.jen relativně divné

Milý deníčku, poslední dobou se mi vracejí spousty starých a vzpomínkových věcí, za všechny jmenujme například Spice Girls, The Cure, Cranberries nebo Mikea Oldfielda. Naposledy jsem ho poslouchala někdy v prváku na kazetě :) a to album je staré jak můj brácha. Včera jsem to najednou zaslechla v čajce a tudíž jsem to hned musela mít. Ještě že žijem v tom digitálním věku, kdy je všechno, ehm, dostupné, že.

A zajímavě se u toho takhle po ránu "filozofuje". Na mysli mi vytanula teorie, která mě napadla včera večer na schůzi depresivního kroužku :) Pokud máme k dispozici prostor, který protínají dvě navzájem kolmé přímky a na jejich průsečíku je bod nula neboli oblast, kde je všechno "normální", v jaké části prostoru byste se nacházeli? Já bych si tipla, že jsem někde vyšinutě asi vlevo nahoře. A pokud je něco relativně divné, existuje i absolutní divnost? A je dobré strkat prsty do svíčky, když hoří? (Přínos je asi takový, jako jíst pálivou chilli omáčku jen tak bez přílohy, takže je to jen řečnická otázka, áno.)

Zajímavé je, že dnes se zatím necítím tak umřetě jako včera, předevčírem, předpředevčírem atd. Ale to zřejmě přejde. A asi nechci pátek. Mimochodem, venku rostou pampelišky, to se mi hrozně líbí. Přiznávám, že píšu nesouvisle, ale přemýšlím vlastně úplně stejně, ve skocích, chaoticky. Takže je to jenom relativně divné a záleží pouze na úhlu pohledu, že? :)

.a úsvit přicházel od západu

Marťanské pisky od Arthura C. Clarka (*1917, †2008) jsou poslední knihou, kterou jsem přečetla - a taky jednou z nejsilnějších a nejoptimističtějších, co se mi v poslední době dostaly do ruky. Narazila jsem na ni nedávno v Levných knihách, když mě zničehonic jen tak napadlo vlézt dovnitř a prohrabat poličku se sci-fi; dobře já!

Příběh představuje spisovatele Martina Gibsona, vypravujícího se na Mars, který je v té době postupně osídlován kolonisty ze Země. Čtenář nejprve sleduje členy posádky vesmírné lodi během jejich několikaměsíční cesty a postupně vnímá splétající se nitky Gibsonova životního příběhu. Příběh má po celou dobu tempo a spád, zvláště ve chvíli, kdy hrdina potkává "následek" své chyby z mládí, ale skutečné dobrodružství přichází až na planetě, kde poznáváme místní krajinu, bytosti a možnosti. Gibson zjišťuje, že ne všechny věci jsou tak jednoduché, jak se zdá - a že i on, zpočátku podceňovaný spisovatel, může sehrát důležitou úlohu. Kolonie, závislá na přísunu materiálu a financí ze Země, se s pomocí nejlepších vědeckých mozků rozhodne změnit podobu své planety.

Tuhle knihu jsem přečetla na asi dva nádechy, jde to samo. Nejen kvůli napínavým zápletkám, inteligentním nápadům, brilantním popisům neexistujících vynálezů a uvěřitelným postavám, ale taky proto, že jsou z ní cítit naděje a optimismus. Ohromné popisy vesmíru i postupně objevovaného nového světa jsou působivým průnikem romantiky, vědy a filozofie, jenž vzbuzuje pocity, které se zpětně velmi těžko popisují. Příběh má možná otevřený konec, ale vy prostě věříte, že všechno dobře dopadne. Jsem místní škarohlíd, ale přesto jsem to tak pociťovala. Děkujeme, pane Clarke. Mějte se tam nahoře/dole/daleko dobře.


Arthur C. Clarke: The Sands of Mars, 1951 (Praha 1998, toto vydání 2009)
Zajímavá recenze zde.

Kubuntu 10.04 beta: spousta bublin ve skle

Opožděně, ale přece přicházím s dalším dílem (od slovo díl, nikoli dílo) z linuxového šuplíku. Kostra tohoto textu mi na disku smrdí už déle, nějak jsem zapomněla pokračovat v započatém liveseriálu. Směle do toho.

Tentokrát jsem testovala Live verze Kubuntu 10.04 Lucid Lynx beta, daily build stažený přes program unetbootin dne 29.3.2010. Před pár dny vyšlo Ubuntu 10.04 RC a stabilní verze je naplánována k vydání za čtyři dny, takže ještě pořád tenhle článek nepřichází tak moc s Tuxem po funuse, jak jsem se obávala.

