.klíčová slova za 3Q 2010

Po čtvrt roce jsem tu opět s novými podzimními nesmysly z vyhledávačů. Už minule byl na ty úchylárny slušný ohlas, takže je načase vám opět obohatit životy hodnotnými informacemi. Jsem nemocná a je mi blbě, tak ať aspoň vy se zasmějete!

Poslední dobou se mnou sledované zdroje tohoto tématu pěkně chytily - články o svých klíčových slovech už vydal Lelkoun, Vůdce a BadGuy. S nápadem samotným přišel kdysi dávno Apin, čímž mě totálně rozsekal smíchy. Kluky tímto zdravím :)


střeva počítač - ano, střeva má každý počítač, říkáme jim též procesor, deska, disk či kabely. Někteří zvrhlíci si to dokonce fotí. No fuj.
deník linuxačky - asi hledáte Magdin Zápisník linuxačky, který vyšel o vánocích na Rootu. Já tu ale mám také svůj linuxový "deník", kam spadají vlastně všechny články s tagem #linux - sice na něm ještě nejedu úplně celý rok, ale dočkáme se.
twytr - to šel zase někdo najisto, že? O twitteru píše každý SEOhonič, ale o twytru jen já :)
přítelkyně v nejvyšším levelu - to je aspoň nerdy dotaz! Má být ta dívka v nejvyšším levelu vaší oblíbené hry, anebo taková, co vám dá rootovská práva k zápisu do svých adresářů? Ha ha ha... atd. Už mlčím.
bílá věc s dírou uprostřed u ipodu touch - co tím tazatel myslel?! Asi myslí ovládací kolečko u některého z těch ostatních iPodů, co nejsou Touch, že?
co nosí ženy v kabelkách - obvykle mnohem víc make-upových serepetiček a mnohem míň kabelů a knih, než já.
nojbuk - aneb jak ihned vygooglit můj blog zadáním šesti písmenek, co nejsou "rionka"
jak vytvořit ampersand na klávesnici - zmáčkni pravý alt & c!
vytvořit blog - na toto téma jsem chtěla sepsat článek, který by srovnal dostupné blogovací systémy (sblog stojí za houby, bloguje je o něco použitelnější a blogger je až na určité detaily super), ale zatím nemám zkušenost s wordpressem, který mi doporučuje většina lidí, takže průzkum dosud nebyl doveden do konce.
co je to ripovat - spíše bych při googlení doporučila použít frázi "ripovat znamená", vyskáčou vám relevantní odkazy. Pěkné vysvětlení pojmu "ripovat" je zde.
rionka facebook - ne, rionka opravdu nepoužívá facebook. Ani to zatím neplánuje. Je tu x dalších komunikačních kanálů, kde mě lze odchytit.
blog geek holka - hm, hm, hm, Třikrát shoda. To nebude náhoda.
zmena pozadi windows 7 starter - ne, u Starteru vám žádná personalizace neprojde, pánové z Microsoftu to tak nechtějí. Prý na to existuje nějaký neoficiální fix, ale nezkoušela jsem ho.
plyšový pingvin velký - ano prosím, ihned zaslat ve dvou vyhotoveních majitelce blogu! Děkuji.
jak poznate ze nekdo fakt umi s pocitacem - první výsledek je přímý odkaz na mou "ajtý ženu". Znamená tenhle článek, že umím s počítačem? Hned pod tím je ještě "jak poznat matfyzáka"! To je ještě větší legrace.
hra nasrany ptaci - jo, ta byla fakt skvělá.
w7 nechce klíč wpa2 - tak on nechce?! Napadá mě božská trojice - reset routeru, reinstalace systému, vyhození počítače z okna.
jak se pozná IT žena - že klidně vleze pod stůl k té velké bedně na zemi a nebojí se těch čudliků tam!
vtipná definice soulože - to by mě taky zajímalo! Internety po těchto informacích zjevně baží. Mám něco takového napsat?

.který článek vaši čtenáři nejvíc milují?

V administraci Bloggeru jsem dnes objevila nové funkce, informující o statistikách přístupu na blog. Jelikož globálně technologické novinky sleduji, ale v otázce jejich reálné implementace jsem často včerejší, je možné, že už o tom týden víte a já přicházím s článkem po funuse, ale minimálně pro mě je to zajímavá novinka!

Ne, že bych doteď žádný takový nástroj neznala, používám detailní statistiku od Vševjednom.cz v podobě vloženého skriptu. Ale například informace o úspěšnosti jednotlivých článků mě překvapily. Nástroje, které jsem dosud měla v rukou, totiž vždy poskytovaly náhled jen na úspěšnost webu jako celku, zatímco Blogger je prolezlý statistikami Googlu a tudíž vám poskytne jakoukoli informaci o čemkoli. Vím, že něco takového umí i Google Analytics, ale to jsem nikdy pořádně nepoužila, protože jsem neměla důvod.

Jaká je tedy úspěšnost jednotlivých článků na tomto blogu?

• Absolutně nejúspěšnější článek všech dob je k mojí radosti definice ajtý ženy. Už v době, kdy jsem článek vydala, měl skvělé ohlasy a fakt, že má k dnešku skoro dvě stě přístupů, mi ohromně lichotí.
• Dvojkou je pekelná statistika klíčových slov z vyhledávačů za 2Q 2010. Na začátek října pro vás chystám sbírku za třetí kvartál, takže zůstaňte natuněni.
• No a třetí medailovou pozici obsadila k mojí radosti úvaha o geek girls, holkách technomolkách. Nevíme sice dodnes, jestli opravdu existují, ale akceptujeme možnost, že ano.
• Také mě zaujalo, jak vysokou návštěvnost vykazuje čtvrtý článek, ten s mojí fotkou :) Vydala jsem ho poté, co jsem se zúčastnila soutěže "PCTslečna" s pctuning.cz. Tímto vám všem děkuji za hlasy, soutěž jsem vyhrála a už mám doma flashku od dy!

Nejvyších 10 pozic za zvolený časový úsek najdete v tomto přehledu (Statistika záznamů):


Statistiky Bloggeru poskytují nově i informace o tom, jak a odkud lidé lezou na váš blogísek. Windows u mě dominují pouze s 53%, ale fakt by mě zajímalo, kde je rozdíl mezi Other Unix (37%) a Linux (<1%).



Neotřesitelný je ale fakt, že ve chvíli, kdy článek nalinkuju na Twitter, je téměř jisté, že se jeho návštěvnost vyšvihne na špici. U většiny článků z Top 10 to sedí. Problém je, že ne všechno, co napíšu, považuju za natolik hodnotný obsah, abych s tím spamovala své followery. (Ano, vím, že informace o tom, že jsem právě sežrala kuře, je daleko hodnotnější.) Na druhou stranu, jsou to followeři, takže je nejspíš zajímám :) A možná je zamýšlení se nad smyslem blogu a Twitteru úplně zbytečné, že. Každopádně, návštěvnost to zvedá. Je ale návštěvnost všechno? A ten hodnotný obsah, existuje to vůbec?

