Kdo jsme? Co jsme? a hlavně... nejsme náhodou úplně špatně?

Poslední dobou se ke mně obracejí různé bytosti a chtějí si se mnou povídat "o životě". Ano, přesně o tomhle, o té neuspořádané chaotické změti představ a snů, na jejichž plnění jsem chtěla rezignovat a už se o tom nikdy s nikým nebavit. A že se mi to povedlo! Moc pěkně se mi to povedlo. Nadlouho. Nevidět, nevnímat, neřešit. A teď přichází jaro. I se svou létavě-tvořivou atmosférou. A já pozoruju lidi a jejich příběhy do mě pronikají.

Těžko říct, zda je to dobře, nebo špatně. Tak třeba dnes mi takový děda na zastávce sdělil, že jsme zadlužení a všechno to jde do prdele. A že máme rozmazlené moderní blbé děti (jop.) Minulý týden po cestě do práce mi zase v autobuse vykládala o svém mládí jedna stará paní. Vlastně mám pocit, že to celé začalo pánem bez prstu, ten byl první. Po něm jsem začala potkávat osamělé lidi, dávné přátele, smutné solitéry. Nejen potkávat. Vnímat.


Bůh ví, co mi to má naznačit, ale pravda je, že čím víc se pokouším světu vzdálit a uzavřít, tím víc mě tyhle projevy citu šokují a to i ze strany přátel a kolegů... Jako bych někdy fakt byla strašně stará a už mě nic nečekalo, jen práce a spousta vysmátého nadneseného cynismu. A pak někdo projde kolem a zvláštním způsobem mě nakopne, takže na chvíli vidím tu spoustu hvězd nad hlavou a vím, že mě některý z těch snů ještě čeká. Někde. Asi. Tak abych věděla.

A mimochodem... není nic lepšího než Tabasco do krku! Bolí to, ale strašně dobře! :)