starším kousku hardwaru, bude potěšen. Systém obsahuje nenáročné prostředí LXDE a jeho reakce jsou tedy velmi pohotové. Samozřejmě to poznáte na vzhledu - neurazí, ale žádné efektní vychytávky nečekejte. Ale jak víme, u hlubších vztahů na samotném obalu tolik nezáleží :)



Live Easy Debian je postaven na vývojové větvi testing a vyznačuje se rozsáhlou podporou hardwaru. Prostředí je díky autorovi Marku Kočvarovi lokalizováno do češtiny (až na pár detailů). Propojil jej jednoduchou filozofií "na každý úkol jeden program", což eliminuje výskyt všech těch kravin, které nikdy nepoužijete. Na druhou stranu to vede k tomu, že máte například pro úpravu obrazu k dispozici pouze Open Office Draw, což člověku může nabourat jeho léta nehybné, zatuchlé návyky. Fail!

S tím souvisí i moje drobné dobrodrůžo při snaze poskytnout screenshoty k tomuto článku :) Po zjištění faktu, že tlačítko Printscreen neprintscreenuje, jsem se zcela ubunťácky vrhla do menu, abych zjistila, zda tam náhodou není nějaký nástroj pro snímání obrazovky. Nebyl. Ale jak jsem již kdysi uvedla ve svém úplně prvním vstupu, UTFG N00B! Internet nabízí spoustu informací na téma jak udělat v linuxu screenshot. Pomáhá mi prográmek scrot. Během pár sekund se pomocí aptitude nainstaluje (USB flashka instalaci dovoluje, skvěle) a snímky obrazovky sejmu pouze odentrováním příkazu scrot, který ukládá výsledek automaticky v .png do /home. Sice to znamená, že na každém obrázku budu prostě mít terminál, ale zároveň to rychle řeší problém.



Vzhled a chování systému k uživateli jsou od Ubuntu mírně odlišné, řekla bych standardně debianovské :) Vzhledem k tomu, že mám v zaměstnání k dispozici cosi trošku podobného, neměla jsem s ovládáním žádné problémy. Najdete zde webový prohlížeč Iceweasel - fork Firefoxu, zařazený do distribuce po vyvrcholení sporu mezi vývojáři Debianu a Mozillou. Iceweasel je s FF plně kompatibilní, ale neměl by obsahovat proprietární moduly. K dispozici je přehrávač VLC player, IM klient Pidgin a kromě Open Office nástrojů také jednoduchý textový editor Leafpad, který mi nostalgicky připomněl notepad ve widlích. Autor živé distribuce na plochu umístil také dvě ikonky pro ty, kdo by si po spuštění potřebovali nainstalovat microsoftí fonty a Adobe Flash.

Funkce trvalého ukládání dat je defaultně aktivní. V kořenovém adresáři se nachází archiv .gz, do něhož se při vypnutí ukládá celý obsah domovského adresáře a po startu se opět zpřístupní. Je to šikovné. A Network Manager si pamatuje i heslo k wi-fi. Co LED nezvládá ani neslibuje, je ukládání nainstalovaných programů, jako je právě zmíněný scrot, no... evidentně se neinstaloval do /home :)

V Live Easy Debianu platí více než v kdejakém jiném livku, že UTFG a terminál rulezz. I když je prostředí jednoduché a jakoby podobné Windows, právě kvůli chybějícím znalostem a proprietárnímu software po startu může být BFU uživatel v pasti. Jako záložní systém na flashku mi to ovšem přijde luxusní. Závěrečné hodnocení tedy bude záležet na tom, z jakého úhlu se člověk podívá.

