.každý má uvnitř něco zvláštního

Dnes jsem se setkala s kamarádkou, kterou jsem dlouho neviděla, bývalou spolužačkou z maturitního ročníku. Přivedla mě opět k myšlence, jak jsou věci relativní a jak se někdy můžeme sami dobrovolně uvěznit v nezdravých návycích.


Je to úžasná ochotná osoba s ohromným výtvarným nadáním a krásnými dvoubarevnými vlasy. Pracuje s chemikáliemi, které si nedokážu představit, stará se o potkánky a kytky, neomdlí při krvácení a šití, přestala pít alkohol, přestavuje kus domu, plánuje rodinu. Když jí ale polichotíte, bude se vám to snažit vymluvit. Nemá ráda pozornost lidí, představa, že by promluvila před skupinou posluchačů, ji děsí. Vlastně si vůbec nemyslí, že je na ní něco zvláštního.

Já strkám maximálně tak čudlíky do počítačů, při odběrech krve se mi hned motá škeble. Když mi pochválíte nějaký kousek, pravděpodobně vám poděkuji a půjdu ho rychle zkontrolovat, abych eliminovala možné nedostatky. Zapomínám věci, které si nenapíšu, kytky mi vždycky chcípnou, nemám ráda lidi natlačené v malých prostorech a v diskuzích používám dlouhá cizí slova, která lidé nechápou. Matou mě lidské emoce. Ale snažím se věci dělat tak dobře, jak jenom můžu.

Je strašně pěkné, že si realisticky uvědomíme, v jakých oblastech máme chyby, ale ne vždycky jsme schopni se dokopat k tomu, abychom s tím doopravdy něco udělali. Je lehčí nechat se natlačit do předem určené škatule ve tvaru okolím daných očekávání. A pak z ní koukat a chcípat jako ta uschlá kytka. Vznikají tak hluboko skryté panické záchvaty a frustrace. Na tomto místě se ale hodí poznamenat, že každej má něco... Všechny úžasné ženy, které ve svém okolí obdivuji, se s tím svým něčím odvážně popraly. Složité bolavé věci mají svoje důvody, každé rozhodnutí obklopuje složitý systém plný vnitřních vazeb. Kdyby měl někdo dojem, že tento zápisek postrádá smysl, nebudu souhlasit. Je důležité být prostě "já". Nic jiného pro nás totiž nebude mít smysl, až se ze všech našich dosavadních pozitivně nabitých smyslů zničehonic stanou záporné nesmysly.


Ne, není to pesimistická úvaha o sněhu a hovínkách, naopak, celé mě to nabíjí optimismem... a mám chuť otevírat oči, začínat nové věci a oprašovat staré věci. Díky za myšlenky, Peťko!

.co na sobě nesnáším

Inspirováno článkem od MissAnarchy :)


Co na sobě nesnáším?
Nerozhodnost. Radši bych si ukousala nohu, než se vrhat bez rozmyslu do věcí a někdy to spíš škodí.
Že vždycky načnu miliardu věcí a většinu nedokončím.
Že někdy raději mlčím, místo abych se s někým hádala.
Schopnost uvažovat rozumově až chladně.
Vztahovačnost. Lítost. Občas si věci hrozně beru.
Že mám ve stresu tendence kouřit, nejíst, mlátit se do hlavy a nesmyslně utrácet.
Že jsem v partnerských vztazích pasivní. A tak vůbec nějak nepatřičná.
Že mám pořád strašnej kopr, zvlášť, když se to fakt nehodí.
Že nedokážu říkat důležité věci, i když je uvnitř cítím, protože se cítím jako takovej nějakej chladnej hnusák.
Že zbytečně často flamuju o Fejsbůkách, růžových blogískách a smyslu života, i když je mi to vlastně úplně ukradený.
Že zapomenu skoro všechno, co si hned nenapíšu.
Že jsem přecitlivělá a cítím věci, které cítit vůbec nemám. A taky neschopnost je vyjadřovat, takže mi tam pořád leží a blbě na mě čumí.
Některé blíže nedefinované kousky končetin, trupu, mozku a hlavy.
Že nedokážu pořádně šetřit na důležité věci.
Že mám mentální věk buď asi šest let, nebo devadesát.
Že jsem se nedokázala dostat na vysokou, když jsem chtěla. A že jsem to už nezkusila znovu.
Že si nenajdu čas na to, abych si zašla k rybníku, meditovala nebo napsala povídku, ale viset pět hodin na internetech a číst si o blbostech, to zas jo!