A jaký článek u vás nejvíc milují vaši čtenáři?

.čtivé drogy: Jeff Noon - Vurt / Pyl

Blíže nedefinovaný rok, Manchester, Anglie. Město, ve kterém lidé už nepotřebují brát drogy, protože si ujíždějí na lehce dostupných snech. Ten svět snů se jmenuje Vurt. Odněkud z jeho černočerného centra prorůstají do reality šlahouny nebezpečných rostlin. S nimi i květy. A s nimi mračna pylu. Lidé nejprve jen kýchají - ale pak začínají i umírat. Někde je chyba.

Je těžké v pár větách naznačit, jakým směrem se ubírá fantastická obrazotvornost v románech Jeffa Noona. S náznaky kyberpunku, poetikou Lewise Carrolla a brutalitou šílence zavádí čtenáře už s prvními písmenky do světa, kde se spolu kříží lidé, psi, zombie, kytky i roboti, kde se vyplatí disponovat pistolí i telepatickými schopnostmi, kde si jakékoli vaše soukromé šílenství svobodně zavrtí ocasem a rozvalí se na zádech, abyste ho mohli polaskat kvetoucím oddenkem nejbližšího jedovatého šlahounu...

První román ze série, pojmenovaný jednoduše Vurt, představuje svět, v němž jsou smrtelným nebezpečím a zároveň vyhledávanou rozkoší tzv. vurtová pírka, po jejichž zhltnutí se dostanete do rozličných složitě vykonstruovaných snů. Brány do jiné reality, drogy, Síť - všechny ty významy se prolínají v pojmu Vurt. Vurtuální realita. Platí v ní jediný zákon - když si ze sna něco odnesete, něco jiného v přibližně stejné hodnotě se propadne zpět do Vurtu. Což může být trošku problém, pokud se jedná třeba o vaši milenku nebo dítě.

Děj románu Pyl pokračuje o několik let později a boj realita versus Vurt se poněkud vyostřuje. Všechny sny totiž původně vznikly jako příběhy a pokud se některý z těch příběhů rozhodne, že by rád ovládnul skutečný svět, je velmi těžké mu říct ne. A tak se z říše snů vynořují mocná chapadla tropických rostlin, ovládaných nemilosrdnou touhou po moci. Jak už to tak bývá, každý záporák to ze začátku myslel dobře, než mu něco strašlivě ublížilo...

Svět Pylu je přesycen kytkami, mrtvolami, krví, sexem a zrníčky pylu, která devastují přelidněné město. Je to zfetovaná jízda rozjařeného blázna, stejně jako díl první. Knihy Jeffa Noona jsou rozhodně divné, ať už ten výraz znamená cokoli. Dobrý překlad to jen umocňuje. A jelikož si na divných věcech nesmírně ujíždím, nemohu toto dílo nedoporučit. Troufnu si říct, že Vurt si mě prostě jednoho dne našel sám a rozhodl se, že se mu líbím. Zkuste se mu také ukázat, možná vás chytí za ruku, za kouř, za šlahoun nebo za chlupy... Jenom se pořád dívejte, kam jedete. A bacha na kulky.

.mako mako? ano ano!

Poslední týden sice nevím, kde mám hlavu a neustále něco nestíhám, ale přesto si ještě před spaním ublognu o dnešním koncertním večeru, na který mě vytáhla Sym (budiž jí blogísek lehký). Dnes (ehm, včera) totiž vystoupila na dvoře u kavárny Podobrazy kapela mako!mako, takže jsme si mohli užít letošní poslední teplý večer, ladící k open-airovému řádění.

Po nedávných zlých metalech a ještě předcházejících ambientech se bude zdát můj hudební vkus lidem zase zcela zvrhlý, hurá. Co se návštěv živých koncertů týče, dám hlavně na doporučení svých přátel - člověk tak snadno přijde k zajímavým věcem, které by ho ani nenapadlo poslouchat. Je úplně jedno, že něco jako beatbox jsem naposledy viděla před dvěma lety, soutěže talentů mě míjejí a dnešní pop ignoruju. Mako!mako jsou skupina, kterou je potřeba potkat naživo, protože ze záznamu to ani omylem nemůže být tak zábavné jako ve skutečnosti. Zvláštní znamení: místo bicích mají týpka, který dělá ty zvuky "na hubu" :)


Česko-slovenský kvartet tvoří zpěvačka Kristina Šimegová, zpěvák a beatboxer Ondra "En.dru" Havlík, basák Michal Procházka (s apartním kloboučkem) a kytarista a zpěvák Peter Strenáčik (ten má úplně skvělý hlas, měl by zpívat více :)). Nejvýraznějšími postavami večera byli rozhodně Kristina a En.dru, zpěvačka tančila po pódiu v jasně rudém kabátu a mistr republiky v beatboxu živě gestikuloval a dělal takovou šou, že fanynky v kotli ječely až do chropotu. Za nejlepší songy si dovolím označit "Birds" a "Ve dvě odpoledne v metru na stanici I.P. Pavlova"...

Podle slov Sym se kapela nedávno úspěšně zúčastnila nějaké televizní talentové soutěže. Díky tomu tam prý přišlo tolik lidu. Jelikož tyhle věci totálně nesleduju, nemůžu k tomu nic říct, ale nádvoří Místodržitelského paláce tančilo a vřelo a kapela musela dvakrát přidávat. Mám tušení, že příště to už nebude jenom za stovku. (Vzpomeňme nostalgicky na předloňskou párty s Xindlem X v Dessertu, dneska by se tam nevešel a už vůbec by vás na něj nepustili za těch 50,- jako tehdy nás! :))


mako!mako: funk, hip-hop, beatbox, chill-out, latin, jazz, pop a další vlivy vytvářejí dohromady vlastní styl s názvem "run'n'be". Lehké a zábavné (i přesto, že kvůli bouračce Ondra přišel o housle, škoda).

.už máte svého tučňáka?.. a dál?

Se svým tučňáčím tričkem jsem se vám tu už chlubila. Linuxový hrnek ani spoďáry sice nemám, ale nedávno jsem si vzpomněla, že jsem kdysi dokonce dostala od kamarádky ze školy keramickou sošku tučňáčka. Maskot Linuxu se mnou tedy byl ještě dřív, než jsem se naučila říkat Tux!

Jelikož jsou Vánoce za dveřmi, ráda bych vás inspirovala několika vtipnými položkami, které k linuxovým ženám budou krásně ladit. Můžete si rozmyslet, jestli je koupíte sobě, svým ženám anebo tedy - nejlépe - mně, ehm!