Verdikt: Začátečník si půl tučňáka odstraní, profík naopak přidá.

středa 7. dubna 2010

"Nevím, co v tom je, ale fakt mi to chutná!" :)

Sedmého dubna v patnáct hodin kolem roku 2010 jsem pociťovala opravdu intenzivní touhu napsat do blogísku, že celej den stál za dvě hovna s přehazovačkou. Ale po třech hodinách, strávených ve ztichlém rohu čajovny s tužkou, papírem a několika smyslovými požitky se divnověci odsunuly do pozadí, dobrá práce! Shrnu to tedy ve čtyřech význačných bodech:

  • Vodní dýmka
  • Čajík
  • Cimrman v knižní podobě (tímto díky za inspiraci pro prvních osm slov, Mistře! chacha)
  • Soundtrack z Mrtvé nevěsty
(Ty dva "domácí" čokoládovo-něco-jablečné muffiny, co mi dala zdarma slečna u pokladny, abych je otestovala, páč je ještě nikdo neochutnal, jsem do toho nepočítala, ale taky šly :))



"We have just what's in our fantasies.
And... also the Universe."
(c)

úterý 6. dubna 2010

Co mě baví na Twitteru

Musím říct, že bych všechny ty internety někdy nejradši zakázala. Člověku to jenom žere čas a čím víc se snaží vytvářet "hodnotný obsah", tím víc je mu jasné, že to nemá cenu!

Jedné věci jsem zůstala ušetřena - nemám Facebook. Nemá mi co nabídnout. Na druhou stranu mě začal bavit Twitter právě kvůli té rychlosti, krátkosti a neuchopitelnosti, které jsou jeho kladem i záporem. Ze začátku jsem se tam zaregistrovala jen proto, abych sledovala tweety pár pro mě zajímavých osobností, ale dneska už čtu i spoustu lidí, kteří jsou stejně obyčejní jako já.

A to je na tom právě dokonalé. Na Twitteru totiž neexistují žádné společenské třídy. Sledujete své oblíbené hudebníky, redaktory internetových magazínů i své kamarády, jak venčí psy, chlastají a říkají WTF! na aktuální články. Skoro všichni se oslovují "ty", s vykáním jsem se skoro nesetkala (jen v té angličtině to mají jedno).

Samozřejmě, nemusíte tam vytvářet žádný hodnotný obsah. Můžete klidně všechno jenom označovat tagem #ololol a občas svým návštěvníkům zprostředkovat chytrý výrok někoho jiného (retweet). Je to čistě váš prostor, kde sledujete jen ty, co vám přijdou zajímaví a klidně i smažete, co jste vlastně nechtěli říct. V podstatě je jedno, co si o vašich spamech kdo myslí. Dynamické médium žije zcela vlastním životem.

Nicméně, nesouhlasím s názory, že mikroblogovací služby časem vytlačí klasický blog. Lidé budou vždycky chtít sdělovat i své dlouhé a rozvětvené teorie, které by se jim do 140 znaků nevešly. Na Twitteru je pak ideální zveřejnit alespoň odkaz na článek, kdyby někdo chtěl. Pokud vám tedy hladoví RSS čtečka, sledujte i virtuální drobečky! Kdoví, pod kterým z nich se bude schovávat celé prase.

neděle 4. dubna 2010

.anketa: Jaký máte OS?

Dnes jsem definitivně ukončila anketu, která se v uplynulých týdnech dotazovala na váš aktuální operační systém. Pokud jste stejně slepí jako já, možná se vám bude hodit textový výpis medailových pozic na tomto blogu:

1. Ubuntu 9.x - 10 hlasů (43%)
2. Jiný (Linux) - 5 hlasů (21%)
3. Windows 7 - 4 hlasy (17%)




Vysoký linuxový podíl je samozřejmě příjemná věc, ale je to ovlivněno hlavně zdrojovými weby, z nichž sem lidé chodí. První odkazy vůbec jsem umístila na několik mých oblíbených (také linuxových) blogů, další je na ubunťáckém fóru a teprve nedávno jsem se updejtla na twitteru, kde jsem dříve uváděla jako homepage svůj úplně první, velmi tematický web.

