pondělí 17. května 2010

.strašně se mu líbila už první den, co vešla do dveří

Strašně se mu líbila už první den, co vešla do dveří. Každé ráno ji nenápadně pozoroval z rohu, nejprve jen kradmo a s obavami. Měla ten smích, který rozzáří každou nepohodu; cítil se pak o tolik radši na světě, až měl strach si tu jasnou spojitost přiznat.

Její dlouhé lesklé vlasy voněly kokosem a větrem a ještě něčím zvláštním, co vás nutilo celou noc se převalovat beze spánku a dychtit a umírat současně. Opakoval si, že tak to prostě je, je mnohem mladší a úplně jinde a stejně by si ho nikdy nevšimla, ale přesto každé ráno bloudil pohledem po desítkách židlí a stovkách hlav, aby našel tu jedinou, která zářila ve slunci, a každý pohyb její drobounké postavy byl vždy doprovázen starostlivým pohledem jeho modrých očí. Přesto se však neuvěřitelně tiše několik měsíců míjeli a nikdy spolu o samotě nepromluvili jediné slovo.

Byla by slepá a necitlivá, kdyby nevnímala toho skoro stále přítomného člověka, který se sám stylizoval do role jejího ochránce. Připomínal se ne vychloubačnými větami, ale slovy tlustých starých knih, čokoládou, uschlými lístky růží, pomocí, kdykoli byla třeba, dveřmi, které se před ní samy otevíraly. Dobře cítila pohledy lidí kolem sebe a mezi nimi i ten jeho. Kůži jí ovšem skrznaskrz propaloval pohled někoho dalšího. Strašně se jí líbil už první den, co vešla do dveří. Kdykoli ucítila jeho vůni poblíž, musela si poposednout a zapomněla celou větu. Ohromně se jí líbily jeho ruce, hlas, vtípky, kdeco! Kdyby do jejich zatuchlé místnosti někdy nahlédlo slunce, téměř jistě ho uvidí zářit jen v jeho vlasech. Když vedle něj půjde po chodbě, bude se vznášet a večer ve vychladlé posteli se bude zalykat závějí ledových slz. Tak čaruje dokonalé šílenství, tak lidi rozvíjí a zároveň zabíjí neopětovaný cit.

Nemysleme si, že nevnímal, jak tančila na špičkách, když vedle něj šla po chodbě; nebyl slepý, nebyl hluchý, tušil, že sní o tom posadit ho na kopírku, skočit mu na klín a zabořit rty do jeho vlasů. Byl to zvláštní povznášející zářivý detail každého všedního dne. Když ale po každém nabitém dni odemykal dveře svého ztemnělého bytu, jeho duši znovu a znovu objímala ledová paže vědomí, že je opravdu, skutečně, napořád, stoprocentně prázdný. Nikdo se už nevrátil, nikdy. Nemělo smysl vařit, nemělo smysl rozsvěcet. Věci padaly na zem, nebylo proč je zvedat. Po skle se valily potoky prudkého deště, stejně jako po tváři každého, komu zůstal jen postupně mizející závan vůně kdysi blízké přítelkyně, pár kdysi společných chvil, pár kdysi osobních věcí a ohromná, osamělá, nevýslovná tma.

Byla vysoká, byla nádherná, černovlasá a absolutně svá, jako vítr se kdysi zjevila a jako tajfun zase zmizela, poté, co převrátila několik životů. Někdy ji bavilo jen tak si hrát s lidmi jako s loutkami, ale několikrát to skutečně byla láska. Nebylo to tak pokaždé, jistě, že nebylo... Kdysi to samozřejmě bylo poprvé, nejvíc a doopravdy. S bílou postelí s nebesy, jahodami se šlehačkou, stovkami svíček a tisícovkami nikam nespěchajících dotyků. Se všemi mladými, nerozvitými sny, rozsypanými po louce jako moře pupenů, které čekají na první dotek slunečního paprsku. Jenže pak odešel. Nechal ji jako malou holčičku v džungli popelnic, cikánů a oloupaných činžáků, kdoví proč už nikoho tak hodného v životě nepotkala, nebo si to aspoň namlouvala. Měla jen svůj sen, svého zesnulého muže, svůj ideál, obraz, který tolik toužila vidět v jiných. A zase se to nepovedlo, utekla z toho bytu jako uhrovatý puberťák z trapného prvního rande. Někdy se cítila neskutečně stará. Potká ještě někdy někoho s očima jako nebe, s rukama, které vás pohladí i podrží, se smyslem pro humor, s láskou k literatuře, se schopností odpouštět a s hlavou ve hvězdách?

Míjela lidi, ani se na ně pořádně nedívala, ale náhle ji jeden pohled přikoval k zemi. Pár zářivě modrých očí, jinak člověk v podstatě obyčejný, nesměle se usmál, když zachytil její pohled, v ruce má tlustou knihu - ano! - ale pokračoval dál, dolů po ulici a přes křižovatku, jakoby utíkal za někým, kdo mu stále unikal, za nějakou třeba zrzavou bláznivou holkou, která ho stejně vůbec nevidí, i když kolem ní krouží v opatrně vykrouženém krajkoví tiše šeptaných slov - musí ho zastavit! musí mu něco říct, alespoň zlomeček!

Pršelo. Spěchal, pod paží tlustou sbírku povídek, pod nohama se mu rozstřikovala silnice a šedivá přítomnost; když si pospíší, třeba stihne její vlak, třeba uvidí její zářivou hlavu ve vedlejším kupé. Nenápadně se jí zeptá, jestli si může přisednout a ještě nenápadněji, zda nemá chuť na jahodovou čokoládu. Svět se mu roztančil před očima v milionech dešťových kapek.

Pršelo, od rána pršelo, šedo a mlhavo. Vozovka klouzala a řidičům šla sprostá pára od pusy. Od rána už došlo k několika dopravním nehodám. To, že velké auto na křižovatce srazilo chodce, k tomu už nějak patřilo. Během okamžiku se vždycky shlukne moře kolemjdoucích, aby zírali, co se kde stalo. Ležel odhozený stranou jak hadrová panenka, z vlasů mu odkapávala krev a vsakovala se do listí a bahna. Nechápali jen jedno: proč je na jeho rtech stále úsměv, i když už dávno ztratil vědomí a jeho silná kniha a diář a červená růže a čokoláda se rozprskly po ulici jako kuličky rtuti a odkutálely se tiše kamsi do kanálu.

2 komentáře:

  1. Tak na tohle se snad dá říct jedině: "Teda páni " . Opravdu úžasné.

    OdpovědětVymazat