.co na sobě nesnáším

Inspirováno článkem od MissAnarchy :)


Co na sobě nesnáším?
Nerozhodnost. Radši bych si ukousala nohu, než se vrhat bez rozmyslu do věcí a někdy to spíš škodí.
Že vždycky načnu miliardu věcí a většinu nedokončím.
Že někdy raději mlčím, místo abych se s někým hádala.
Schopnost uvažovat rozumově až chladně.
Vztahovačnost. Lítost. Občas si věci hrozně beru.
Že mám ve stresu tendence kouřit, nejíst, mlátit se do hlavy a nesmyslně utrácet.
Že jsem v partnerských vztazích pasivní. A tak vůbec nějak nepatřičná.
Že mám pořád strašnej kopr, zvlášť, když se to fakt nehodí.
Že nedokážu říkat důležité věci, i když je uvnitř cítím, protože se cítím jako takovej nějakej chladnej hnusák.
Že zbytečně často flamuju o Fejsbůkách, růžových blogískách a smyslu života, i když je mi to vlastně úplně ukradený.
Že zapomenu skoro všechno, co si hned nenapíšu.
Že jsem přecitlivělá a cítím věci, které cítit vůbec nemám. A taky neschopnost je vyjadřovat, takže mi tam pořád leží a blbě na mě čumí.
Některé blíže nedefinované kousky končetin, trupu, mozku a hlavy.
Že nedokážu pořádně šetřit na důležité věci.
Že mám mentální věk buď asi šest let, nebo devadesát.
Že jsem se nedokázala dostat na vysokou, když jsem chtěla. A že jsem to už nezkusila znovu.
Že si nenajdu čas na to, abych si zašla k rybníku, meditovala nebo napsala povídku, ale viset pět hodin na internetech a číst si o blbostech, to zas jo!

A co na sobě naopak zbožňuju?
Všestrannou, životadárnou, ujetou kreativitu. Já nekreslím, nepíšu a nevyrábím věci proto, abych vydělávala, ale prostě proto, že potřebuju a miluju ten proces růstu pod rukama.
Pocit, když čtu něco skvělého a hlavou mi protékají hromady informací.
Oči a vlasy.
Slabost pro inovaci a zároveň sklony ke konzervatismu.
Schopnost uvažovat rozumově až chladně.
Schopnost dělat některé věci prostě tak, jak chci, i když je to pro některé lidi přímo megatrn do oka.
Že jsem schopná jít skoro kamkoli sama, aniž bych to nějak řešila.
Že tu prostě od těch šestnácti tak různě přežívám a pořád to ještě zvládám.
Že si po určité době vezmu i ze škaredých věcí něco hezkého.
Že jsem odmaturovala a sehnala si několikrát za sebou práci.
Věci mezi nebem a klávesnicí.
Že sice neumím věci říkat, ale velmi dobře je cítím.
Že vidím z více úhlů.
Tričko s tučnákem.
Že umím vařit, psát, fotit, blbě kecat i skládat počítač.
Že jsem na sebe po napsání tohohle článku vlastně hrdá.

.opravdovej pankáč

Pjotra zveřejnila pár vět ze svého deníčku. A já po letech tápání s radostí zjišťuju, že jsem opravdovej pankáč. Protože "žádnej opravdovej pankáč nemá Facebook".

Ale jinak tam je pár fakt dobrejch myšlenek, to jako jo!

.desatero kovových řevů do hlavy

Hrdě se hlásím ke své náklonnosti k elektronické hudbě, rocku, popu, všem druhům symfonických a gotických metalů, ambientu i starým flákům ze sedmdesátek. Občas je ale nálada na věci docela jiné. Na věci mrtvé, zlé a řvoucí.

Kdo ví, čím je u napohled křehkých žen zapříčiněna obliba tvrdé hudby, šťourat se v tom nebudu, ale posluchači podobných směrů mě nejspíš pochopí. Zlounské žánry s nálepkami death, prog, tech, math, black, hard, extreme nebo experimental jsou někdy dosti košatě strukturované, u progresivnějších a techničtějších směrů lze narazit na velmi složité skladby. A ano, samozřejmě i na ten řev. Řev prostě patří k mé osobnosti stejně jako červené vlasy, zelený font, vysmátí tučňáci a vějíře s kraječkami. Dnešní hudební výběr většině lidí kolem mě nesedne, protože bude velmi tuhý, agresivní a temný. Ale mně se to i tak chce napsat :)


1. Obscura - Cosmogenesis (2009)
Nad těmihle německými progresivně-technicky-deathmetalovými chlapci jsem se tu rozplývala už koncem minulého roku. Příběh o vzniku vesmíru dokresluje tvrdá hudba, která je i přes svou relativní brutalitu plná zajímavých a pestrých nápadů. Obscura získává svou individualitu hlavně díky sólující baskytaře šíleného Thesselinga. Brilantní. Nejvíc: Incarnated

2. Suicide Silence - The Cleansing (2007)
Kromě kolečka od Textures je tohle jedna z mnou nejčastěji ohoblovávaných desek v posledních dnech (pokud se tohle dá říct o souborech .mp3, na které člověk vlastně ani nesáhne a je tedy scestné hovořit i o tom, že se na cédéčku usazuje prach). Tiší sebevražedníci posluchačům přinášejí takový velmi zlý a ošklivý věc, obvykle zvaný deathcore. Ideální k poslechu, když vás štve úplně všechno. A ne, moc tichých prvků tam nenajdete. Ochutnávka: Hands Of A Killer

3. Azure Emote - Chronicles Of An Aging Mammal (2007)
Progresivní deathmetalovou sypačku z USA jsem zde zmiňovala již dříve, nicméně jako každý komplikovanější divnometalový materiál potřebovaly i "Kroniky stárnoucího savce" chvilku na naposlouchání, odložení a opětovný famózní návrat do přehrávače. Kreativní guláš z industrialu, avantgardy, death metalu a miliardy dalších experimentálních vlivů mě ale chytil už napoprvé a rozhodně ho budu dále doporučovat. Tip: Clarity Thru Apathy

4. Anata - The Conductor's Departure (2006)
Když odejde dirigent, nastává chaos. Švédská Anata se v něm ale orientuje výborně. Tvrdý technický death metal ji řadí po bok jmen Obscura a Augury, ale skladatelské jádro kapely má smysl i pro melodii. Je to prostě tak melodické, jak deathový koncert jenom může být. Doporučím skladbu Better Grieved Than Fooled.