Třiadvacet hlasů je fajn číslo, všem včetně své milé sestry za ně děkuji! :) Doufám, že se podobně akčně zapojíte i do nové ankety na podobně kontroverzní téma, heh :D

sobota 3. dubna 2010

.zajímavé hudební tipy: Carbon Based Lifeforms - World of Sleepers [2006]


Jedním z mých nejzajímavějších hudebních objevů poslední doby (vlastně je to teprve několik hodin) je švédský hudební projekt Carbon Based Lifeforms. Žánrová zařazení tvrdí, že se jedná o psychill, ambient, downtempo... Mě na nálepky neužije - zaujala mě hlavně ohromná, až vesmírná hloubka tohoto materiálu. Jeho poslech je téměř jako nějaká zvláštní forma meditace. Vznik i zánik života leží ve vaší dlani. Pokud jste někdy měli pocit, že existuje něco mezi nebem a zemí, tato hudba je pro vás - protože tohle je to něco.

pátek 2. dubna 2010

Linux Mint: ideální systém pro zelenáče

V rámci své výzkumné mise nazvané "Čtyři distra a jedna flashka" jsem se v uplynulých týdnech nořila do několika linuxových distribucí, které nabízejí možnost bootování z LiveCD (nebo v tomto případě z LiveUSB). Prvním z těchto pokusů byl Linux Mint, distribuce vycházející z Ubuntu. Mint bych bez váhání doporučila i úplně nezkušeným uživatelům. Pro přechod z Windows se hodí hlavně kvůli multimediální podpoře a podobné logice uspořádání.

Musím uznat, že kdybych na něj narazila loni v prosinci poté, co mi ze záhadného důvodu selhal systémový disk, Mint by nejspíš putoval právě tam, kde mám dnes svoje Ubuntu. To v základní podobě nepodporuje nesvobodné formáty (například .mp3) a vybavuju si, jak jsem první dva dny nechápala, co s tím :) Běžný uživatel samozřejmě potřebuje, aby to všechno šlo už samo! A Linux Mint mu většinu poskytne už po prvním startu. Stejně jako hudba šly hned spustit i filmové soubory. Na webu automaticky funguje flash, zradilo mě pouze youtube a to mělo beztak nějakou spojitost s tím, že mnou testovaný Mint byl 'zastaralé' verze 6 (Felicia, vydána 12/08), zatímco dnešní nejaktuálnější verze nese číslo 8 (Helena 11/09) a na cestě je devátá (Isadora, plán na 05/10).

Po startu systému budete přivítáni jednoduchým prostředím laděným do světle zelena; co jsem ale nepochopila, bylo, proč jsou okna naopak barvy šedomodré, nelíbí se mi a mám dojem, že se to k sobě nehodí :) Pro účely testu jsem se v tom lehce povrtala, takže na dalším screenshotu už najdete zelenou, kdo by to ode mě čekal :)



Potěšilo mě okamžité rozpoznání Wi-Fi nesmyslu (celkem dlouho jsem si myslela, že už to dnes je i u Linuxu pravidlem, ale pak jsem potkala systém, který s tím měl dost problém, o tom potom) a v terminálu mě přivítaly náhodné citáty, tzv. fortunes. Na obrazovce je defaultně pouze jeden dolní panel, což je pro lidi "po přechodu" jednodušší akceptovat, ale musím přiznat, že mně ten horní chyběl a několikrát jsem tam poslepu klikala, páč návyk je zlo. Zatímco v Ubuntu najdete tři hlavní tlačítka Aplikace, Místa a Systém, Mint má pouze jedno hlavní menu s okénkem pro vyhledávání. V tomto menu jsou nástroje sdruženy do tzv. Ovládacího centra, podobně jako u WinXP. Zde návštěvník najde nejen klikátka pro přizpůsobení barviček prostředí a zobrazení koše na ploše, ale i informace o síti a hardwaru či možnost zpřístupnit účet root.



LiveCD nabízí širokou škálu softwaru shodnou s Ubuntu a navíc množství rozličných Mint Tools. Správce softwaru má název MintInstall, ale instalace aplikací může probíhat i pomocí nástroje Synaptic. Instalace systému z livka na disk je také zcela shodná a velmi jednoduchá, takže návštěvník nemusí vidět z příkazové řádky ani kurzor, nechce-li.

