Kubuntu 10.04 beta: spousta bublin ve skle

Opožděně, ale přece přicházím s dalším dílem (od slovo díl, nikoli dílo) z linuxového šuplíku. Kostra tohoto textu mi na disku smrdí už déle, nějak jsem zapomněla pokračovat v započatém liveseriálu. Směle do toho.

Tentokrát jsem testovala Live verze Kubuntu 10.04 Lucid Lynx beta, daily build stažený přes program unetbootin dne 29.3.2010. Před pár dny vyšlo Ubuntu 10.04 RC a stabilní verze je naplánována k vydání za čtyři dny, takže ještě pořád tenhle článek nepřichází tak moc s Tuxem po funuse, jak jsem se obávala.

Že je Kubuntu něco úplně jiného, než co jsem doteď poznala, mi bylo jasné hned po startu. Nejprve uvidíte nové zjednodušené logo, po něm světle modré pozadí, na něm se zhmotní jakoby skleněný obdélníček a na tom se během načítání postupně objevují obrázky: disk, šroubováčky, globus, monitor a nakonec modrá ikonka s K. Prakticky téměř okamžitě začal hrabat disk :)

V té chvíli si uvědomuji, že jsem se přece s prostředím KDE vlastně už setkala - před pár (asi šesti?) lety jsem několikrát byla "na tom linuxu" u spolužačky, když jsem potřebovala něco na netu... a rozhodně to tehdy neobsahovalo tolik průsvitných panýlků a odlesků, natož zvrhle skákající animace při spouštění aplikací! Uživatelské rozhraní kLucidního kRysa je jeden velký oční cukr. Aktivní okno po obvodu modře světélkuje, při přesunu zprůhlední (to si můžete i nastavit). Na co ukážete či kliknete, to se začne pohybovat nebo poblikávat. Mimochodem, ano, to klikání... V KDE se pracuje stylem "najeď a ťukni." Po najetí myší například v souborovém manažeru ihned vidíte náhled a už po jednom kliku se soubor otevře. Uznávám, že jsem dvojklikač ze staré školy, na tohle se musí chvíli zvykat a hlavně se tím krásně zaseká malá RAM.

S tím se pojí další problém. Vím, že Live verze mají své mouchy, reakční doba všeho tam bývá delší a některé věci se projeví až po instalaci na disk, ale Kubuntu 10.04 je fakt velká kráva a to i na flashce. Při snaze spustit souběžně více aplikací narážím na problémy. Jistě, jsou zde přítomni mnozí efektové, živé náhledy aplikací na spodní liště, průhlednost a další hejblátka, ale osobně si nemyslím, že bychom při třech spuštěných programech měli tak strašlivě swapovat (nevím tedy, kam přesně, ale disk chroustal jak blázen téměř celou dobu).

S hardwarem vyvstávaly i další větší či menší potíže. Například jsem se nemohla dostat k pevným diskům (dva fyzicky připojené HDD). Ubuntu s tímto nemělo nikdy sebemenší problém, mountuje jediným klikem. V Kubuntu jsem byla odkázána na druhou flashku. Live Kubuntu totiž narozdíl od Live Easy Debianu ukládat uživatelská data na "systémovou" USB paměť neumí. Normálně vám taková funkce nechybí, ale pokud chcete psát recenzi, naděláte si poznámky a screenshoty a během toho vám neustále padá internet, začnete být naštvaní. Nevím, jestli to bylo WiFi kartou, spolubydlovým šťouráním v routeru nebo nějakou interní chybou , ale připojila jsem se vždy až tak napodruhé - pak najednou spadl, pak mě opětovně žádal o heslo, pak jsem ho chvíli prosila, pak zas spadl a tak dále. Asi v tom měla prsty i skutečnost, že to byla druhá beta. Při pokusu o opětovné zadání WPA2 klíče jsme v jedné chvíli dokonce i zamrzli tak, že následoval restart. A pak ještě jednou, protože prý "unknown user". Já to chápu, mít u sebe někoho jménem ubuntu, asi ho taky zapřu :)

Výchozím prohlížečem je Konqueror, který je zároveň i prohlížečem souborů na lokálním disku. Tenhle browser jsem si v minulosti, kdy byl standardem IE6, celkem pochvalovala, umí mnoho věcí. Dnes jsem mozillovsky nevděčná a napadají mě myšlenky typu "cože, po dvojkliku na lištu se neotevře nový tab?!" Bohužel, Konqueror je ve světě opravdu minoritní a tudíž nepodporován, při návštěvě Google docs na mě vyskočí hláška, zda bych si prosím nemohla pořídit nějaký jiný prohlížeč.

