.ubuntu 10.10: tučňáci, barvičky, inovace

Nedávno vyšla beta verze operačního systému Linux Ubuntu - 10.10 Maverick Meerkat (což znamená "individualistická" nebo také "vzpurná surikata").

Na webu debianadmin.com se včera objevila kolekce screenshotů, které ukazují, že hlavní inovace v otázce vzhledu byly nastoleny s příchodem předchozí verze a nějakou dobu to tak prostě zůstane. Faktem je, že vzhled nového Ubuntu je svěží a příjemný - po kdysi defaultní vyblité hnědi se lidem nestýská.

"Šok! Čudlík na zavírání okna bude vlevo!"
Fascinující i únavná je skutečnost, že s každým vydáním nové verze se vždycky jen donekonečna řeší, jaká barva bude dominovat a kam se přešoupne jaké tlačítko. Stabilita a využitelnost systému je důležitější, ale svěže barevný obal a pocit z něj jsou veličiny, které rozhodují ve chvíli, kdy se přihlásí o slovo nový uživatel.

Vybavuji si svůj šokantní přechod na Linux, který proběhl na konci minulého roku; jako - hm, vlastně doopravdy! :) - relativně pokročilý uživatel jsem si všímala hlavně toho, jak je systém šetrný k hardwaru, jakou má vnitřní strukturu, jaké funkce nabízí out-of-the-box... a vzhledová témata mě nechávala chladnou po velmi dlouhou dobu. Vlastně doteď používám jen kombinaci různých individuálních nastavení v šedé, zelené a černé barvě. Až potkám téma, které mě chytí za srdce, jistě se vám ale pochlubím.

Je to fialové, snad to nebude failové
Poslední verze Ubuntu se zabořily do uživatelského podvědomí zejména díky jasně fialové barvě, kterou můžete vidět na screenshotu. V minulé verzi 10.04, která vyšla na jaře, se objevila také dvě vzhledová témata Radiance a Ambiance - první je standardně světlá, druhá nabízí tmavé lišty. No, rozhodně to vypadá dobře. Tmavý vzhled je přitažlivý a dobře se na něj zírá i po dlouhé době strávené u počítače, jak jsem se přesvědčila například u ďábelského Ubuntu SE.

Kamenem úrazu u temných témat bývá propojení s webem. U vašeho soukromého černého světa jsou totiž přesně definovány barvy všech pozadí, oken, textových formulářů a písem. A je velmi málo pravděpodobné, že by to všechny ty internety měly stejně. U archaických HTML vykopávek se s jinou, než bílou barvou prostě nepočítá. Řešením je to nemít černé všecko, ale - to uznejte - když něco není pořádně, tak to za nic nestojí, že? :)

Já bych ty inovace zakázala
I přes občasné záchvatovité testování nových věcí jsem v některých ohledech vcelku konzervativní. Co se vzhledu Ubuntu týče, projevuje se to například mou standardní fixací na zelenou barvu. Vývojáři, chlapci šikovní, nám odhodlaně servírují všelijaké hypermoderní modré, oranžové a černé Linuxy, ale mně v té chroustající bedýnce ještě pořád běží Ubuntu 9.04 (ano, mě na tyhle updaty fakt moc neužije!) - a mám takové tušení, že dalším upgradem bude buď úplně čistá instalace nejnovější verze Ubuntu na nový disk, anebo nějaký odvážný a doteď mi ještě neznámý switch na něco úplně jiného. Pár favoritů, hodnocených pěti tučňáky z pěti, bych už našla, ale to je všechno běh/vztah na velmi dlouhou trať :)

Původně analytická stať, chválící vývoj Ubuntu jako pěkného stabilního systému, ideálního pro přechod nic netušícího uživatele Windows do Tuxových sítí, se nám lehce zvrhla ve filozofický blábol, ale to se mi stává pořád! Ubuntu někteří děsně chytří guruové sice rádi nazývají Blbuntu, protože tam skoro všechno funguje už po startu, ale věřte nebo ne, to je právě to, co lidé chtějí...

A mimochodem, nevíte někdo, jak si lze zálohovat a po reinstalaci opětovně nasadit stávající vyladění jednotlivých odstínů systémových prvků? Jsem takový zelený typ ;)

Live Easy Debian: záložní svět v kapse

Vlastně ani nevím, proč jsem začala hledat zrovna Live CD Debianu. Tato rozšířená linuxová distribuce, která patří mezi nejstarší vůbec, totiž ve své původní podobě žádnou živou verzi nenabízí. Nicméně, pokud zagooglíte, narazíte na zajímavou variantu Live Easy Debian, jehož tvůrcem je Čech.

