.vezmi si ho

Ten den byl vlhký jak namočená houba a rozfoukaný do všech světových stran. Kroky kolemjdoucích vířily závěje spadaných listů, jejichž jásavé barvy se postupem času spíjely do neurčité beznadějné šedi, tolik podobné anonymní dlažbě ulic. Lidé se při chůzi jen málokdy dívají výš než přímo před sebe na cestu, ani je nenapadne zkoumat domy, nebe nebo stromy. Až na pár výjimek.

Byl malý - a příliš často slýchával, že "je na tohle ještě moc malý" a že "uvidí, až bude starší". Půlku toho, co se takovému malému děcku honí v hlavě, "velcí" nikdy nezaslechnou. Druhé půlce se obvykle zasmějí, jakkoli je to míněno vážně. Když ten malý chlapec stál před obchodem, čekal na matku a pozoroval stromy, jimž podzimní vítr rval po hrstech jejich husté vlasy, opět si to začal uvědomovat. "To je jenom tvoje blbá hra, ve skutečnosti to neexistuje," překřikovaly ho jeho starší sestry. Jakpak by se tvářily, kdyby jim řekl, že i stromy mluví? Vnímal je. Stromy v parku na sídlišti vyprávěly jiné příběhy než stromy u babičky v sadě. Starý modřín v lese znal dávné legendy, růže na zahrádce špitaly tenkými hlásky své verše o lásce. Už dlouho věřil, že se jednou stane spisovatelem a ty myšlenky-smyšlenky splete do vět na papíře. A pak přišel ten veliký vítr a rozhodl se skácet park, les i zahradu.

Zářivě oranžové nakadeřené kupole podél cest prořídly a chomáče listí se válely pod jeho nohama. Matně si uvědomil, že zrovna takovou barvu má jeho oblíbená čepice. Nevyslovený smutek v hlavě přehlušila touha aspoň trochu stromům pomoci. Bezmyšlenkovitě doběhl k tomu nejbližšímu a zvedl krásný pestře zbarvený list k obloze. "Tady ho máš, na, vezmi si ho."

"Honzo!" ozvalo se najednou z druhé strany. Matka nakoupila, odvázala psa a teď hledala syna. "Honzo, pojď sem." Natáhl ještě jednou ruku a přál si, aby mohl takhle opravit celý svět. Natáhne strom ruku? Slyší ho? Nebyly všechny ty jeho fantazie o příbězích a naslouchání pouhými pohádkovými nesmysly?

Zadul mocný vítr a ze stromu se odlomila tlustá větev. Rudé listí se rozprsklo po chodníku jako ohňostroj. Pohádku přerušil prázdný list.

.zahoďte ideály, jde jen o prd!

Tak jsem si náhodně projela statistiky přístupů na tenhle blog a zas mi spadla brada až pod stůl mezi kabely. Domnívala jsem se, že pomyslné první místo mezi nejzajímavějšími slovními spojeními, pocházejícími z vyhledávačů, si zaslouží "jen růžová to může bít", ale ne! Na tenhle blog, plný nadějí, iluzí a idejí se nejrychleji dostanete přes Seznam a heslo "prd ženy". No není to krásné?

.co je "zdravé" pro internetovou společnost?

"Anonymní internet je už v podstatě minulost. Uživatelé by měli nést zodpovědnost za jakýkoli svůj zveřejněný materiál - a také být dohledatelní." Zajímavý článek, dívající se na tuto problematiku až nevyhnutelně pozitivní optikou, přinesl blog BadGuy.cz. Vlastně jsem takto logicky a zodpovědně vyjádřený názor "z druhé strany" ještě neviděla - zato křičet, že máme "právo na anonymitu", to dokáže každý (a mnohem méně sofistikovaně).

Neznamená to, že s autorovým postojem plně souhlasím. Ze spojení "stát by přidělil každému člověku ověřovací emailovou adresu, pevně spojenou s jeho jménem, vydávanou například s občanským průkazem" se mi zvedají všechny chlupy na zádech. Copak stát je tohoto schopen? Idea zodpovědnosti, cti a mravnosti je bezesporu přitažlivá, ale nemůže nikdy stoprocentně fungovat. Není možné, abychom nechali rozhodovat jeden subjekt o tom, co je "správné" a "přijatelné", případně "zdravé pro společnost". Mám obavy, že takováhle snaha by se stejně časem opět zvrhla jen v bitvu o prachy - jako všechny dobré myšlenky před tím. Peníze jsou totiž vždycky až na prvním místě. Na dalším jsou ideje jiných/mocných, často velmi odlišné od těch našich "obyčejných".

Užívám již delší dobu skoro všude jednotný nick a jsem pod ním k nalezení na spoustě míst v internetu - a ve chvíli, kdy si vzpomenu na Google účet a ověřený account na Aukru, připadám si v současné síti verifikovaná až příliš. Bydliště a reálné jméno na web tahat nebudu a nechci. Žádný právnický subjekt v rámci internetu IMHO ještě nedorostl k tomu, abychom si mohli dovolit sdělovat mu své osobní údaje. A tím míň všecky ty vaše fejsbůky. Téma neanonymního internetu tu stále je, ale zůstává nevyřešené - a ještě chvíli takové bude.