Prostředí nového Kubuntu je docela hodně podobné Windows Vista. Vzhled i funkce jsou na úrovni a linuxová varianta se tak stává zdatným konkurentem té microsoftí. Na plochu je možné umístit množství volně dostupných Plasma "gadgetů", po startu tam rovnou najdete Twitter klienta, blogovátko a RSS feed (ten se mi líbí). K dispozici je řada dalších, nabídka se objeví po stisknutí horního pravého rohu (v těch rozích se vůbec dějou zajímavé věci, vyjíždějí na vás nabídky, lišty a tak).

Šikovné je, že si v každé aplikaci můžete otevřít terminál, který si zabere malý proužek v její dolní části; spustit si ho lze pochopitelně i samostatně, ale hledala jsem ho dlouho... Hlavní menu je za trest, přijde mi zmatené! Také na hlavní liště se ty spuštěné aplikace řadí, jak se jim chce a rozhodně to není dle časové posloupnosti, asi jsem to nepochopila. Má to nějaký skrytý význam? Nebo to všecko byla prostě jen ta beta...?

Obecně vzato, KDE je děsně pěkná věc. Těm, kdo považují za standard Visty nebo W7, bych systém s modrým K doporučila. Subjektivně mi ale nesedí. Prostředí má až moc vysoké nároky a hlavně je pro mě příliš světloučké a chladné. Působí na mě skleněně-kovovým dojmem, asi jako hi-tech kuchyň, kde se bojíte ukápnout. Nu, už jen čtyři dny a sesypou se na mě čerstvě updatovaní kubunťáci, už se těším :)

Verdikt: Krása není všechno.

Moje bitva s Linuxem 3. - Aplikace

I'm dating Linux. Fakt mě to nějak chytlo. Chvilku si takhle googlíte informace, zkoušíte, přizpůsobujete, testujete a najednou si uvědomíte, že jste se zaregistrovali na linuxovém fóru, tři čtvrtiny vašich oblíbených záložek mají vztah k vašemu OS a - co je nejhorší - že o tom mluvíte s lidmí a ti vám nerozumí a titulují vás názvy typu "nerd" a "magor". Zní vám to povědomě? A jakou distribuci zrovna používáte? :-)

Docela mě mrzí, že Ubuntu má jako výchozí barevné téma právě šedooranžovou. Jsem totiž orientována na stranu chladného spektra a tudíž budu po každém vydání mocně ladit vzhled (anebo přijdu na to, jestli se nějak nedá uložit vlastní téma... nedá? :)) Nicméně, asi to nějak souvisí s tím, že jsem umíněný hnidopich s uměleckou duší. Ani ty Widle jsem nikdy neužívala v základním nastavení a ta řvavá defaultní modrá mi doteď přijde hnusná (a to mám jinak modrou ráda... ale BSOD je BSOD:)). Prostředí svého OS jsem od instalace už stihla celkem mocně utlouct argumenty, proč by to mělo být zrovna do takhle zelena. Asi nějaká úchylka. Semtam změním plochu, ale jinak to nechávám takhle. Zelené zlo FTW.

Nicméně, barva plochy, panelu a výběru, to je v zásadě nic. Samotný OS vám k životu nestačí, o lásce na celý život rozhodují vždy použitelné aplikace. Na tomhle poli moje bitva ještě neskončila, i když jsem z velké části spokojena. Podívejte se spolu se mnou, proč.