5. Heaven Shall Burn - Iconoclast (2008)
Američtí hardcoroví pekelníci sice v tomto výběru zastupují lehčí žánr, ale to neznamená, že by to byly nějaký máčky. Album o apokalypse se krásně hodí k mlhavému večeru, k nadcházejícímu podzimu sedne jak prdel na hrnec. Je to takový "něžný" emořev před spaním. Tip: krásný úvodní dvojsong Awoken/Endzeit s klavírními prvky

6. Augury - Fragmentary Evidence (2009)
Zlouni z Kanady ve své tvorbě míchají death, black a progresivní vlivy. Na svém kontě mají dvě alba s "esoterickým konceptem" a údajně se chystá třetí. Druhově jsou zařaditelní po bok Obscury, i když ta mi přijde ještě o kousek úžasnější. Ochutnávka: Simian Cattle

7. Vile - The New Age Of Chaos (2005)
Vile neboli hnus je kalifornský deathmetalový počin, za nímž stojí Mike Hrubovcak, stejná postava jako v případě již výše zmiňovaného projektu Azure Emote; ten je však o poznání industriálnější a progresivnější. Vile nabízí vcelku dost agresívní materiál, který se nebude s nikým mazlit. Tip: song The New Age Of Chaos

8. Fleshgod Apocalypse - Oracles (2009)
Jedna z nejbrutálnějších krutosypaček v tomhle článku. Setkáte se tu ovšem i s výraznými melodickými linkami nebo se smyčcovým orchestrem. Ve chvíli, kdy si oddechnete a přestanete se bázlivě ohlížet, však zazní hustodémonův kopák a apokalypsa vám chroptíc dýchne za ucho. Death pro odvážné. Zkuste: In Honour Of Reason

9. Carnifex - Dead In My Arms (2007)
A tohle se mi líbí! Když jsem dnes na last.fm projížděla interprety "podobné Suicide Silence", zaujali mě právě Carnifex. Dneska je všude těch hardcorů a deathcorů tolik, že ztrácíte přehled, ale Dead In My Arms je silná deska s rychlým tempem, která si dokáže získat pozornost. Na agresivní nasranost jako dělaná. "Fine, fuck you then!" (ze Slit Wrist Savior)

10. Otep - House Of Secrets (2004)
A na závěr si dáme jednu "něžnou" ženu. Otep působí v dnešním výběru interpretů tak trochu jako krajkový kapesníček mezi ostnatými dráty, ale dovolím si ji doporučit zejména kvůli velmi silným textům a celkové atmosféře. Zneužívání dětí, domácí násilí, sadomasochistický vztah, sebepoškozování, nenávist k vlastnímu životu a bzučení much nad mrtvým tělem pod košatými stromy. Když už nevíme, co by, tak tenhle koktejl naše emoce přebije naprosto spolehlivě. Písničkou na ochutnání bude moje oblíbená Buried Alive. Podávejte v menších dávkách a dejte si k tomu nějaký dezert. Třeba Kelly Family nebo High School Musical. Vždycky může být hůř! :)

.věci v papírovém deníčku

Minulý týden jsem uklízela. Zadala jsem si za úkol odstranit velkou hromadu knížek, papírů a časopisů, co se mi objevila u postele a postupně samovolně expandovala. Při uklízení jsem narazila i na jeden z asi pětadvaceti sešitů, do nichž jsem si během školou povinných let zapisovala svoje myšlenky. Bylo to jaro 2005, jeden takový krásný lásky čas. Zachvátil mě zajímavý pocit nostalgie.

Jedním z hlavních důvodů, proč jsem pravidelného psaní nechala, byl hlavně nedostatek času, který přišel s nástupem do práce. Přetlak v grafomanské části mozku dal vzniknout například tomuto blogu. Vyjadřování svých (s)myšlenek je totiž nutnost. Danielle říká, že jde i o jistou formu psychoterapie. Letos jsem opět začala (čas od času) psát menší slohové útvary, kterým by se možná dalo říkat povídky. Velká část jich nebyla zatím nikde zveřejněna, uvidíme později, až to dozraje...

Zápisky na papír nic plně nenahradí. Papíru totiž sdělíte věci takové, jaké opravdu jsou. Narozdíl od blogu, na kterém si chcete udržet nějaký svůj "ksicht" a narozdíl od všech těch módních sociálních sítí, kde na žádné nevtipné, neznámé ani nezajímavé věci nikdo není zvědavý. Deníčky budou mít vždycky úlohu důvěrníka, toho, komu svěříme všechny ty žblechty o životě a chlapech. V povídku nebo vtipnou hlášku to můžeme přetransformovat později. Proto jsem po úklidu nechala u postele ten poslední, skoro prázdný sešit ležet. Může se někdy hodit.

Některých z Vás jsem se asi už ptala. Takže se ptám znovu: Psali jste si někdy deníček? Píšete ještě? A proč jste toho pak nechali? Vracíte se k tomu nebo si to kompenzujete jinak? A jste díky tomu šťastnější?

.je váš blog užitečný?

Tak co, myslíte si, že je váš blog užitečný? Má myšlenku? Není to jen sbírka povrchních blbostí? A kdo to posoudí?

Dneska ráno jsem se docela dobře zasekla na diskusi k článku o Blogosféře, který vyšel na Phate's Universe. Phate mi napsal, cituji, že "se u mě člověk sice zasměje, ale málokdy narazí na něco užitečného nebo na hlubší myšlenku." Toť jeho názor. Na jeho blogu. Blog je místo pro vyjádření našich osobních názorů. Fakt, že někdo má nějaký názor, který není úplně stejný, jako můj, na internetu obvykle přecházím a ve většině případů i zapomínám. Neřeším. Tak proč mě to tak vyprovokovalo?


Blogosféra není jen kýbl blogů, nacházejících se na jedné úrovni. Jde hlavně o interakci mezi nimi, komentáře, vazby, odkazy, chuchvalce energie a témat, které se sunou z místa na místo. Takovou blogosféru má okolo sebe každý autor - je to pavučina lidí, kteří jsou ochotni věnovat čas písmenkům, co vaše maličkost zrovna zvrací do Sítě.

A ten blogísek - podívejme se teď na to, co pro mě znamená blogísek... no, rozhodně ne "deníček ze života". Deníčky ze života jsou jeden velkej průser. A zamýšlet se nad společností, která sebe sama dokope k zániku, je průser číslo dvě. Kdo to tu čte déle, ví, že se mi nelíbí facebook, centralizace, monitorování, drogy, stádovitá tupost... ani sklony tohohle světa rozsračkovat sám sebe v nesmyslné válce.

Nelíbí.