Je tu další pátek a s ním druhý díl mého komicky-naučného seriálu :) Live Easy Debian je linuxová distribuce, která se primárně nabízí jako záložní systém dostupný na flash disku. Jako jeden z hlavních kladů uvádí možnost trvalého uložení uživatelských dat v adresáři /home, která jsou po dalším spuštění opět k dispozici. Musím říct, že tohle smysluplné a logické využití prostoru na větší flashce mě nadchlo, protože nabízí možnost mít na disku plně funkční uživatelské prostředí i se staženými soubory a prakticky kdekoli nabootovat a pracovat. Pochopitelně, že to už "mají" i někde jinde, prý existuje i podobná funkcionalitka pro Ubuntu, ale zatím jsem ji nezkoušela.

A jak se cítí zážitkuchtivý uživatel po nabootování LED? Startuje-li na starším kousku hardwaru, bude potěšen. Systém obsahuje nenáročné prostředí LXDE a jeho reakce jsou tedy velmi pohotové. Samozřejmě to poznáte na vzhledu - neurazí, ale žádné efektní vychytávky nečekejte. Ale jak víme, u hlubších vztahů na samotném obalu tolik nezáleží :)

Live Easy Debian je postaven na vývojové větvi testing a vyznačuje se rozsáhlou podporou hardwaru. Prostředí je díky autorovi Marku Kočvarovi lokalizováno do češtiny (až na pár detailů). Propojil jej jednoduchou filozofií "na každý úkol jeden program", což eliminuje výskyt všech těch kravin, které nikdy nepoužijete. Na druhou stranu to vede k tomu, že máte například pro úpravu obrazu k dispozici pouze Open Office Draw, což člověku může nabourat jeho léta nehybné, zatuchlé návyky. Fail!

S tím souvisí i moje drobné dobrodrůžo při snaze poskytnout screenshoty k tomuto článku :) Po zjištění faktu, že tlačítko Printscreen neprintscreenuje, jsem se zcela ubunťácky vrhla do menu, abych zjistila, zda tam náhodou není nějaký nástroj pro snímání obrazovky. Nebyl. Ale jak jsem již kdysi uvedla ve svém úplně prvním vstupu, UTFG N00B! Internet nabízí spoustu informací na téma jak udělat v linuxu screenshot. Pomáhá mi prográmek scrot. Během pár sekund se pomocí aptitude nainstaluje (USB flashka instalaci dovoluje, skvěle) a snímky obrazovky sejmu pouze odentrováním příkazu scrot, který ukládá výsledek automaticky v .png do /home. Sice to znamená, že na každém obrázku budu prostě mít terminál, ale zároveň to rychle řeší problém.

Vzhled a chování systému k uživateli jsou od Ubuntu mírně odlišné, řekla bych standardně debianovské :) Vzhledem k tomu, že mám v zaměstnání k dispozici cosi trošku podobného, neměla jsem s ovládáním žádné problémy. Najdete zde webový prohlížeč Iceweasel - fork Firefoxu, zařazený do distribuce po vyvrcholení sporu mezi vývojáři Debianu a Mozillou. Iceweasel je s FF plně kompatibilní, ale neměl by obsahovat proprietární moduly. K dispozici je přehrávač VLC player, IM klient Pidgin a kromě Open Office nástrojů také jednoduchý textový editor Leafpad, který mi nostalgicky připomněl notepad ve widlích. Autor živé distribuce na plochu umístil také dvě ikonky pro ty, kdo by si po spuštění potřebovali nainstalovat microsoftí fonty a Adobe Flash.

Funkce trvalého ukládání dat je defaultně aktivní. V kořenovém adresáři se nachází archiv .gz, do něhož se při vypnutí ukládá celý obsah domovského adresáře a po startu se opět zpřístupní. Je to šikovné. A Network Manager si pamatuje i heslo k wi-fi. Co LED nezvládá ani neslibuje, je ukládání nainstalovaných programů, jako je právě zmíněný scrot, no... evidentně se neinstaloval do /home :)

V Live Easy Debianu platí více než v kdejakém jiném livku, že UTFG a terminál rulezz. I když je prostředí jednoduché a jakoby podobné Windows, právě kvůli chybějícím znalostem a proprietárnímu software po startu může být BFU uživatel v pasti. Jako záložní systém na flashku mi to ovšem přijde luxusní. Závěrečné hodnocení tedy bude záležet na tom, z jakého úhlu se člověk podívá.

Verdikt: Začátečník si půl tučňáka odstraní, profík naopak přidá.