1. kolo: Firefox vs. Firefox = :-)
O "dokonalém browseru" a jeho alternativách pro všechny nerdy, úchyly, ženy, muže i testery už vznikly tuny článků. Osobně jsem měla tu čest s následujícími (v časovém sledu): Internet Explorer, Firefox, Opera, Konqueror, Chrome, Lynx. Člověk prostě pracuje na tom "webdresingu" a pokud není zároveň i ignorantem, zajímají ho možnosti různého zobrazení v různých prostředích. Obvykle mám prohlížečů nainstalovaných několik. V prvních třech testuji své weby pokaždé a doporučila bych to i komukoli jinému, kdo k webu přičichl. Pro běžné použití ale nedám na Firefox dopustit a těší mě, že je v Ubuntu k dispozici coby výchozí browser.

Lidé budou samozřejmě vždycky popichovat, že má pomalý start, že žere moc paměti a že se do něj musí všecko instalovat. Právě poslední argument ale beru jako skvělou možnost. Ve všem se vždycky musím detailně vrtat a možnost modifikace programu, který užívám nejčastěji, mě plně uspokojuje. Jistě, že chybný doplněk může znamenat bezpečnostní riziko, ale totéž znamená i BFU na netu. Někdy i víc. Moje oblíbené doplňky najdete v tomto článku.

2. kolo: Total Commander vs. Gnome Commander = 1:1
Jednoduchost hledání dokonalého prohlížeče mi plně vyvážila trnitá cesta za použitelným dvoupanelovým souborovým manažerem. Ačkoli mě lesk a sláva Norton Commanderu minula, pro připojení k FTP jsem začala na radu známého využívat Total Commander a poslední dva roky na Widlích jsem už klasického Průzkumníka vůbec nepoužívala. Přechod na Ubuntu byl pro mě tak trochu facepalm. Defaultní Nautilus je sice šikovná věc, ale prostě ten zvyk!! Chápete. V práci na Debianu používáme Krusader, a tak mě automaticky napadlo, že ho vyzkouším i doma. Zprvu to vypadalo, že je problém vyřešen. Než se mi začal systém podivně zakusovat. Ona ta plechovka taky není nejnovější, grafika sux, RAMky málo atd. Krusader si s sebou tahá hromadu KDE balastu a plechovka spouštět dvě prostředí prostě nezvládá. Škoda to. Sice jsem nebrečela, ale uninstall byl smutný.

Následovalo testování poloviny všech souborových manažerů z recenze Roota :-) ... Worker není můj typ, i když je chytrý. Midnight Commander se hodí mít po ruce, ale je to strašně jiné a, ehm, modré. Tux Commander od začátku vypadal jako ideální kandidát. Příjemný vzhled, čeština, logické funkce. Podpora FTP, to potřebuju. Aha, chybí mi prý plugin. WHAT?! Na domovské website nacházím plugin pro FTP vhodný pouze pro Ubuntu 9.10, samozřejmě mi v 9.04 nefunguje, ehm. Google tvrdí, že mám kompilovat, no, tak to fakt nedám... Dva dny jsem se snažila najít jiné řešení, ale skončilo to taky odinstalací. A tak jsem zkusila Gnome Commander a zůstala u něj. Fungují v něm totiž ty věci, které od něj nutně potřebuju. Ještě by tedy mohl umět i rozbalovat archivy, ale to už přežiju.

3. kolo: notepad vs. gedit = 0:1
Víte, co používá HTML úchyl nejčastěji kromě prohlížeče? Textový editor. Než se na mě vrhnete s řevem, že mám vyzkoušet vim, vězte, že to je in progress a že to nespěchá. Pro editaci zdrojového kódu jsem na Widlích od začátku využívala Poznámkový blok. I když nenabízel žádné zvýraznění syntaxe a nic mi nenapověděl, stačil mi a alternativa nebyla potřeba. Měl jednu výhodu, byl hafo rychlý a jednoduchý. Výchozí editor Gedit v Ubuntu je v tomhle o krok nebo dva napřed. Nabízí přehledné zvýraznění, barevné varianty a podporu panelů A NAVÍC je rychlý a jednoduchý! BINGO. Jedinou bitvu zažívám s odlišnými znakovými sadami Windows-1250 a UTF-8. Ale tím si asi musí projít každý, neboť svět je plný rozsypaného čaje :-)