Ale to je asi tak maximum, co s tím ze své pozice nadělám. Vážím si odvážných myslitelů a mluvčí. Já nejsem jeden z nich. V podstatě jsem ještě pořád bytost skoro pubertální, nevyhraněná, svým způsobem nejistá. Kam nasměrujete svého čtenáře, když s ním proklouznete kolem věcí, které už nejsou legrace? Zpátky do té legrace! Ony tam dole ty Velké Myšlenky třeba jsou, ale třeba ne. Většinou "třeba ne". Jako ryby v kalné vodě. Protože jsme je neviděli a to je jasný doklad toho, že tam nejsou.

Má tenhle post myšlenku?

Kdoví - každopádně jsem ale při jeho psaní našla odpověď na onu velkou otázku, proč mě poznámka o neužitečné veselé povrchnosti vyprovokovala: samozřejmě proto, že uvnitř nechci být neužitečně vesele povrchní! (Já naivní tvor! Chci být zajímavej a hodnotnej, ehm, tvor!) Ale stejně vím, že oficiálně "vesele povrchní" v zájmu své vlastní ochrany zůstanu. Jako ježeček. Dokud bude potřeba. A pokud to dobře půjde, tak jednou vlastně budu úplně cokoli, co se mi zachce. Budu mít těch Myšlenek plnej kýbl a budu vám to s radostí nalejvat do Sítě. A bude tam ryb jak kráva a bude to slavnější než GTD! Se už těším. ;)


--
Tak jsem to vyblila a je mi fajn! Díky, PHATE, za myšlenkový podnět. A chytrým lidem za chytré věci. A tak vůbec.

.drobečky ze čtečky

Mezi tím, co na těch internetech chceme dělat a tím, co tam obvykle skutečně děláme, je propastný rozdíl. A to ještě někteří z nás mají RSS čtečky! To si vždycky po ránu projdete, co je nového, zatímco se pomalu probouzíte a informace vám protékají hlavou. Vlastně mi to připomíná jednu starší technologii, říkalo se tomu "noviny", ale tohle je lepší...

O tom, na jakých webech trávím statisticky největší čas, jsem vám už psala v tomhle článku, který odstartoval menší řetězovku (díky všem a příště více!). Uznávám ovšem, že statistika mohla být trošku zkreslená. Na sledování blogů, publicistiky i počtení o počítačových nesmyslech používám už delší dobu RSS čtečku Liferea. Mimochodem v ní sleduju i Vaše komentáře k tomuhle blogísku (achacha!), což je zvrhlé i užitečné zároveň.


Je mi jasné, že dostatek kvalitního čtení je někdy důležitější, než dostatek sexu, drog i jídla dohromady, takže vám přináším pár tipů ze své mocné RSS čtečky. Publicistiku a linuxové weby tentokrát vynechám a budu se věnovat hlavně osobním blogům a hovadinám, jelikož se mi zrovna chce. Blogy a weby jsou řazeny, jak se jim chtělo, v žádném případě ne abecedně a už vůbec ne jakkoli prioritně :)


.chlupatý slon na houbičkách
http://blog.mamuf.cz/
Jeden z těch blogů, které považuji za "spřátelené". Tematicky se dotýká např. hudby a internetůch. Škoda, že publikuje tak málo. Jeho psaný projev se mi velmi líbí, to nemohu říct!

.hlavně pozor na bojlery
http://zlikatost.blogspot.com/
Zápisník Strakaté Ňuchodlafy jsem vám již párkrát představovala. Málokde najdete tolik rad do života, psaných s tak lehkým jazykem a přirozenou grácií!

.sarkasmus? ano, děkuji!
http://xkcd.com/
XKCD je webový komiks, který vymyslel "prostě jeden týpek, co pracoval pro NASA, rád šplhá na věci a otevírá divné dveře." Některé stripy jsou složité, některé nepochopitelné a některé dost vtipné. Na Abíčku vychází český překlad.

.arthur dent, stručný misantrop
http://www.misantrop.info/
Martin Malý je pojem. Komentuje spoustu témat (mnohá z nich jsou samozřejmě "počítačová"). Ne vždy souhlasím s jeho stanoviskem, ale je originální, vtipný a opravdu dobře se čte.

.šťastní můžeme být v jakékoliv situaci
http://badguy.cz/
Blog Pavla Říhy o IT, politice a poslední dobou zejména o osobním rozvoji a efektivitě práce. Na to, že existuje relativně krátkou dobu, má širokou čtenářskou základnu a osobitý otisk.

.pan vůdce se soukromým tryskáčem
http://fajnblog.cz/
"Nepíšu o nových elektro vychytávkách, na kterých si budete pouštět porno. Já vám radši poradím, jak nějakou holku sbalit," říká autor o svém blogu. Sarkasmus? To víte, že ne ;)

.marigold, ten pán od počítačů
http://www.marigold.cz/
Patrick Zandl je všestranný. Píše o nových technologiích, o internetovém obsahu, o pomazánkovém másle, o zabíjení atakdále. Ano!

.kekel je prý cosi nechutného
http://www.apinuv.kekel.cz/
Apinův kekel je zaměřený na elektronickou hudbu, hry, PC, ale i společnost, zlo, konspirační teorie... prostě kekel s názorem. Někdy mi jeho "paranoidní" pohled na svět vyloženě vyhovuje, i když to občas vidím jinak.

.'grunge' neboli drátěnka
http://sysla.bloguje.cz/
"Správný grungeman nemusí fetovat. Důležitá je kostkovaná košile a conversky." Spřátelený hudební blog kamarádky Martiny. Zrovna je v takové uspané fázi. Syslo, bloguj!

.zápisník šíleného psa
http://crazydog.cz/
Bronislav Filip sbírá plechovky od energy drinků a nemá rád Vistu. Na jeho blogu mě zaujaly hlavně různé linuxové tipy, ale i zápisky ze života.

.kluk, co má svůj vlastní scénář
http://iam.kryspin.net/
Kryšpín si mě získal svými povídkami. Zajímá se o film, obdržel několik cen za reklamy, hodně cestuje a padají z něj krásné fotky. A má také rád The Crow!

.linuxové ženy jsou elita
http://vetrnikplejs.blogspot.com/
Jeden z prvních blogů, na které jsem odtud odkázala. Windfinder je nadšeným uživatelem Ubuntu a našla jsem u něj mnoho šikovných tipů. Jen teď nějak spí, nebo co.

.za komentář dává bonbónek
http://lelkoun.cz/
O těžkém životě rádoby programátora. "Mám rád GNU/Linux, WordPress a hranolky s kečupem." To snad jako popis stačí, ne? :)

.dívka, která kreslí
http://originflame.blog.cz/
Konečně zas žena, uf. Angelina není geek girl, ale normální pubertální osůbka se zálibou ve Twilight, nicméně hodně přemýšlí a spousta jejích článků má smysl, narozdíl od klasických růžových blogísků.