A co na sobě naopak zbožňuju?
Všestrannou, životadárnou, ujetou kreativitu. Já nekreslím, nepíšu a nevyrábím věci proto, abych vydělávala, ale prostě proto, že potřebuju a miluju ten proces růstu pod rukama.
Pocit, když čtu něco skvělého a hlavou mi protékají hromady informací.
Oči a vlasy.
Slabost pro inovaci a zároveň sklony ke konzervatismu.
Schopnost uvažovat rozumově až chladně.
Schopnost dělat některé věci prostě tak, jak chci, i když je to pro některé lidi přímo megatrn do oka.
Že jsem schopná jít skoro kamkoli sama, aniž bych to nějak řešila.
Že tu prostě od těch šestnácti tak různě přežívám a pořád to ještě zvládám.
Že si po určité době vezmu i ze škaredých věcí něco hezkého.
Že jsem odmaturovala a sehnala si několikrát za sebou práci.
Věci mezi nebem a klávesnicí.
Že sice neumím věci říkat, ale velmi dobře je cítím.
Že vidím z více úhlů.
Tričko s tučnákem.
Že umím vařit, psát, fotit, blbě kecat i skládat počítač.
Že jsem na sebe po napsání tohohle článku vlastně hrdá.

.věci v papírovém deníčku

Minulý týden jsem uklízela. Zadala jsem si za úkol odstranit velkou hromadu knížek, papírů a časopisů, co se mi objevila u postele a postupně samovolně expandovala. Při uklízení jsem narazila i na jeden z asi pětadvaceti sešitů, do nichž jsem si během školou povinných let zapisovala svoje myšlenky. Bylo to jaro 2005, jeden takový krásný lásky čas. Zachvátil mě zajímavý pocit nostalgie.

Jedním z hlavních důvodů, proč jsem pravidelného psaní nechala, byl hlavně nedostatek času, který přišel s nástupem do práce. Přetlak v grafomanské části mozku dal vzniknout například tomuto blogu. Vyjadřování svých (s)myšlenek je totiž nutnost. Danielle říká, že jde i o jistou formu psychoterapie. Letos jsem opět začala (čas od času) psát menší slohové útvary, kterým by se možná dalo říkat povídky. Velká část jich nebyla zatím nikde zveřejněna, uvidíme později, až to dozraje...

Zápisky na papír nic plně nenahradí. Papíru totiž sdělíte věci takové, jaké opravdu jsou. Narozdíl od blogu, na kterém si chcete udržet nějaký svůj "ksicht" a narozdíl od všech těch módních sociálních sítí, kde na žádné nevtipné, neznámé ani nezajímavé věci nikdo není zvědavý. Deníčky budou mít vždycky úlohu důvěrníka, toho, komu svěříme všechny ty žblechty o životě a chlapech. V povídku nebo vtipnou hlášku to můžeme přetransformovat později. Proto jsem po úklidu nechala u postele ten poslední, skoro prázdný sešit ležet. Může se někdy hodit.

Některých z Vás jsem se asi už ptala. Takže se ptám znovu: Psali jste si někdy deníček? Píšete ještě? A proč jste toho pak nechali? Vracíte se k tomu nebo si to kompenzujete jinak? A jste díky tomu šťastnější?

.muž, který se stal sluncem

Byl jednou jeden muž, klavírista, obyčejný kluk a uvnitř dobrák. Opustila ho žena a on odcestoval na vzdálenou studenou planetu, aby zapomněl. Tam mu nabídli práci jakéhosi "testera" umělého slunce. Měl za úkol fyzicky reagovat na sluneční svit - a umělé slunce reagovalo na jeho vjemy a přitápělo či ubíralo nad planetou teplotu podle toho, jak se cítil. Byl Mužem, který se stal sluncem.