V základní verzi Linuxu Mint najdete desktopové prostředí GNOME, ale existují i verze obsahující KDE, Xfce a Fluxbox. Jediné, co mi trochu dělalo problém, bylo rozpoznání monitoru, nejprve jsem měla všechno šouplé o kus doleva a pak jsme se dostali na záhadné rozlišení 1400x1050 px, ale to jsou detaily spojené pouze s live verzí a po instalaci zmizí, což se mi již u Ubuntu osvědčilo. Jiné problémy veškeré žádné. A jestli bych systém doporučila i úplným lamám? Bez obav. Vše se dá naklikat a ASCII Tux je v základní výbavě. OS ideální k tomu, aby nic netušící BFU konvertovali k Linuxu :)

Verdikt: Jednoduché a použitelné i pro lidi bez zkušeností.

.o životě a vůbec

I přes silnou vrstvu každodenního cynismu se občas objeví situace a lidé, díky kterým mám na okamžik pocit, že všechno má v životě smysl a význam. Někdy toto poznání přichází velmi klikatými cestami. Pokud existuje něco jako karma, lze předpokládat, že i všechny složité životní situace nám mají něco dát. Je to neférové, hnusné a má to svou zvrhlou vnitřní logiku. Každý z nás má svůj "boj", některé z nich jsou opravdu divné a velmi bolestivé. Některé můžete cítit, i když jste pouze pozorovatelem. A nejvíc nefér na tom je, že kromě lítosti (o kterou opravdu nikdo nestojí) nemůžete dělat vůbec nic. Anebo ano, můžete dělat, že věci nevidíte; mimochodem super zkratka do pekla.

Přemýšlím, co se mi vesmír snaží naznačit, co se mám naučit a co pochopit. A uvědomuju si, že mám zásadní problém s vyjadřováním; popíšu vám jakoukoli blbost, ale v okamžiku nabitém silnými emocemi neumím své pocity zformulovat. Vnímání dnes totiž není nutné, potřeba je akčnost a efektivita. Nelíbí se mi tu. Asi se půjdu zbláznit.

BTW: Pokud máte pocit, že tento text nic neznamená... well, asi opravdu nic neznamená.
Ale možná že jo.

čtvrtek 1. dubna 2010

Úterý v tom okamžení, táta přijde z roboty

Dnes jsem paní doktorce oznámila, že bych už fakt měla jít do práce :) a naštěstí souhlasila :) Takže v úterý se opět zapojím do pracovního procesu, to bude řiť. A fail. Jenom doufám, že se nestane nějaká strašná věc, třeba abych nepřišla do práce a nezjistila, že už ji nemám, atd. Pesimismus je jen taková zvrácená forma idealismu. FTW!

Prokletí prefabrikovaných blogísků

Je tu první apríl. A já trpím. Smysl pro stylistiku, stylizaci nebo kýho výra se mi v hlavě mlátí se snahou vytvořit tzv. přístupný web. Buď můžu mít na konci řádků osamocená písmenka "i" a "k", nebo můžu vypadat v RSS čtečkách jako lama s rozházenými řádky. A teď si vyberte.

Problém je v tom, že doleva zarovnaný řetězec textu se v editoru pro blog zalamuje, jak se mu chce. Ani mód "justify" (ten čtvrtý, zarovnaný) to nějak moc nespravil. V češtině mi před mnoha lety vtloukali do hlavy, že ne, na konci řádku opravdu nemůže být osamocené jedno písmenko. Tedy například "i", "s", "k" a další. V HTML bych to normálně odsadila, třeba nějakým br (sakra, ono to funguje i v textu:)). Ale zapomněla jsem na RSS čtečky.

Jednu takovou poslední dobou používám, je to šikovnější než sledovat blogy přes Gůglovo rozhraní. Jmenuje se Liferea. Napadlo mě podívat se z ní na svůj blog a protočily se mi panenky. Díky úplně jinak pojatému rozvržení textu v prostoru jsem viděla odsazení třeba uprostřed stránky, omg, wtf.

Takže se tu vylouplo takové hezké dilema, je důležitější "víceméně subjektivní" přístup k češtině, nebo přístupnost, validita, čitelnost, logika? Přístupný web opět vyhrál. Nad sjednocením zobrazení v různých prohlížečích se potí stovky webdesignérů, mně v tomhle nesmyslu stačilo odmazat čtyři entery. Čeština jde stranou. Všichni pěkně srovnat do latě podle standardu. Je to dobře, blbě nebo nesmysl?