.každý má uvnitř něco zvláštního

Dnes jsem se setkala s kamarádkou, kterou jsem dlouho neviděla, bývalou spolužačkou z maturitního ročníku. Přivedla mě opět k myšlence, jak jsou věci relativní a jak se někdy můžeme sami dobrovolně uvěznit v nezdravých návycích.


Je to úžasná ochotná osoba s ohromným výtvarným nadáním a krásnými dvoubarevnými vlasy. Pracuje s chemikáliemi, které si nedokážu představit, stará se o potkánky a kytky, neomdlí při krvácení a šití, přestala pít alkohol, přestavuje kus domu, plánuje rodinu. Když jí ale polichotíte, bude se vám to snažit vymluvit. Nemá ráda pozornost lidí, představa, že by promluvila před skupinou posluchačů, ji děsí. Vlastně si vůbec nemyslí, že je na ní něco zvláštního.

Já strkám maximálně tak čudlíky do počítačů, při odběrech krve se mi hned motá škeble. Když mi pochválíte nějaký kousek, pravděpodobně vám poděkuji a půjdu ho rychle zkontrolovat, abych eliminovala možné nedostatky. Zapomínám věci, které si nenapíšu, kytky mi vždycky chcípnou, nemám ráda lidi natlačené v malých prostorech a v diskuzích používám dlouhá cizí slova, která lidé nechápou. Matou mě lidské emoce. Ale snažím se věci dělat tak dobře, jak jenom můžu.

Je strašně pěkné, že si realisticky uvědomíme, v jakých oblastech máme chyby, ale ne vždycky jsme schopni se dokopat k tomu, abychom s tím doopravdy něco udělali. Je lehčí nechat se natlačit do předem určené škatule ve tvaru okolím daných očekávání. A pak z ní koukat a chcípat jako ta uschlá kytka. Vznikají tak hluboko skryté panické záchvaty a frustrace. Na tomto místě se ale hodí poznamenat, že každej má něco... Všechny úžasné ženy, které ve svém okolí obdivuji, se s tím svým něčím odvážně popraly. Složité bolavé věci mají svoje důvody, každé rozhodnutí obklopuje složitý systém plný vnitřních vazeb. Kdyby měl někdo dojem, že tento zápisek postrádá smysl, nebudu souhlasit. Je důležité být prostě "já". Nic jiného pro nás totiž nebude mít smysl, až se ze všech našich dosavadních pozitivně nabitých smyslů zničehonic stanou záporné nesmysly.


Ne, není to pesimistická úvaha o sněhu a hovínkách, naopak, celé mě to nabíjí optimismem... a mám chuť otevírat oči, začínat nové věci a oprašovat staré věci. Díky za myšlenky, Peťko!