Po čase si ale všiml zajímavé věci: když je mu skvěle, na planetě je příjemné letní počasí, ale když je smutný, lidé mrznou... Snažil se účelně si udržovat dobrou náladu, ale samota ho ničila a zpětná vazba v podobě mrazivé zimy začala kosit obyvatelstvo světa... "Přepadaly mě stále větší antipatie, odpor, absolutní zhnusení... a teplota klesala. Jsem slunce - a třesu se zimou."


O vědeckofantastické až pohádkové Petiškově sbírce povídek jsem se tu už zmiňovala v souvislosti s příběhem o modrých chlupech a o normálnosti, ale povídka, na kterou jsem narazila včera v noci, mě svým významem zaujala a skoro až zaskočila... Je to přece tak logické. Muž, který byl sluncem, v depresi nejen umíral vnitřním chladem, ale zabíjel tím i své široké okolí. Zažili jste někdy ten pocit bolestného odosobněného chladu? On ho znal - i autor ho znal - a s nadnesenou lehkostí bajky, eseje či pohádky vykreslil nad tou emocí příběh s dobrým koncem. Ale kdo z nás, chladných bastardů, někdy v takový "dobrý konec" uvěřil?

Chlad uvnitř je zima, která vás žere; je černá a nepomáhá ani panák, ani horká vana. Jsou lidé, kteří mají sklony k žhavé výbušnosti, blízkosti, vášnivým emocím - a pak jsou ti, kdo se snaží distancovat, zůstat neovlivnitelní, chladní, nespoutaní... Ti první v krizi rozsévají žhavou lávu, ti druzí mrznou ve své černé díře.

Umění žít s lidmi je nesmírně složitá dovednost. Vyžaduje schopnost odosobnit si situace, které by nám mohly ublížit tím, že si je vezmeme příliš k srdci, ale přitom musíme zůstat schopní se k někomu přiblížit natolik, aby nás cítil a nezůstal sám. Ten, kdo se zapomene příliš daleko od toho druhého, nakonec skutečně sám zůstane. Máte svou smutnou chladnou díru, nebo ve smutku vzplanete a zabíjíte? Možná existuje i více nuancí; tyhle znám já. Muž, který byl sluncem, nakonec našel svou lásku a jeho led roztál. Už jste byli někomu sluncem? Už jste někdy roztáli? A co šťastný konec - byl?


Úryvek textu: (c) "Eduard" Martin Petiška, Praha 1986
Obrázek: (c) Alexiuss, http://alexiuss.deviantart.com/
A dost už filozofie a knih, chce to zase nějaké počítače...

.reset obrazové paměti

Už jste někdy měli dojem, že vnímáte něčí pocity, zlomkové vjemy nebo klidně i myšlenky v obrazech? Možná to znamená, že jste blázen. Nebo také citlivý jedinec, disponující zajímavým vnitřním "skillem". Obvykle se to prolíná. A ruku v ruce s tím jdou samozřejmě pochyby a nepatřičnost. Žijeme přece v logickém světě jasných faktů, bla bla.

Bylo nebylo. Párkrát se mi takhle přihodilo, že jsem měla sen, vidinu či náhlou nutkavou myšlenku, týkající se někoho blízkého. Většinou byla s aktuálním stavem světa v rozporu. A většinou byla také naléhavá. Vracela se v krátkých intervalech jako otravný, leč nezamáčknutelný budík.

Co se týče vzpomínek a myšlenek, funguje moje paměť (pokud zrovna nemám potíž s přeplněnou RAM :)) jako databáze obrazů a vjemů - a semtam prostě takhle chytím i obraz nebo konec věty někoho jiného. S rodinou a přáteli je to běžné, u dalších lidí mě podobné přenášení myšlenek vždycky vtipně potěší. Sranda to přestává být, když mi přijde něco, co nemělo být moje.

