Devět prstů a dvě oči

Byla už tma. A zima. Od pusy šla pára. Čekala jsem na nádraží na kámošku. Mezi tramvajemi, roztávajícím sněhem a hromadou vajglů. Do uší Iron Maiden. Najednou vnímám periferním viděním, že vpravo ode mě stojí nějaký pán. Asi se chce na něco zeptat. Vytahuju sluchátka z uší. "Dobrý večer."

"Slečno, já to nebudu nijak obkecávat. Prostě na rovinu. Chtěl jsem se zeptat, jestli byste neměla nějaký drobný. Nebo stravenku. Aspoň na konzervu a něco k tomu."

Na jazyk se mi automaticky dere moderní, činům se vyhýbající výmluva. Česky lež. 'Pardon, já jsem student, bohužel u sebe nemám peníze, stravenky taky ne...'. Takřka současně se z nějakého důvodu strašně zastydím. Sakra, před půl rokem jsem tu práci fakt neměla. A obracela jsem každou korunu z pětitisícové podpory (z níž šly čtyři litry na podnájem). "Mno. Prosím vás, chvíli počkejte," koktám rozpačitě. Stravenky jsme fasovali před pár dny. Dokonce jsem byla dnes i v bankomatu. Mohla jsem si dovolit koupit si tričko a barvu na vlasy. Tenhle postarší týpek je soustředěn na konzervu a chleba. Sakra.

"Já... nevím, no, stravenku vám můžu dát." Žádnej chlast. Ani cigára. To mi došlo až pak. Kdybych ho poslala do háje, asi by odešel. Ale teď stál a koukal. Utrhla jsem stravenku. Ještě chvíli jen koukal a pak z něj vylezlo: "Myslíte, že byste mi mohla dát ještě jednu?" Podívala jsem se na ten bloček v ruce. Ty vole, za oběd ty dvě klidně vypláznu. Když se chci přežrat. Nebo co. Utrhla jsem ještě jednu. Dnes nejsme zvyklí dávat cizím, vůbec ne, a když dáváme, stydíme se skoro stejně, jako když nedáme. "Tady máte dvě, tak.. to užijte... ve zdraví..." Podívám se na něj.

Tyhle lidi mají nepopsatelnej pohled. Vídám ho u prodejců Nového Prostoru, když jim přeju pěknej den. "Děkuju," odpověděl a podal mi ruku. Automaticky jsem mu ji také podala. Neměl na té ruce ukazováček. Jenom takovej pahýlek, asi tak před prvním kloubem. Kulatej pahýlek. Když mi stiskl ruku, cítila jsem, jak ji má teplou. A ten pahýlek byl studenej.

Pak odešel. Stála jsem na tom nádraží a zírala do dálky na rozmazaný světla. Pořád ještě mrazivě pofukovalo. Po chodníku poletovaly odpadky. Cítila jsem, jak mi po levé tváři teče slza. Nepodstatný malý detail ve velikém studeném světě.

Ten stín za Vašimi zády? To je cenzura internetu.

Awojkííí! Jsem 16-letá holka se zájmem o koně, přírodu, trendy hadříky a příležitostné chlapce. Miluju kapely Kryštof a LuŠtěLa a fandím jim i na Fejsbůku. Napiš mi!!... Tak ne. Ve skutečnosti jsem stará rachejtle. Příležitostní chlapci a pop music mě nezajímají a Fejsbůk nepoužívám. Ale když se budu dostatečně snažit, zahraju na vás cokoli. Jsme přece jen na netu!

Je to právě takzvaná 'svoboda projevu', která nám dává možnost vytvářet si virtuální identity zcela podle své vůle a chuti. Ta vůle a chuť nás může někdy zavést do velmi proradných končin, kde je lepší držet jazyk a někdy i download určitého počtu MB/s na uzdě. A teď, co s tím? Pokud byste mohli, zakázali byste sprosté vtipy? Porno? Rasistické a xenofobní narážky? Šovinismus? Komunismus? Nacismus? Všechny další -ismy?


Snaha vyčistit 'svobodný prostor' od prvků, které se nám z určitého důvodu nelíbí, se nazývá cenzura. A ano, na internetu na nás ze všech stran vyskakují polonahé obrázky a warez fóra, no co na tohle řeknou naše děti?!

