.překvapení nemusí být vždycky špatná věc

Já vám nevím, ale roste ze mě strašnej cynik. Potkávám lidi, které jsem mnoho let neviděla a uvědomuju si, že mezi mnou, kterou znali dříve a mnou, kterou uvidí dnes, je velký rozdíl.

Samozřejmě, základní rysy zůstávají. Pořád jsem ten, kdo při mluvení strašlivě gestikuluje, vymýšlí absurdní hovadiny, kreslí divné věci a někdy se s tím i chlubí, ale ten cynismus, co ve mně roste s věkem (fuj, to zní hnusně) vede k tomu, že už od lidí nic extra nečekám a tak se ze mě vytrácí taková ta nevinná dychtivost. Ani nevím, kdy jsem ten pocit naposled měla. Je to takové to natěšené s velikýma očičkama, co je zvědavé na všechno (neplést si s mrkací panenkou, která za maskou naivity schovává ostré zlo, to je něco jiného). Já už prostě nějak zvědavá "na ten život" ani nejsem, aspoň ne programově - co ke mně přijít má, to přijde. Dobývat věci a informace z lidí násilím nemá smysl. Stejně se dozvíte hlavně to, co nedokážete zpracovat...

A víte, co je nejlepší? Když vás pak ve vaší pochmurné pasivitě překvapí něco, co jste opravdu nečekali. Třeba když vám kamarádka donese jako dárek krásný drahokam. Když vyjde sluníčko a je zatraceně krásně. Nebo vám někdo zničehonic řekne, že mu připadáte jako hrozně zajímavá osobnost. Nebo zjistíte, že mezi klacky a hovady se ještě stále vyskytují gentlemani, kteří vám půjčí bundu, podrží dveře a zaplatí pití. To se dneska už fakt nevidí, kam jsme to došli, sakra?... Anebo se dozvíte, že pro vás - ano, extra spešl pro vás! - babička udělala svou luxusní kokosovu roládu. To mi připomíná, že se musím vzbudit a jet si ji k ní sníst. Čas na chvíli opustit svět fejsbuků, nojbuků, matrixů a koncovek RJ45 a vrátit se o pár desítek let zpět tam, kde jsme ještě existovali vždy pouze v jediném bodě v čase a prostoru a nikoho by nenapadlo, že to jde i jinak.