.metal, komp a gotika, jak se to rýmuje
http://www.dark-vision.cz/
Lenka 'Trinity' Voráčková - geek žena, larpařka, grafička, hráčka, grafomanka. V obchodě s počítači na ni prý vždycky zírají jako na zjevení. Objevila jsem ji včera a přijde mi úžasná :)

.já jsem Ofca. mám černý kolo a plesnivej chleba
http://ofca.bloguje.cz/
Jákob píše storky ze života. Málokde se tak zasměju, i když je to samý rasismus, antisemitismus, fňukání nad ulomeným palcem, zubem, teploušema atd. Děcka! Von není blbej! Von to jenom hraje!

.kurz tvůrčího psaní
http://www.renenekuda.cz/archiv/
Autor absolvoval obor Tvůrčí psaní a publicistika a mezi cestováním a novinařinou trousí inspirativní rady. Zajímavé, i když píšete jen do šuplete.

.jerzy a jeho ubuntu
http://fanofubuntu.blogspot.com/
Další blog se zajímavými články o životě s OS Ubuntu. Jerzy V má navíc rád Nightwish, za což získává samozřejmě plusový bod.

.skeptik, co nemá rád mléko
http://www.mordemy.info
O čem píše Mordemy? Mordemy přemýšlí. O společnosti, o vztazích,
o životě. O psaní. Články jsou delší, složitější, analytické, zajímavé. Doporučuji.

.určeno pouze ke čtení!
http://www.blabolnik.cz/
Zábavné čtení, poskytující "humorný pohled na českou webdesignérskou scénu a internet všeobecně". Autorem je Miloslav 'Plaváček' Lešetický.

.lidi jsou ignoranti
http://www.phate.honsa.eu/
PHATE je přemýšlivý, schopný a někdy až provokativní. Tvrdí, že blogosféra stojí za houby, že málokde narazíte na "hlubokou myšlenku", rád se pohádá, ale dobře píše.

.valeriův zelený blog
http://valerius.bloguje.cz/
Spřátelený osobní blog. "Netahejte mi sem realitu, tu tady nechci," říká jeho autor - prý celkem nenormální půlelf, linuxář a snílek.

.nečekejte v předpeklí, když můžete dál
http://modnipeklo.cz/
Ženské se prostě o hadry zajímají. Ano, tričko s tučňákem vede, ale nad sarkastickými komentáři autorek Módního Pekla se jeden někdy úchvatně pobaví. Kdo se tomu nedokáže zasmát, by to ale neměl číst :)

.blogísek rudovlasé ženy
http://sweetimaginary.blogspot.com/
Spřátelený blog Míši 'Missy' Mihulkové, ženy s dokonalým hudebním vkusem. Převážně osobní zápisky a fotky (pani, pani, z vás bude fakt modelka :))

.evanescentní blog
http://evanescencesite.blog.cz/
O svých osobních obsesích se tu obvykle příliš nerozepisuji. Vězte tedy, že věcmi, co souvisí s kapelou Evanescence, mě potěšíte vždycky. Blog slečny Adelle je jedním z nejaktuálnějších českých zdrojů.

.také máme papírové knihy
http://cocist.posterous.com/
Viktor 'KaCZer' Machek a Petr Švec odstartovali zajímavý blogový projekt s názvem "Co číst?" Nemáte co číst? Obraťte se k beletrii... Blogu by neuškodilo více aktualizací.

.tečka, hotovo
http://teckacz.cz/
E-zine, který "surfuje na vlně chaosu 21. století." Věda, vesmír, technologie, společnost, internet i spam. Funguje už od roku 1999!


--
Pokud si v uvedeném seznamu chybíte, nemusí to být proto, že k vám nechodím, ale spíš proto, že nemáte RSS. (Např. bych ho ocenila od autorů, jako jsou magg a aranimas.) Anebo prostě málo blogujete, blogujte víc! Šup, šup, šup.

.ubuntu 10.10: tučňáci, barvičky, inovace

Nedávno vyšla beta verze operačního systému Linux Ubuntu - 10.10 Maverick Meerkat (což znamená "individualistická" nebo také "vzpurná surikata").

Na webu debianadmin.com se včera objevila kolekce screenshotů, které ukazují, že hlavní inovace v otázce vzhledu byly nastoleny s příchodem předchozí verze a nějakou dobu to tak prostě zůstane. Faktem je, že vzhled nového Ubuntu je svěží a příjemný - po kdysi defaultní vyblité hnědi se lidem nestýská.

"Šok! Čudlík na zavírání okna bude vlevo!"
Fascinující i únavná je skutečnost, že s každým vydáním nové verze se vždycky jen donekonečna řeší, jaká barva bude dominovat a kam se přešoupne jaké tlačítko. Stabilita a využitelnost systému je důležitější, ale svěže barevný obal a pocit z něj jsou veličiny, které rozhodují ve chvíli, kdy se přihlásí o slovo nový uživatel.

Vybavuji si svůj šokantní přechod na Linux, který proběhl na konci minulého roku; jako - hm, vlastně doopravdy! :) - relativně pokročilý uživatel jsem si všímala hlavně toho, jak je systém šetrný k hardwaru, jakou má vnitřní strukturu, jaké funkce nabízí out-of-the-box... a vzhledová témata mě nechávala chladnou po velmi dlouhou dobu. Vlastně doteď používám jen kombinaci různých individuálních nastavení v šedé, zelené a černé barvě. Až potkám téma, které mě chytí za srdce, jistě se vám ale pochlubím.

Je to fialové, snad to nebude failové
Poslední verze Ubuntu se zabořily do uživatelského podvědomí zejména díky jasně fialové barvě, kterou můžete vidět na screenshotu. V minulé verzi 10.04, která vyšla na jaře, se objevila také dvě vzhledová témata Radiance a Ambiance - první je standardně světlá, druhá nabízí tmavé lišty. No, rozhodně to vypadá dobře. Tmavý vzhled je přitažlivý a dobře se na něj zírá i po dlouhé době strávené u počítače, jak jsem se přesvědčila například u ďábelského Ubuntu SE.

