slečno, vy mi nepomůžete, dejte mi číslo na kolegu

Mám nějakou filozofickou náladu zas. Za všecko můžou ty pěkné staré fotky. Tehdy jsem si připadala ženou na svém místě. Dneska je to boj... ale i v něm nalézám sama sebe.

V týdnu jsem se rýpala ve FTP a natahala jsem zpět na disk pár archivů, co se tam už dlouho válely. Dnes mě napadlo mrknout na to, co v nich vlastně je. Ejhle, fotky z roku 2007. Ha, tehdá mi to s těmi ježatými vlasy ale slušelo! Zas si to někdy zopakuju. Červené už jsou :)

Nějak jsem začala uvažovat o tom, kde jsem před těmi dvěma až třemi roky byla a co jsem si myslela, že ze mě bude. Maturita, dost jsem to řešila. Bylo to napínavější než instalace linuxu, ale vyšlo to dobře. Na té vejšce mě prý nechtěli, tak jsem šla do práce. Od té doby jsem pomalu přestávala být střapatý teenage úchyl a začala jsem být "ajtý zlo". Postupně, ale pořádně.

Na co ale bohužel celý život ve škole i v zaměstnání narážím, jsou jednoduché, nepřemýšlející ženy. Chichotající se dylinky a růžové blondýnky (fyzicky i mentálně). Já nemám nic proti blond ženám, pokud jsou schopné. Ale ženy typu "slepice s nehtíčkama a časopisem" mi dělají ostudu. Každý den narážím ve styku se zákazníky ve firmě i s chlapy z oboru IT na ohromné množství předsudků ve stylu "víte co, dejte mi kontakt na kolegu, já mám problém a vy mi nepomůžete - protože jste ženská, ehm."

A co z toho chytrého plyne? Nic. Nemůžu pobíhat s transparentem po Hlavním nádraží a nabádat opiercingované patnáctky, aby místo četby Bravíčka začaly zkoumat význam kláves na klávesnici. Každej nemusí mít buňky na všechno. Ale pasivita a podceňování se jsou zlo. Počítačová gramotnost, logické myšlení a hlavně snaha se vzdělávat jsou dnes velice důležité. Nespokojme se s tím, že "za nás všecko udělá brácha nebo kolega", milé ženy. Pohlaví, tvar nebo barva o nikom z nás nerozhoduje a rozhodovat nemá. Ale nejprve je potřeba to tenhle postaru smýšlející svět naučit. A to je na nás.