neděle 15. srpna 2010

.nesmysl o kočce, rezavých kolejích a břečťanu

Až se zase půjdu projít podél kolejí na nádraží v Králově Poli, připomeňte mi, že si s sebou mám vzít foťák. Dnes mi chyběl. Jen by to chtělo ještě trochu více kaluží.

Břečťanem obrostlé mosty, rezavé pletence kolejí, počmáraná vrata garáží a vymlácená slepá okna budovy, jejíž účel si už nikdo nepamatuje. Z nějakého ne úplně logického důvodu jsem dnes po práci nejela domů, ale šla jsem se projít po nádraží. V jeho zadní části narazíte na most, který vede přes koleje i skládkou skoro zasypanou řeku. S údivem jsem zjistila, že za křovinami se tam nachází i tiše opuštěný hřbitov. Cestu kolem něj jako krajka lemují staleté stromy a oprýskané lampy bez žárovek.


Vlastně jediná bytost, kterou jsem tam potkala, bylo šedobílé mourovaté koťátko, co vyskočilo na zeď a zíralo na mě zelenýma očičkama vykulenýma přes půl hlavy, jako by mi potřebovalo něco důležitého říct. Nejdřív se mě to pochopitelně bálo, páč jsem děsivý, ale poté, co mi očichalo ruku a já jsem ho ujistila o přátelských úmyslech, se začalo úplně šíleně lísat. Skoro se tam válelo po zádech a strkalo mi hlavičku do ruky. Tohle jsem zatím viděla jen u psů. Normálně na cizí věci vůbec nesahám, no... výjimka potvrzuje pravidlo. Kočičku jsem podrbala po hlavě a ona začala strašně vrnět. Všimla jsem si, že je docela hubená a něco jí teklo z očí, tak asi úplně v pohodě nebyla. Když jsem chtěla jít pryč, nejdřív na mě tak zoufale zírala a snažila se seskočit z té vysoké zdi za mnou, ale razantně jsem jí sdělila, že má jít 'domů' (nebo prostě někam, kde má pelíšek), že se mnou jít nemůže a ať na sebe dává pozor. Argument přijala a jen za mnou koukala, když jsem odcházela. Připomnělo mi to všechny ty psy, které jejich majitelé uvazují v lese, aby se jich zbavili poté, co je omrzí; koťata, co se prostě hážou do vody; ty řady koček, co u nás vždycky spaly na půdě a chodily se k nám nažrat, protože jakmile vyrostly, tak je někdo prostě už nechtěl... Před naším domem má někdo na autě nálepku 'DOG IS FOR LIFE, NOT JUST FOR CHRISTMAS', pro kočku platí samozřejmě totéž. Je IN označovat se jako dog/cat person, ale já funguju na obě strany.

Běžně jsem sarkastický cynik, protože je to jednodušší. A jednou za půl roku mě dojme nějaká hovadina, takže tak. Samozřejmě jsem během dnešní procházky potkala i spoustu šnečků, kobylky, pavouka a housenku. Živé věci zásadně nezabíjím. To jenom lidi se chovají jako hovada a někdo by je asi měl zašlápnout, aby to bylo fér.



BTW: Blechy nemám a na zvířata mluvím beze slov. A jinak jsem úplně normální, áááno.

3 komentáře:

  1. Poslední věta pobavila. :D :D

    OdpovědětVymazat
  2. To já nemůžu doma nic dělat, protože když si chci třeba jenom spravit kolo, tak mám jednu kočku vždycky na rameni, druhá mi vleze na klín, nebo se mi motá pod rukama/nohama...

    OdpovědětVymazat