.keltská noc 2011: když neprší, poléváme se pivem

Skákající dav v kotli. Skvělý indický špíz na kari. Tanec před pódiem. Docházející toaletní papír na záchodech. První kapky večerního deště. Tohle a spoustu dalších zážitků jste si mohli odnést z letošního jubilejního 10. ročníku Keltské noci - a já to všechno mám, heč.

Na Keltskou noc jsem se jela podívat už loni a tak jsem si chtěla tento neobvyklý zážitek zopakovat. Keltské a irské vlivy se v mém obvyklém playlistu sice příliš nevyskytují, ale u živých vystoupení je moje tolerance a chuť objevovat novinky mnohem vyšší (a proto si zvládnu užít koncert jemných funkových mako!mako i brutální nářez hardcorových Agnostic Front, na nichž jsem na Favále skoro vypustila duši).


Na Keltské noci v Plumlově u Prostějova sice žánrové rozpětí nebylo tak dynamické, jako v mé hudební knihovně, ale i tak jsem se dočkala pár překvapení. Na místo jsme dorazily v sobotu odpoledne a zpočátku nás více zajímaly jen ty hnusně prozaické pojmy, jako je stavění stanu a oběd, ale ve chvíli, kdy nastoupil Tomáš Kočko a orchestr, jsme už k tomu pódiu fakt musely, protože "když on má ty krásné vlaaaasyyyy. Kooočkoooo!". A měl gatě na špagatě, jachacha!


Plzeňské uskupení Poitín nám představil jejich bubeník a zpěvák Jeremy King, který působil velmi charismaticky a bylo na něm jasně vidět, jak ho hraní baví. "Poitín je irskej chlast, kořalka. A taky se tak nazývá ten přístroj, ve kterém se to vyrábí," sdělil fanouškům anglicky.

Když provokativně nadhodil, že následující skladba bude rytmicky velice složitá a je tedy výzvou pro všechny tanečníky, nemohla jsem si pomoct a šla jsem dělat ostudu pod pódium. Irské tance sice neumím, ale aspoň se to tam rozhýbalo.


Španělští Boys of the Hills jsou představiteli irské hudby s prvky country a v jejich projevu je znát jižanský temperament. V početné skupině mě zaujala zejména vokalistka Blanca, která také hraje na irský buben bodhrán a svou přítomností dodává jménu kapely vtipnou příchuť.

Ke konci svého vystoupení se chlapci odvázali a předvedli nejen, co je to kántry, ale i velmi povedenou jazzovou improvizaci. Příjemný pocit nám nezkazil ani lehký deštík, ani opilá paní, co na mě převrhla své pivo.


Headliner sobotního večera, dublinští Sliotar (viz také zelená fotka zcela nahoře), jsou na tomto festivalu už stálicí. Fanoušci je hned zdravili jejich oblíbeným českým slovem "pííííívooooo!"

Zpočátku uzavření členové irského folk-rockového tria se v polovině koncertu zajímavě rozpovídali (tedy kromě bubeníka, ten sice mlčel, ale jinak byl vynikající). Kytarista J.P. Kallio projevil svou náklonnost k výrobkům firmy Apple a nadhodil, že v pondělí bude v Plumlově afterpárty, které se rozhodně máme zúčastnit.

Pokud ale při průpovídkách kytaristy a razanci bubeníka lidé skákali a mávali rukama nad hlavou, při sólu Raye MacCormaca zírali v tichém úžasu. Irský flétnista, zpěvák a dudák předvedl, jak zatraceně rychlé má prsty a ohromil publikum dlouhou, komplikovanou melodií, po níž následovala dojemná balada o samotě. Připojil k ní následující poznámku: "Tuhle píseň chci věnovat svému otci, který je už v nebi. Právě teď na vás prší; to je on."

Po skončení koncertu následovalo trochu kýčovité, ale přesto povedené tanečně-teatrální představení bludiček z irského souboru Seamróg a fireshow skupiny Akáda - Meče blesky. Nejprve jsem chtěla jít spát, ale pak mě zaujali ti divní lidé na pódiu. Cruadalach jsou, jak sami poznamenali, suverénně nejtvrdší kapelou na tomhle festivalu. O jejich přítomnosti jsem věděla i loni, ale tehdy jsem to poněkud zaspala. Škoda to!


Cruadalach jsou rozhodně velmi tvrdý nářez, ale to beru jako plus. Kapela je sehraná, funguje jako celek a když je pozorujete, všimnete si i nonverbální komunikace mezi jejími členy. Kytaristé mávají vlasy, zpěvák Radalf zvedá nad hlavu stojan na mikrofon a řve. Pak se vrhá střemhlav do davu pod pódiem s bubnem. Lidé šílí.

Kapela má energii a odvahu se pohybovat, což diváky nakopne a mnohá další uskupení by se mohla poučit. Záporem je jen to, že jim občas trochu ujížděly noty, což člověka se zálibou v tvrdších melodických žánrech dost zamrzí. Bubeník ale žádné výpadky neměl, takže to jako celek docela dobře fungovalo. Škoda, že většina lidí v publiku už byla našrot.

Po přídavku, rozloučení a posbírání válejících se lidí v kotli pod pódiem jsem se rozhodla, že teda teď už opravdu půjdu spát (byly tři ráno, program byl už od 17 hodin posunutý a celý nakřivo) a po prodebatování důležitých skutečností, že dva copánky z vousů na bradě nejsou cool a Nightwish nejsou Finntroll, jsem konečně šla. Kňourání ženy ve vedlejším stanu, že je jí zima, jsem v roztančené teplé noci vůbec nechápala. A jak se mi pěkně spalo! Příště pojedeme rozhodně zas.

Fotky z akce i s komentáři naleznete zde: https://picasaweb.google.com/rionka/20110723KeltskaNoc