.reset obrazové paměti

Už jste někdy měli dojem, že vnímáte něčí pocity, zlomkové vjemy nebo klidně i myšlenky v obrazech? Možná to znamená, že jste blázen. Nebo také citlivý jedinec, disponující zajímavým vnitřním "skillem". Obvykle se to prolíná. A ruku v ruce s tím jdou samozřejmě pochyby a nepatřičnost. Žijeme přece v logickém světě jasných faktů, bla bla.

Bylo nebylo. Párkrát se mi takhle přihodilo, že jsem měla sen, vidinu či náhlou nutkavou myšlenku, týkající se někoho blízkého. Většinou byla s aktuálním stavem světa v rozporu. A většinou byla také naléhavá. Vracela se v krátkých intervalech jako otravný, leč nezamáčknutelný budík.

Co se týče vzpomínek a myšlenek, funguje moje paměť (pokud zrovna nemám potíž s přeplněnou RAM :)) jako databáze obrazů a vjemů - a semtam prostě takhle chytím i obraz nebo konec věty někoho jiného. S rodinou a přáteli je to běžné, u dalších lidí mě podobné přenášení myšlenek vždycky vtipně potěší. Sranda to přestává být, když mi přijde něco, co nemělo být moje.

Takto vás dokáže rozhodit například obraz cizí zrzavé dlouhovlásky, kterou osobně neznáte, ale přesto se vám vtíravě vrací do sna, zatímco netušíte, kde je zrovna váš přítel. Fakt, že jsem prostě jen magor (či jsem omylem pozřela nějaké drogy), jsem škrtla ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že je to dívčina, na kterou už x dní "intenzivně myslel" (překlad v praxi: spal s ní). Eh. What?! O asi čtyři roky později se mi tři dny za sebou zdají noční můry o kamarádovi, kterého všichni hledají, ale nacházejí jen prázdný temný byt a nějaké zatracené vyloupané platíčko prášků. Doprdele, já to ani nemůžu napsat. Víte, ono je tak strašně jednoduché zavřít oči a napsat, že jste blázen, abyste utekli vlastním výčitkám svědomí, že jste něco mohli udělat a neudělali.

Takže - už jste někdy měli dojem, že vnímáte něčí myšlenky? Připadalo vám to nepatřičné? Říkali jste si, že vám do toho nic není? Opakovali jste si, že svět chce vidět jen ty pěkné věci a o těch škaredých se nemá mluvit? Pravda je někde uprostřed. Svět rád dělá, že nevidí - ale není to tím, že by byli všichni banda zlounů. Je to prostě jen lidská bezradnost, uzavřenost a strach z komunikace. Kdybychom si byli schopni všechno otevřeně sdělit, byla by tohle docela jiná planeta. Ale litovat věcí, které jsme neudělali, nemá smysl. Jde o to, abychom se odhodlali udělat je příště. Pokud bude čas.

.ne, tohle vám nepodepíšeme

Jistá čínská společnost své zaměstnance údajně nutí, aby podepsali písemné prohlášení, že se nepokusí o dobrovolný odchod ze života a v případě potřeby vyhledají psychiatrickou pomoc. Když jsem to viděla v RSSku idnesu, zůstala jsem s otevřenou pusou zírat. Fakt netuším, co bych pověděla svému zaměstnavateli, kdyby za mnou poslal slečnu s takovým papírem. Může po vás tohle někdo žádat?

Tyto věci s vesmírem, životem a vůbec nejsou jako obvykle vůbec černobílé. Vlastně to není ani ta jednoduchá šeď. Z hlediska náboženského, ideologického, morálního i všeobecně "dnešně" společensky veselého není pěkné, abychom se sebevrahů zastávali. Je to divné, úchylné, určitě to přece musí být úplní magoři a navíc je to ošklivá věc a o takových se nemluví. Ehm, moment. Lidé, kteří přemýšlí o takových věcech, jako je dobrovolné ukončení života, jsou přece až do určitého okamžiku stejní jako my. Jen více přemýšlí, více hloubají a někdy jsou prostě mnohem víc zoufalí z věcí, které vnímají, aniž by byli schopni nalézt východisko. Často bývají velmi inteligentní, vzdělaní a citliví - a to je právě zabíjí, protože si toho nakládají více, než by mohli unést.

Okolí málokdy ví o jejich starostech a smutcích, které ústí do deprese. Deprese není smutek nad tím, že je dnes venku hnusně. Je to dlouhý, nesouvislý tok měnících se myšlenek. Zásadní problém vzniká ovšem tehdy, když si takový temnou náladou posedlý člověk nemá s kým otevřeně promluvit. Z toho lidem hrabe. A samozřejmě i z různých těžkých ztrát, nemocí, ideálů, beznadějí, lásek, smrtí.

Nezastávám se psychopatů, úchylů, drogově závislých ani sebevrahů. Jen to, popravdě řečeno, tak nějak vnímám z obou stran. Už jste se o někoho báli tak, že jste si mysleli, že zešílíte? Už jste leželi na zemi a doufali, že se nevzbudíte? Už jste si někdy uvědomili nějakou bezvýchodnou situaci z více úhlů, než z toho vašeho bezvýchodného? Jak byste mluvili na člověka, který chce utéct z tohoto světa? Ne, opravdu mu nedonesu papír, aby podepsal, že se nezabije. Tahle planeta je jeden velký boj. Ale to slunce musí sakra ráno zase vyjít, musí. Slyšíš?


(Takže pokud tam někde nahoře/dole jste, - ta moje víra je dost nepopsatelná věc, ale ano, myslím vás - tak prosím, aby někdo "hlídal" toho jednoho člověka, ať se mu nic nestane. To je asi tak všecko, nic víc snad ani nepotřebuju. Dík.)

.věci, které jsme neudělali

Před dlouhými časy jsem narazila na jednu pěknou myšlenku: "Je lepší pochybovat nad tím, co jsme udělali, než si věčně vyčítat něco, co jsme udělat jen chtěli." Čas od času mi vytane na mysli. Někdy s ní souhlasím. Jindy s ní polemizuji. Někdy mám chuť ji zaškrtit a vymýtit. Občas propadám bezbřehému idealismu a vrhám se do věcí, ale většinou si věci mnohokrát rozmýšlím a někdy se stane i to, že nemám absolutně žádnou víru v NIC a mé názory se klátí jak třtina ve větru - jen zalézt a čekat, až se bouře přežene. Omlouvá mě, že si to uvědomuju a snažím se to změnit? Nebo to prostě jen znamená, že jsem bezpátření chcípák? Nebo jsou takoví všichni? A co na to Jan Tleskač?