Takto vás dokáže rozhodit například obraz cizí zrzavé dlouhovlásky, kterou osobně neznáte, ale přesto se vám vtíravě vrací do sna, zatímco netušíte, kde je zrovna váš přítel. Fakt, že jsem prostě jen magor (či jsem omylem pozřela nějaké drogy), jsem škrtla ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že je to dívčina, na kterou už x dní "intenzivně myslel" (překlad v praxi: spal s ní). Eh. What?! O asi čtyři roky později se mi tři dny za sebou zdají noční můry o kamarádovi, kterého všichni hledají, ale nacházejí jen prázdný temný byt a nějaké zatracené vyloupané platíčko prášků. Doprdele, já to ani nemůžu napsat. Víte, ono je tak strašně jednoduché zavřít oči a napsat, že jste blázen, abyste utekli vlastním výčitkám svědomí, že jste něco mohli udělat a neudělali.

Takže - už jste někdy měli dojem, že vnímáte něčí myšlenky? Připadalo vám to nepatřičné? Říkali jste si, že vám do toho nic není? Opakovali jste si, že svět chce vidět jen ty pěkné věci a o těch škaredých se nemá mluvit? Pravda je někde uprostřed. Svět rád dělá, že nevidí - ale není to tím, že by byli všichni banda zlounů. Je to prostě jen lidská bezradnost, uzavřenost a strach z komunikace. Kdybychom si byli schopni všechno otevřeně sdělit, byla by tohle docela jiná planeta. Ale litovat věcí, které jsme neudělali, nemá smysl. Jde o to, abychom se odhodlali udělat je příště. Pokud bude čas.

.ne, tohle vám nepodepíšeme

Jistá čínská společnost své zaměstnance údajně nutí, aby podepsali písemné prohlášení, že se nepokusí o dobrovolný odchod ze života a v případě potřeby vyhledají psychiatrickou pomoc. Když jsem to viděla v RSSku idnesu, zůstala jsem s otevřenou pusou zírat. Fakt netuším, co bych pověděla svému zaměstnavateli, kdyby za mnou poslal slečnu s takovým papírem. Může po vás tohle někdo žádat?

Tyto věci s vesmírem, životem a vůbec nejsou jako obvykle vůbec černobílé. Vlastně to není ani ta jednoduchá šeď. Z hlediska náboženského, ideologického, morálního i všeobecně "dnešně" společensky veselého není pěkné, abychom se sebevrahů zastávali. Je to divné, úchylné, určitě to přece musí být úplní magoři a navíc je to ošklivá věc a o takových se nemluví. Ehm, moment. Lidé, kteří přemýšlí o takových věcech, jako je dobrovolné ukončení života, jsou přece až do určitého okamžiku stejní jako my. Jen více přemýšlí, více hloubají a někdy jsou prostě mnohem víc zoufalí z věcí, které vnímají, aniž by byli schopni nalézt východisko. Často bývají velmi inteligentní, vzdělaní a citliví - a to je právě zabíjí, protože si toho nakládají více, než by mohli unést.

Okolí málokdy ví o jejich starostech a smutcích, které ústí do deprese. Deprese není smutek nad tím, že je dnes venku hnusně. Je to dlouhý, nesouvislý tok měnících se myšlenek. Zásadní problém vzniká ovšem tehdy, když si takový temnou náladou posedlý člověk nemá s kým otevřeně promluvit. Z toho lidem hrabe. A samozřejmě i z různých těžkých ztrát, nemocí, ideálů, beznadějí, lásek, smrtí.

Nezastávám se psychopatů, úchylů, drogově závislých ani sebevrahů. Jen to, popravdě řečeno, tak nějak vnímám z obou stran. Už jste se o někoho báli tak, že jste si mysleli, že zešílíte? Už jste leželi na zemi a doufali, že se nevzbudíte? Už jste si někdy uvědomili nějakou bezvýchodnou situaci z více úhlů, než z toho vašeho bezvýchodného? Jak byste mluvili na člověka, který chce utéct z tohoto světa? Ne, opravdu mu nedonesu papír, aby podepsal, že se nezabije. Tahle planeta je jeden velký boj. Ale to slunce musí sakra ráno zase vyjít, musí. Slyšíš?


(Takže pokud tam někde nahoře/dole jste, - ta moje víra je dost nepopsatelná věc, ale ano, myslím vás - tak prosím, aby někdo "hlídal" toho jednoho člověka, ať se mu nic nestane. To je asi tak všecko, nic víc snad ani nepotřebuju. Dík.)