Kamenem úrazu u temných témat bývá propojení s webem. U vašeho soukromého černého světa jsou totiž přesně definovány barvy všech pozadí, oken, textových formulářů a písem. A je velmi málo pravděpodobné, že by to všechny ty internety měly stejně. U archaických HTML vykopávek se s jinou, než bílou barvou prostě nepočítá. Řešením je to nemít černé všecko, ale - to uznejte - když něco není pořádně, tak to za nic nestojí, že? :)

Já bych ty inovace zakázala
I přes občasné záchvatovité testování nových věcí jsem v některých ohledech vcelku konzervativní. Co se vzhledu Ubuntu týče, projevuje se to například mou standardní fixací na zelenou barvu. Vývojáři, chlapci šikovní, nám odhodlaně servírují všelijaké hypermoderní modré, oranžové a černé Linuxy, ale mně v té chroustající bedýnce ještě pořád běží Ubuntu 9.04 (ano, mě na tyhle updaty fakt moc neužije!) - a mám takové tušení, že dalším upgradem bude buď úplně čistá instalace nejnovější verze Ubuntu na nový disk, anebo nějaký odvážný a doteď mi ještě neznámý switch na něco úplně jiného. Pár favoritů, hodnocených pěti tučňáky z pěti, bych už našla, ale to je všechno běh/vztah na velmi dlouhou trať :)

Původně analytická stať, chválící vývoj Ubuntu jako pěkného stabilního systému, ideálního pro přechod nic netušícího uživatele Windows do Tuxových sítí, se nám lehce zvrhla ve filozofický blábol, ale to se mi stává pořád! Ubuntu někteří děsně chytří guruové sice rádi nazývají Blbuntu, protože tam skoro všechno funguje už po startu, ale věřte nebo ne, to je právě to, co lidé chtějí...

A mimochodem, nevíte někdo, jak si lze zálohovat a po reinstalaci opětovně nasadit stávající vyladění jednotlivých odstínů systémových prvků? Jsem takový zelený typ ;)

.muž, který se stal sluncem

Byl jednou jeden muž, klavírista, obyčejný kluk a uvnitř dobrák. Opustila ho žena a on odcestoval na vzdálenou studenou planetu, aby zapomněl. Tam mu nabídli práci jakéhosi "testera" umělého slunce. Měl za úkol fyzicky reagovat na sluneční svit - a umělé slunce reagovalo na jeho vjemy a přitápělo či ubíralo nad planetou teplotu podle toho, jak se cítil. Byl Mužem, který se stal sluncem.

Po čase si ale všiml zajímavé věci: když je mu skvěle, na planetě je příjemné letní počasí, ale když je smutný, lidé mrznou... Snažil se účelně si udržovat dobrou náladu, ale samota ho ničila a zpětná vazba v podobě mrazivé zimy začala kosit obyvatelstvo světa... "Přepadaly mě stále větší antipatie, odpor, absolutní zhnusení... a teplota klesala. Jsem slunce - a třesu se zimou."


O vědeckofantastické až pohádkové Petiškově sbírce povídek jsem se tu už zmiňovala v souvislosti s příběhem o modrých chlupech a o normálnosti, ale povídka, na kterou jsem narazila včera v noci, mě svým významem zaujala a skoro až zaskočila... Je to přece tak logické. Muž, který byl sluncem, v depresi nejen umíral vnitřním chladem, ale zabíjel tím i své široké okolí. Zažili jste někdy ten pocit bolestného odosobněného chladu? On ho znal - i autor ho znal - a s nadnesenou lehkostí bajky, eseje či pohádky vykreslil nad tou emocí příběh s dobrým koncem. Ale kdo z nás, chladných bastardů, někdy v takový "dobrý konec" uvěřil?

Chlad uvnitř je zima, která vás žere; je černá a nepomáhá ani panák, ani horká vana. Jsou lidé, kteří mají sklony k žhavé výbušnosti, blízkosti, vášnivým emocím - a pak jsou ti, kdo se snaží distancovat, zůstat neovlivnitelní, chladní, nespoutaní... Ti první v krizi rozsévají žhavou lávu, ti druzí mrznou ve své černé díře.

Umění žít s lidmi je nesmírně složitá dovednost. Vyžaduje schopnost odosobnit si situace, které by nám mohly ublížit tím, že si je vezmeme příliš k srdci, ale přitom musíme zůstat schopní se k někomu přiblížit natolik, aby nás cítil a nezůstal sám. Ten, kdo se zapomene příliš daleko od toho druhého, nakonec skutečně sám zůstane. Máte svou smutnou chladnou díru, nebo ve smutku vzplanete a zabíjíte? Možná existuje i více nuancí; tyhle znám já. Muž, který byl sluncem, nakonec našel svou lásku a jeho led roztál. Už jste byli někomu sluncem? Už jste někdy roztáli? A co šťastný konec - byl?


Úryvek textu: (c) "Eduard" Martin Petiška, Praha 1986
Obrázek: (c) Alexiuss, http://alexiuss.deviantart.com/
A dost už filozofie a knih, chce to zase nějaké počítače...

.schismatrix: jak by svět jednou opravdu mohl vypadat

Málokdy zveřejňuji svůj osobní názor na knihu hned na začátku její recenze. Sterlingův Schismatrix mě ale dokonale pohltil už na prvních stránkách, kde jsem se propadla do bezútěšného plesnivého světa kosmických vyhnanců. V příběhu se snoubí představivost, téměř hmatatelný "realismus" a také základy literárního směru, později známého jako kyberpunk.

Bruce Sterling (*1954) se již od 70. let zabývá psaním povídek ze světa Tvárných a Mechanistů. Popisují budoucnost, v níž je Sluneční soustava již dávno kolonizovaná a dvě hlavní frakce spolu vedou válku o vliv nad vesmírem. Kontakty se zničenou Zemí jsou zpřetrhány a situaci později komplikuje i nečekaná návštěva cizí civilizace. Do tohoto světa je později zasazen i děj Sterlingova nejslavnějšího díla s názvem Schismatrix - životní příběh Abelarda Lindsaye, politika, diplomata, vyvržence a manipulátora.

Schismatrix v sobě mísí filozofii i sci-fi a nepochybujte o tom, že myslím velmi složitou a mnohovrstevnatou filozofii a sci-fi. Trvalo mi dva měsíce, než jsem tuhle pětisetstránkovou bichli přečetla, strávila a poté přečetla podruhé; to druhé přečtení komplikovanost příběhu prakticky vyžaduje, teprve potom se vám některé kontakty konečně propojí... Dílo nemůžu doporučit každému, ale bez zaváhání bych ho orazila pěti hvězdičkami. Je to bestiální. Hluboké. Krásné. Šílené.

České vydání "Schismatrix Plus" z roku 2006 obsahuje i pět povídek ze stejného světa. S podobnou elegancí, s jakou splétal léta osudů v románu, Sterling skládá dohromady i kratší příběhy. Vyniká mezi nimi střípek, nazvaný Pavoučí růže. To si myslím já - dostala mě nejvíc. Nicméně, hlavní příběh si prostě musíte přečíst jako první.

Sterling sám si románu považuje ze své tvorby nejvíce. "Schismatrix se podobá ježovce - je bodavý a neobvyklý," napsal v předmluvě z roku 1995. "Není dvakrát elegantní a postrádá osovou souměrnost, ale kousky z něho se odlamují uvnitř lidí a zůstávají s nimi po léta."

Věřím, že lépe by to nikdo jiný nevystihl.

