.motýlí tanec

Křišťálové nebe se zatáhlo temnými mraky. Pak začaly dusným vzduchem poletovat první kapky. Nejprve jen nesměle zaťukaly na okraje osychajících kalužin jako ptáčci, kteří se přišli napít. Ale za pár vteřin už přišel skutečný příval a ptačí krůčky vystřídaly dlouhé provazy deště, které se tříštily o asfalt a tančily po jeho zrcadlovém povrchu jako hejno stříbrných motýlů.

Na horním konci ulice se zablesklo; bílá postava procházela stádem spěchajících lidí, rozlézajících se jako mravenci po odhozeném koláči, jedna jediná, beze spěchu, bez tváře. S každým dalším krokem však záskávala jasnější obrysy, s každým dotekem nevidoucích lidských těl krásněla. Stačilo jí proplétat se mezi chodci, ochutnávat špičkami prstů jejich příběhy, nechat je protéct svými žilami a zase je nechat jít, ubíhat, trmácet se mokrou ulicí. Po deštěm vybělených průsvitných šatech se plazily dlouhé liány jejích černých vlasů, v jejich neprostupných mokřadech vykvétaly ohnivě rudé květy. V krocích té bytosti se mokré kočičí hlavy proměňovaly ve stříbřitou cestičku a zatažené nebe v okenních rámech se rozzářilo tisícem drobných světýlek.



Víla tančila, svobodná jako sama voda, prudký příval deště se stal sloupy jejího chrámu a louže jejími zrcadly. Tančila v rytmickém zvuku dopadajících kapek a ze zatuchlých ztemnělých koutů okolních domů ji pozorovaly řady očí opuštěných bláznů. Vždyť tančila v dešti! Nikdo z těch oprýskaných domů by se ničeho takového neodvážil. A to ona věděla, četla jim to v očích a v křečovitě ztuhlých prstech a tak šla dál, na špičkách se vznášela nad potokem nedopalků a odpadků a ulicí se linulo jasné světlo.

Když tu náhle jakoby déšť ustával, houf motýlů z roztančené kapaliny se usadil a už nevzlétl, to ne - opravdu?! A skutečně, jakoby někdo otočil kohoutkem, deště ubývalo a nad krajinou se klenula sedmibarevná brána duhy. Všichni přihlížející to viděli, v jejích očích se usadil děs - oči barvy vody a bílá tvář se obrátily k nebi, jako by ještě žadonily o pár kapek esence života. Vždyť to tak je - ona je déšť, ona je sama voda, ona ten život s sebou zase nosí a to i do těch nejzapadlejších uliček mezi plesnivé zdi a vybledlé papíry. Tisíce a stovky takových papírů už byly popsány myšlenkami, které se nemají říkat nahlas a každé písmenko bylo takovou kapkou živé vody. Běloskvoucí bytost stála zhroucená sama do sebe uprostřed kdysi rušné ulice a vzpínala bledé ruce k nebi jako dvě zažehnuté svíce, dvě andělská křídla v němé modlitbě za bezejmenného cizince. A samo nebe ji vyslyšelo, olověná oblaka zatáhla oblohu a na dlažbu se snesla další průtrž.

A ze stavů se vyvalila slova, věci zadržované až doteď za hradbou mlčení, nevyslovená přání a ututlávaná tajemství, co kapka, to písmenko; lidé plakali a lomili rukama nad tíživým mokrem pravdy, které smylo líčidla stejně jako přetvářku; voda vynesla na povrch země odpadky, které jsme se snažili odhodit, abychom je neviděli; a bytosti na zemi přestaly sledovat andělský tanec a začaly sledovat samy sebe v odrazu v čerstvých kalužinách, protože tu najednou bylo tolik věcí, které bylo možné objevovat a tolik věcí, které bylo možné obdivovat.

A potom, konečně a definitivně, přestalo pršet.