Že je Kubuntu něco úplně jiného, než co jsem doteď poznala, mi bylo jasné hned po startu. Nejprve uvidíte nové zjednodušené logo, po něm světle modré pozadí, na něm se zhmotní jakoby skleněný obdélníček a na tom se během načítání postupně objevují obrázky: disk, šroubováčky, globus, monitor a nakonec modrá ikonka s K. Prakticky téměř okamžitě začal hrabat disk :)

V té chvíli si uvědomuji, že jsem se přece s prostředím KDE vlastně už setkala - před pár (asi šesti?) lety jsem několikrát byla "na tom linuxu" u spolužačky, když jsem potřebovala něco na netu... a rozhodně to tehdy neobsahovalo tolik průsvitných panýlků a odlesků, natož zvrhle skákající animace při spouštění aplikací! Uživatelské rozhraní kLucidního kRysa je jeden velký oční cukr. Aktivní okno po obvodu modře světélkuje, při přesunu zprůhlední (to si můžete i nastavit). Na co ukážete či kliknete, to se začne pohybovat nebo poblikávat. Mimochodem, ano, to klikání... V KDE se pracuje stylem "najeď a ťukni." Po najetí myší například v souborovém manažeru ihned vidíte náhled a už po jednom kliku se soubor otevře. Uznávám, že jsem dvojklikač ze staré školy, na tohle se musí chvíli zvykat a hlavně se tím krásně zaseká malá RAM.

S tím se pojí další problém. Vím, že Live verze mají své mouchy, reakční doba všeho tam bývá delší a některé věci se projeví až po instalaci na disk, ale Kubuntu 10.04 je fakt velká kráva a to i na flashce. Při snaze spustit souběžně více aplikací narážím na problémy. Jistě, jsou zde přítomni mnozí efektové, živé náhledy aplikací na spodní liště, průhlednost a další hejblátka, ale osobně si nemyslím, že bychom při třech spuštěných programech měli tak strašlivě swapovat (nevím tedy, kam přesně, ale disk chroustal jak blázen téměř celou dobu).

S hardwarem vyvstávaly i další větší či menší potíže. Například jsem se nemohla dostat k pevným diskům (dva fyzicky připojené HDD). Ubuntu s tímto nemělo nikdy sebemenší problém, mountuje jediným klikem. V Kubuntu jsem byla odkázána na druhou flashku. Live Kubuntu totiž narozdíl od Live Easy Debianu ukládat uživatelská data na "systémovou" USB paměť neumí. Normálně vám taková funkce nechybí, ale pokud chcete psát recenzi, naděláte si poznámky a screenshoty a během toho vám neustále padá internet, začnete být naštvaní. Nevím, jestli to bylo WiFi kartou, spolubydlovým šťouráním v routeru nebo nějakou interní chybou , ale připojila jsem se vždy až tak napodruhé - pak najednou spadl, pak mě opětovně žádal o heslo, pak jsem ho chvíli prosila, pak zas spadl a tak dále. Asi v tom měla prsty i skutečnost, že to byla druhá beta. Při pokusu o opětovné zadání WPA2 klíče jsme v jedné chvíli dokonce i zamrzli tak, že následoval restart. A pak ještě jednou, protože prý "unknown user". Já to chápu, mít u sebe někoho jménem ubuntu, asi ho taky zapřu :)

Výchozím prohlížečem je Konqueror, který je zároveň i prohlížečem souborů na lokálním disku. Tenhle browser jsem si v minulosti, kdy byl standardem IE6, celkem pochvalovala, umí mnoho věcí. Dnes jsem mozillovsky nevděčná a napadají mě myšlenky typu "cože, po dvojkliku na lištu se neotevře nový tab?!" Bohužel, Konqueror je ve světě opravdu minoritní a tudíž nepodporován, při návštěvě Google docs na mě vyskočí hláška, zda bych si prosím nemohla pořídit nějaký jiný prohlížeč.

Prostředí nového Kubuntu je docela hodně podobné Windows Vista. Vzhled i funkce jsou na úrovni a linuxová varianta se tak stává zdatným konkurentem té microsoftí. Na plochu je možné umístit množství volně dostupných Plasma "gadgetů", po startu tam rovnou najdete Twitter klienta, blogovátko a RSS feed (ten se mi líbí). K dispozici je řada dalších, nabídka se objeví po stisknutí horního pravého rohu (v těch rozích se vůbec dějou zajímavé věci, vyjíždějí na vás nabídky, lišty a tak).

Šikovné je, že si v každé aplikaci můžete otevřít terminál, který si zabere malý proužek v její dolní části; spustit si ho lze pochopitelně i samostatně, ale hledala jsem ho dlouho... Hlavní menu je za trest, přijde mi zmatené! Také na hlavní liště se ty spuštěné aplikace řadí, jak se jim chce a rozhodně to není dle časové posloupnosti, asi jsem to nepochopila. Má to nějaký skrytý význam? Nebo to všecko byla prostě jen ta beta...?

Obecně vzato, KDE je děsně pěkná věc. Těm, kdo považují za standard Visty nebo W7, bych systém s modrým K doporučila. Subjektivně mi ale nesedí. Prostředí má až moc vysoké nároky a hlavně je pro mě příliš světloučké a chladné. Působí na mě skleněně-kovovým dojmem, asi jako hi-tech kuchyň, kde se bojíte ukápnout. Nu, už jen čtyři dny a sesypou se na mě čerstvě updatovaní kubunťáci, už se těším :)

Verdikt: Krása není všechno.