4. kolo: QIP vs. Pidgin = 1:0
Uživatel je zlo, neboť si vytváří zakořeněné zvyky. Tu bitvu už jsem prožila při hledání ekvivalentu Total Commanderu. Oblast instant messagingu mě ale teprve čeká zdolat. Už slyším, jak se na pozadí shlukují ortodoxní linuxáři a pomlouvají mě, protože neocením klienta Pidgin. Tož, neocením. V okamžiku, kdy jsem vyzkoušela QIP, jsem se propadla do tenat hluboké lásky, a nemůžou za to jenom ty absolutně swýt(!) smajly, ale i ty nejúchylnější možnosti konfigurace (použití vlastního ujetého fontu se speciálními znaky + zelená/žlutá/průhledná barva + statusy typu "makrokoprkačenka", "nerušit, právě vyrábím internet" a "ovip!" included).

Pidgin jsem testovala krátce po instalaci Ubuntu a nějak mi nesedl. Jeho zobrazení kontaktů je příjemné, ale je zbytečně velkorysý (do jednoho řádečku bych narvala tři lidi a on jediného, ale hlavně, že mi ukáže ikonku), vlastní "statusy" jsou vcelku o ničem a možnosti blokace kontaktu či zadání invisible listu jsem nějak nenašla. Absolutní pruda je funkce "vyhodit do pravého horního rohu plovoucí okno a udělat tydýt, jakmile se někdo přihlásí online". Oznamování tohoto typu jsem u svého stodvacetičlenného listu plného spolužáků, kolegů, IT, LARPařů a úchylů nikdy nepoužívala, protože by mi hráblo, a po připojení k Pidginovi jsem měla namále. Nejlepší jsou ti lidi, co se stále dokola odpojují a připojují, to byste fackovali. Tlačítko Disable aby pohledal. Asi tam ani není :-)


Samozřejmě, to, že tu já kafrám, neznamená, že je Pidgin špatný klient, jen prostě nabízí jiné funkce, než od něj chci. Jsem prostě rozežraná a QIP je první aplikace, kvůli které zvažuji, že se naučím pracovat s Wine. Podle mnohých pramenů to ale stejně dělá problémy. Tak nevím. Dneska se k ICQ bohužel už nepřipojuju hned po startu PC, ale tak jednou za čtyři dny, když se mi zrovna chce nahodit do okna prohlížeče meebo. I to je řešení, ale takové strašlivě dočasné. Co s tím?

5. kolo: Windows Media Player vs. Rhythmbox = 0:1
Jako pravý widlák jsem až do posledního vydechnutí svého bývalého systému používala Windows Media Player. Navíc ještě nějakou starou verzi 8 a možnosti update jsem konstantně zamítala. Ani nevím proč. Winamp mě nikdy opravdu nechytil a Media Player byl jednoduchý a ehm, defaultní. Tady jsem prostě zůstala tvrdohlavým uživatelem. Po instalaci Linuxu se ovšem od známých hned dozvíte, jak je skvělý takový amaroK! Cha, vypadá hezky, ale nefungoval mi :-) Po konfliktu s Krusaderem jsem se navíc na všecky tyhlety modré KDE věci začala koukat ošklivě. Rhythmbox v Gnome mě ovšem zatím dosti uspokojuje, i když nevypadá ani způli tak stylově.


Nabízí vestavěnou podporu mého oblíbeného Last.fm, celkem přehlednou správu knihoven s hudbou (což byla ve Windows Media Playeru oblast absolutního chaosu) a sbírku internetových rádií i s možností přidání a editace stanic. Tudíž tadyten čééérny metalista si občas pustí i drum'n'bass stream, když má náladu. Že byste to do mě neřekli? A Ubuntu byste do mě řekli? :-)


ZÁVĚREČNÝ VERDIKT neuveřejním, páč jsem ještě neotestovala všechny alternativy původně používaných programů. Čeká mě třeba gimp, mplayer anebo audacity, ale o tom posledním už teď vím, že ho doporučím, protože jsem ho používala už na Widlích a jiný podobný ani nechci :-) Kéž by bylo víc takových jednoduchých bojů na poli zeleně linuxovém...