Tak na jedné straně vznikají rádoby ušlechtilé, leč naprosto nedomyšlené projekty typu Červené tlačítko a na straně druhé je tvrdě omezující dohoda ACTA, vydávající se cestou blokací a omezení. Stejně jako autor tohoto druhého článku, ani já nejsem pro absolutní internetovou anarchii. Povolit lidu hlásat různé útočné a násilnické ideologie je velice diskutabilní věc. Potírání a zákazy všeho potenciálního zla ovšem situaci neřeší, jsou pouze náplastí na problém. Nebo křivolakou cestičkou mezi těmi zlými věcmi, co nesmíme vidět. A ta cestička vede rovnou do pekla za Velkým Bratrem.

Je fascinující, jak se v takto nestabilní době prudce rozvíjejí sociální sítě, kde je samozřejmostí uvádět své pravé jméno. Když hlásáte nějakou zlounskou ideologii, dostanete ban, smažou vás a rozbijou vám skupinku. To, že jste ale před pěti lety vypsali nějaký ošklivý dotazník, zůstane díky strýčkovi Googlovi navždy v archivu. Může si vás vyhledat spolužák, sousedka i bývalá vašeho přítele, která by vám nejradši roztrhala občanku. I váš budoucí zaměstnavatel si vás samozřejmě zkusí vyhledat. Počet informací, kontrolovatelných firmami, o jejichž skutečném dosahu ještě netuší ani ony samy, narůstá každým dnem. Cílenou reklamou to začíná. Konec asi nechci vidět.

Dokáže vůbec někdo definovat, co znamená "internetová svoboda", když se jedná o veličinu, kterou jsme již skoro ztratili? A co je tedy ta "internetová cenzura"? Na každou věc existuje mnoho úhlů pohledu. To je velmi dobré vnímat. Není dobré generalizovat a jít pouze cestou zákazů. Je dobré vyjadřovat kultivovaně svůj názor. Ale není dobré toho o sobě příliš mnoho sdílet. Vlastně stačí, abyste věděli, že mám ráda hudbu, Linux a výtvarné umění. Ale možná se budu tvářit i jako trendy pubescent, co žere LuŠtěLu. Jsme pod drobnohledem Velkého Bratra, jeden nikdy neví.

A povidám, Barbie ajťačku nemáte?

A to zlí jazykové tvrdí, že linuxačky neexistují! napsal mi pochvalně Brouk. Neexistují! Cha! Naopak. Den za dnem přibývají. V nové éře budou k dispozici i ve světle růžové barvě. S příslušenstvím.

Před dvaceti lety bylo v mém věku "normální" být vdaná s prvním dítětem na cestě (pokud už tedy nesedělo v postýlce a nežužlalo si nohu; v takovém případě bylo na cestě druhé, ideálně jiného pohlaví). A dneska? Dneska v mém věku sedím mezi dvěma rozšroubovanými kompy a koumám, proč se mi přehřívá disk. Na cestě je druhý, ideálně od jiného výrobce. Ehm.

Stručně a jasně, zlí jazykové prostě vůbec neví! Být "ajťačka" začíná být evidentně stejně trendy, jako být "alternativní". A vůbec nevadí, že nevíte, co je UTP (nedejbože ani USB) a že vaše oblíbená barva je jemně růžová! Vítězem nedávného hlasování o nejvíc cool profesi pro panenku Barbie se stala pozice "Computer Engineer". Má růžový ten, nojbuk. A místo kablíku blůtůt. To musí být. Revoluce je všude, web 2(3, 4, 5...).0, všecko online, hustobrutální technologie, ženy ve vedoucích funkcích! Bude to prostě IN.

Tak jestli tohle není motivace pro mladé dívky, tak už nevím. Doufám jenom, že až tyto děti nové generace vyrostou, tak mezi růžovými ajťačkami se značkami mocných soudobých korporací zbudou i nějaké s tučňákem! A mozkem. Ale hlavně toho tučňáka, díky. Já tomu moc nerozumim, páč jsem tady ještě pořád jen ten testing-unstable, ale třeba jednou budu taky linuxačka. Asi. :-)



Poznámka: "Nojbuk". Takhle jsem to slyšela od uživatele. A "rojtr" a "BAJOS". Fakt že jo.