.pohádky z Městečka Trnávky

Venku se nám pomaloučku hnusní, ve vzduchu je cítit podzim... Nejspíš poslední výlet tohoto roku mě zavedl na skok do Moravské Třebové a následně do Městečka Trnávky. Z kopce do údolí tam shlíží trosky hradu Cimburka, který byl založen na přelomu 13. a 14. století. Byl impozantní svou rozlohou, i když si jeho podobu lze dnes už jen zhruba představit. Začátkem 18. století byl ještě obýván, ale 8. června 1776 vyhořel po zásahu blesku a od té doby jeho ruiny už jen tiše chátrají a mizí v zemi. Zde je související zajímavý článek od autora, který toto místo zdokumentoval před třemi lety...

.být normální a s modrými chlupy

Příští sobotu jsem se vmísil do davu, který očekával před kybernetickým salonem vyhlášení nové módní kreace. Odbila dvanáctá. V holografické výloze se objevili -- muž a žena. Lezli po čtyřech, dlouhá modrá srst se rousala po podlaze. Vzápětí vyšli z bran módního salonu manekýni a manekýnky. Porostlí modrou srstí. Vyšli po čtyřech.

Dav kolem mě oněměl. Chápal jsem, že ztichl ponížením, když pohlédl na lidi, kteří se před ním plíží.
Potom se lidé začali rozcházet, rozcházeli se stále rychleji - až se dali na útěk. Sláva, sláva, říkal jsem si v duchu, jako by ta největší sláva člověka spočívala v tom, že se lidé rozhodnou býti lidmi. Ale pak jsem si všiml, kam ti lidé běží -- utíkali do protějších oddělení kybernetického módního salónu. Za chvíli se před ním utvořila fronta. A ze salónu vylézali lidé, mladí, staří, a na všech plandaly veliké azurové kožichy.
Až přijdu domů, bude tam Luxeia. Luxeia s dlouhými modrými chlupy, visícími od krku k patám --
Měl jsem chuť vykřiknout, úpět, úpět. Ale místo toho jsem se postavil na konec fronty. Fronta postupovala rychle. Kožichů bylo dost -- dost pro celý vesmír.


Tehdy jsem si už byl jistý. Kybernetický návrhář nebyl v pořádku. Byl zkonstruován tak, aby byl nápaditý a aby se neopakoval. Dodržuje to, k čemu byl určen a v tom je jeho chyba.
A navíc, namlsal se.
Lidé mu přistoupili na všechno, bez protestu, podvolili se jakémukoli jeho rozhodnutí. Splnili zatím všechno, co jim rozkázal a on jim teď rozkázal, aby přestali být lidmi. Možná o nás přemýšlí, možná spojením kontaktů, které nikdo nepředpokládal, vznikla v návrháři ironická inteligence. Uvažuje o nás, uvažuje stejně napjatě, jako já uvažuji o něm...
Možná zkouší, kde je hranice lidského ponížení.
Vyhlédl jsem z okna sálku. Po chodnících se oběma směry ploužili po čtyřech lidé v modrých kožiších.
Kdy přijde do módy být lidmi? uvažoval jsem. Kdy konečně něco tak obyčejného přijde do módy...?

Po skončení pracovní doby jsem si sundal z věšáku svůj obrovitý modrý kožich a oblékl si ho, při nasazování rukou do rukávů jsem se styděl jako nikdy v životě. Styděl jsem se - ale to bylo také všechno. Sesul jsem se na všechny čtyři a po čtyřech jsem odcházel z pracoviště. Když jsem slézal po schodišti, potkal jsem v mezaninu referenta pro líčení očí a referentku pro punčochy. Lezli jsme chvíli ze schodů vedle sebe. Na referentce jsem pozoroval, že je zaražená a není nějak ve své kůži. Když přijala cizí kůži. Modrou, s dlouhými chlupy.
Zato referent pro líčení očí --
Celou cestu hovořil, obdivoval nápaditost kybernetického návrháře, rozplýval se nad jeho poslední kreací. Nazýval ji syntetická.
Ať si prý všimneme, jak tím, že jsme dostali modrou kožešinu a předepsaný pohyb, jsme získali zároveň i jinou gestiku. Móda postihla i pohybovou, motorickou oblast, tvrdil.
Ve vrátnici jsem se s nimi rozloučil a vyplížil se po chodníku na dlouhou cestu do svého bytu.

"Něco musíme udělat," řekl jsem při večeři Luxeie.
"Co?"
"Říct lidem, že ten stroj má praštěné nápady."
"Ale to přece všichni vědí."
Tímhle mě Luxeia vždycky dokonale srážela. Jakmile jsem přišel s nějakým poznatkem, vyhlásila ho za dávno známý.
"Tak proč se lidé nechovají, jako kdyby věděli, o co jde?"
"Vím já?" Luxeia si kartáčovala modrý kožich, rozčesávala dlouhé azurové vlny chlupů a ta práce ji nápadně těšila.
"Vždyť ze sebe necháváme dělat blázny, chováme se jako blázni jen proto, aby nám nikdo nevytkl, že nejsme normální --"
Luxeia se na mě udiveně zadívala a vybírala z kartáče dlouhé vytrhané chlupy.
"Chováš se úplně nemódně," řekla nakonec.
Móda --
Chtěl jsem v tu chvíli začít běsnit, trhat z jejího kožichu hrsti modrých chlupů, ječet, vyhodit jí z okna rtěnkovnici.
"Jsi normální?" obrátila ke mně své andělské oči.
Přikývl jsem a vzal si kartáč, který odložila. Začal jsem si kartáčovat kožich. Jako smutné, teskné zvíře, které by zvířetem být nemuselo, ale které se tak rozhodlo samo a dobrovolně.
Zítra je přece sobota.
A zítra přijde do módy možná člověk.

Přede mnou ležel na stolku módní žurnál. Díval jsem se při kartáčování zděšeně na fotografie, na kterých lezly po zemi postavy v azurových kožiších -- postavy v kožiších na louce, na náměstí, u řeky. Staří lidé, mladí, děti.
A co bylo nejhroznější, při svém ponížení se pyšně usmívali, pyšnili se svým ponížením.
Neuvědomovali si, co se s nimi děje. Uvědomovali si jen, že se chovají tak, jak se chovají všichni kolem nich.
A to jim stačilo ke štěstí...


Eduard Martin (*1951, vl. jménem Martin Petiška); úryvek z povídky Tužka na obočí, sbírka Manžel z Marsu, Praha 1986. Poznáváte tu lidskou stádovitost? Pobavila mě. A vyděsila mě svou realističností. Modré kožichy mi - mimo jiné - připomněly současnou zběsilou touhu mít modrý Facebook :) Člověk by nevěřil, co za zajímavé myšlenky najde v antikvariátu. Za dvacet korun! To jsou věci.